Khadžuráho

 

úterý
Probudili jsme se ve vlaku asi ve čtyři hodiny, už se moc nedalo spát. Kolem půl šesté jsme dorazili do Khadžuráha, kde jsme chtěli vystoupit a podívat se na památku UNESCO – soubor hinduistických chrámů. Rikšáci se na nás vrhali nikoli až před nádražím (na to už jsme si jakž takž zvykli), ale už na nástupišti, ještě než jsme pořádně vystoupili z vlaku.

Na rikšáky už jsme hnusní

Dohodli jsme se s Ondrou, že odteď už napořád si budeme vybírat my, kdo nás odveze, a že se nenecháme do ničeho vmanipulovat. To, co nám na začátku pobytu v Indii připadalo jako roztomilý kolorit, nás teď ke konci už prachobyčejně sere, pardon za hrubý výraz, ale lépe to napsat neumím.

Šli jsme tedy přes nástupiště pronásledovaní hordou pěti nebo šesti rikšáků, kteří nám vnucovali svoje služby nebo spřátelené hotely, my jsme vytrvale říkali No, thanks, až Ondru nakonec popadl amok: začal kolem sebe divoce mávat rukama, jakoby odháněl mozkomory nebo je zaháněl neviditelnou silou, a hlasitě přitom volal: Leave us alone, go away… a tvářil se u toho zběsile. Zabralo to, rikšáci se lekli a ustoupili.

Před nádražím se na nás nalepil další a chtěl nás za 150 rupií odvézt k chrámům (bylo to asi osm kilometrů). Nabídla jsem mu stovku, nechtěl. Sebrali jsme se k odchodu s tím, že je tam spousta jiných, a povolil. Cestou neustále mlel, že nás bude vozit od jednoho chrámu ke druhému a potom nás zaveze zpátky na nádraží, ale to bylo přesně to, co jsme nechtěli. Ondra mu důrazně vysvětlil, že celou dobu, co jsme v Indii, nám rikšáci vykládají, co máme dělat a kam máme jet, ale že my si to chceme režírovat sami. Rikšák se urazil a byl zticha. Potom nás zkusil vysypat o něco dřív se slovy, že dál už se nesmí jet, ale nevyšlo mu to, viděli jsme tam jet jiného rikšáka. Stačilo jenom ukázat a říct: ale tenhle tam jede, a sklapl. U vstupu do areálu chrámů dostal stovku, o nic už se nepokusil a zmizel jako pára nad hrncem.

Pokus o evropskou snídani v indické restrauraci

Bylo ještě brzy, pokladna i areál chrámů se otevírají až při východu slunce. Ještě se ani nerozdenilo, měli jsme hlad a hledali jsme něco, kde bychom se mohli nasnídat. Zašli jsme do jakéhosi ušmudlaného hotýlku se střešní restaurací a dali jsme si tam omelety, toasty a čaj. Nejdříve nám přinesli konvičku čaje, skleničku medu a dva hrníčky, ale bez lžiček. Ondra šel pro lžičky a vrátil se s polévkovými lžícemi, protože malé prý nemají (i když mají na jídelníčku kávu a čaj). Potom nám přinesli nejprve jednu omeletu, pak druhou. Jedna byla úplně studená, druhá byla vlažná. Jak to dokázali, nevím, museli je v té kuchyni snad nějak chladit. Barva i struktura připomínala vymáčený hadr na nádobí. Až když jsme měli omelety skoro snězené, přinesli nám čtyři kousky mírně ohřátého toastového chleba, který se rozhodně nedal nazvat křupavým toastem. Takhle nějak si tedy Indové představují evropskou snídani. Nutno dodat, že jsme byli jediní hosté, takže v kuchyni rozhodně neměli frmol. Pochopili jsme, že nemá cenu o tom přemýšlet, natožpak se nad tím pozastavovat, protože oni očividně vůbec netuší, že by to měli přinést najednou, že toast by měl být křupavý a omeleta teplá. Pro ně jsou to jenom takové divné vymyšlenosti, protože oni by to ke snídani asi nejedli. Dávají si pálivé papriky nebo co.

Byli ale tak hodní, že nám dovolili nechat si u nich na recepci za 50 rupií naše velké bágly, abychom se s nimi nemuseli tahat kolem chrámů.

Chrámy jsou nádherné… a tu erotickou omáčku vůbec nepotřebují

Krátce před osmou jsme si koupili vstupenky a šli na prohlídku. Bylo bezvadné, že jsme tam byli tak brzy, protože tam ještě bylo málo lidí. Ne že bychom tam byli sami, to ne, ale autobusy plné turistů ještě nedorazily. V Khadžuráhu je neobvykle mnoho chrámů roztroušených kolem celého městečka. Skupina asi sedmi chrámů je největší, nejvýznamnější a na seznam UNESCO zapsaná. Chrámy jsou z pískovce a tři z nich jsou prý žulové, ale já jsem nepostřehla rozdíl mezi nimi. Všechny vznikly v letech 950-1050 a zvenčí jsou neuvěřitelně bohatě zdobené sochami. Sochy lidí a zvířat jsou umístěny do výše několika metrů, a tam, kde už oko nerozezná žádné podrobnosti, je už jenom ornamentální zdobení bez figur.

Chrámy jsou otevřené a dá se jít dovnitř, ale uvnitř to není moc zajímavé. Stačilo nám vidět jeden interiér, do druhého jsme nakoukli a do třetího už ani nešli. Je tam totiž dosti tma a uvnitř chrámu je ještě jeden, menší, taková temná svatyně, a tam je buďto lingam nebo socha toho božstva, kterému je chrám zasvěcen. Na focení je tam tma (ale dvě fotky novým objektivem jsem přece jenom udělala) a člověk se tam musí zouvat, což nás už moc nebaví.

Taky před každým chrámem postával ochotný místní člověk s baterkou, který se k nám hned přidal a chatrnou angličtinou nám vykládal, co je který bůh zač (nám je to jedno, protože kromě těch hlavních si žádné další nepamatujeme nebo si je pleteme). Na závěr nás vždycky bez výjimky požádal o nějaký peníz, a nám se už nechce platit za něco, co nám někdo vnutí, aniž bychom o to stáli. (Včera Ondra dokonce řekl, že ta Indie by byla docela pěkná země, kdyby tady nebyli ti Indové.)

Obratně jsme tedy unikali samozvaným průvodcům, procházeli jsme mezi chrámy více méně sami a udělali pár pěkných fotek, protože docela svítilo slunko. Nutno podotknout, že ve všech průvodcích a knihách se Khadžuráho zmiňuje jako chrámový komplex vyzdobený rytinami sexuálního ražení, někteří dokonce neváhají použít výraz „kamenná kámasútra”. To je hodně přehnané a zveličené. Je tam pravda několik kamenných reliéfů, na nichž jsou lidé obojího pohlaví zachyceni při radovánkách (případně i se zvířaty), ale není to nijak nápadné, a kdyby se o tom nepsalo v každém průvodci, sama bych si toho nevšimla ani to nenašla. Odhaduji, že v celém areálu je na všech chrámech několik desítek tisíc kamenných reliéfů a maximálně stovka z nich erotických, a ty jsou ještě umístěné na nepříliš významném místě na podstavci jednoho chrámu. Skoro bych řekla, že je tam nějaký umělec vytesal jako takovou srandičku. Teď tam ale průvodci vodí skupiny chichotajících se Korejců a Číňanů, kteří si to fotí. Já si myslím, že je to pěkné místo a krásné chrámy i bez té erotické omáčky kolem.

Asi v půl jedenácté už jsme měli všechno prohlédnuté a rozhodli jsme se jít si koupit jízdenky v předprodeji na pozítřejší cestu do Dillí. Než nám je prodali, chtěli kopii Ondrova pasu (bůh suď, na co ji potřebují), a Ondra se tedy vracel pěšky do hotelu, kde jsme nechali ležet zavazadla. (Já jsem mezitím byla svědkem toho, jak si nějaký zkouřený Zápaďák kupoval jízdenku. Nejdřív chtěl do Džodajpuru. Chlapík v pokladně na něj nechápavě hleděl. Napověděla jsem mladíkovi, že může jet buď do Džajpuru, nebo Džódhpuru, nebo Udajpuru, ať si vybere. Chvíli koukal a pak řekl, že je mu to jedno, ať mu prodají jízdenku do nejbližšího vlaku.)

Potkali jsme přírodní úkaz – nevtíravého rkišáka

Cestou do hotelu Ondru nějaký rikšák přesvědčil, že ho sveze. Dohodli se, že ho zaveze do hotelu pro bágly, zpátky k předprodejní kanceláři a potom ještě na nádraží, to všechno za stovku. Zdálo se nám to férové.

Měli jsme tedy všechno vyřízené, rikšáka v pohotovosti a do odjezdu vlaku zbývala ještě více než hodina. Nabídl nám, že nás odveze ještě k jiné skupině chrámů. Ptali jsme se na cenu, ale mávl rukou, že je to jedno, co mu dáme. Byl fakt o hodně milejší a ne tak útočně vtíravý jako většina ostatních. Nechali jsme se tedy odvézt asi dva kilometry daleko ke skupině džinistických chrámů, ale tam jsme zjistili, že jsme dnes už viděli chrámů víc než dost a že už nám připadají všechny stejné.

Řekli jsme rikšákovi, ať nás odveze na nádraží, že už nám to stačilo. Na nádraží jsem se ho ptala, jestli má rodinu. Prý má tři děti, holky asi třináct a deset a kluka asi osm let. Ptala jsem se ho napůl z legrace, jestli to neví přesně, a on řekl, že to fakt neví. Že to sice děcka mají někde napsané (asi v rodném listu, pokud tady něco takového existuje), ale on že neumí číst ani psát a je mu to jedno. Rodina bydí ve vesnici asi 20 kilometrů odtud a on vydělává jako rikšák. Tak jsme mu místo domluvené stovky dali dvě, něco za ten odvoz k chrámu navíc a něco pro děcka.

Historky z vlaku

V půl jedné nám odjížděl vlak z Khadžuráha do Órčhy, kde dnes máme spát. Asi po hodině jízdy zastavil na nějakém nádaží, kde stál půl druhé hodiny a nic se nedělo. Nezbývalo nám než čekat. Naštěstí už jsme nikam nespěchali, hotel jsme měli zamluvený a o nic nešlo.

Historky z vlaku: ve vagónu se zničeho nic ozval zpěv provázený drnkáním na nějaký strunný nástroj. Byl to slepý hudebník-žebrák, který nastoupí do vlaku, pomalu jím prochází, hraje a zpívá, a lidi mu do plechového kyblíčku dávají peníze. Je to dojemné, taky jsme mu něco dali. Jak už jsem psala, postiženým dáváme, zdravé odháníme.

Několik hodin vedle nás seděla jakási rodinka s asi šestiletou holčičkou. Během cesty si od prodavačky koupili několik hrstí buráků (dala jim to do novin, to se tady běžně dělá) a začali je loupat. Hádejte, kam dávali slupky? Házeli je pod sebe na zem, to je tady taky naprosto běžné. Dělalo mi úplně fyzicky zle, když jsem viděla, jak to bez jediného zaváhání odhazují na zem, až pod sebou měli docela nastláno.

Odpoledne už jsme měli hlad, protože jsme od rána byli jenom na sušenkách. Poprvé, co jsme v Indii, jsme si koupili jídlo od nádražního prodavače, což nám vždycky připadalo riskantní a ještě před dvěma týdny bych tvrdila, že to nikdy neudělám. Dnes jsme tedy spokojeně jedli jakési smažené cosi s nějakou zelenou majdou a zabalené v novinách. Normálně bych řekla fujtabl, ale skoro čtyři týdny cestování v indických vlacích nás zocelily.

Vedle nás seděla taky nějaká maminka s dítětem asi dvouletým, oblečeným do naprosto příšerně nevkusného žlutého oblečku z umělé chlupaté tkaniny, takže děcko vypadalo jako žlutý medvěd. Tyto oblečky jsou tady hrozně oblíbené a asi moderní, viděli jsme v nich spoustu děcek, a myslím, že jsem je i někde na stánku vyfotila. No a ta maminka dala děcku něco jíst a přímo ho učila, že odpadek má vyhodit z okna. Fuj.

Asi po další hodině jízdy se ve vlaku udělalo dost husto. Na místě určeném pro čtyři lidi jich sedělo osm, nekecám. Myslím si ale, že náš kousek vagónu byl zahuštěný hlavně kvůli nám, protože kolem nás seděli hlavně mladí kluci a furt na nás hleděli. Ten nejspolečenštější nás nakonec oslovil a začali jsme si povídat. Napřed obligátní otázky odkud jsme (o naší zemi v životě neslyšeli, slovo Evropa jim něco připomíná), proč jsme v Indii, kde jsme byli a co jsme viděli… a my už čekáme, kdy padne nezbytná otázka, jestli jsme matka a syn. Nikdy se nezapomenou zeptat, jenom někteří to vypálí hned a jiní se chvíli osmělují.

Náš nový kamarád byl moc milý chlapík, měl třiadvacet let. Jeho angličtina nebyla moc dobrá a slovní zásoba omezená, ale nějak jsme to vždycky dali dohromady. Nakonec jsme klukům na tabletu ukazovali fotky, co jsme nafotili z Indie (nad některými místy se upřímně podivovali a v životě o nich neslyšeli). Zajímali se o to, kde a jak žijeme, o naši rodinu, a bylo to upřímné a milé.

Do Órčhy jsme přijeli už za tmy, bylo asi půl sedmé. Drobně pršelo a před nádražím jsme měli takový nemilý zážitek. Už na nástupišti nás odchytil rikšák a domluvili jsme se, že nás odveze do města za 20 rupií za člověka a že nabere ještě další lidi, aby měl plné vozítko. Nám to nevadilo, protože když jede víc lidí, je to levnější. A teď přijde to nepříjemné. Rikšák nás dovedl ke svému vozítku, ve kterém už sedělo, nekecám, asi osm domorodců. Mezi nimi nějaká žena s asi ročním děckem v náručí. Rikšák na ně docela hnusně křičel, ať vypadnou, že má jiné lidi. Jednoho z nich popadl za rameno a doslova ho vyhodil ven. Domorodci začali vystupovat a mě bylo vysloveně trapně. Říkali jsme rikšákovi, ať je tam nechá, že pojedeme jiným, ale vůbec nás neposlouchal. Chtěla jsem, ať sveze aspoň tu paní s děckem, ale ti lidi už byli pryč, zmizeli jako pára nad hrncem. Bylo mi trapně a styděla jsem se. Rikšákovi to vůbec nebylo hloupé, nevím, jak to tady mají zavedené.

Nakonec nás tedy dovezl k našemu hotelu, ubytovali jsme se (byl to větší, lepší a levnější pokoj než ve Varanásí), zašli jsme na večeři (dobrá a levná) a šli jsme bydlet. Celou dobu hustě pršelo.