Órčha

středa
Kolem půl osmé jsme už jsme byli venku. Občas drobně zapršelo, bylo šedivo a velmi nevlídno. Město ještě spalo, ani stánkaři ještě neměli vybaleno, na ulicích jsme byli jenom my, psi a krávy. Órčha je malé městečko, ale z nějakého podivného důvodu je zde obrovská a opuštěná pevnost s palácem, všechno jsou to v podstatě ruiny, a je tam taky jeden obrovský a vzhledem k velikosti městečka předimenzovaný chrám. Je to celé velice podivné a težko popsatelné.

Průzkum pevnosti a opičí chrám… to všechno za deště

Vydali jsme se tedy nejprve na obhlídku té pevnosti. Je obehnná vysokou zdí, prostor za zdí je velice rozlehlý a je tam roztroušeno mnoho budov v různém stupni rozkladu. Do těch největších a nejzachovalejších se platí vstupné, jinak se tam dá chodit zadarmo. Řekli jsme si, že to nejprve prozkoumáme a pak se rozhodneme.

Poznámka k počasí: celý den bylo mimořádně hnusně. Těžká a šedá obloha, docela chladno, každou chvíli pršelo, jednou drobně, jindy hustě, potřetí přišla bouřka, potom pršelo krátce, pak zase dlouze, chvíli nepršelo vůbec, potom přišla přeháňka, a tak to bylo celý den asi až do čtyř. Ve čtyři začalo lít a lilo bez přestávky až do večera.

A teď jak jsme ten den prožili. Nejprve jsme lehce prozkoumali část pevnosti, ale je opravdu obrovská a mezi těmi rozvalinami by se dalo chodit celý den. Jenže brzy jsme dostali hlad, protože jsme vyrazili bez snídaně, a proto jsme se vrátili do hospody, kde jsme včera večeřeli. Majitel, kuchař a vrchní v jedné osobě si nás pamatoval a byl milý. Dali jsme si nejdřív každý jednu palačinku (já s banánem, Ondra s marmeládou) a potom ještě jednu (já s ananasem, Ondra s čokoládou) a k tomu konvici čaje, to vše v přepočtu za 60 korun.

Potom jsme šli do toho obrovského chrámu, který stál prakticky na návsi (napsat náměstí by bylo hodně nadnesené) toho městečka. Vypadal přesně tak, jak jsem si vždycky představovala ten opičí chrám z Knihy džunglí. Nebyl ovšem zarostlý vegetací, byl prázdný (žádné ozdoby, oltáře, květiny, prostě úplně holý), stěny byly zanesené staletými nánosy prachu, visely tam pavučiny a běhaly opice. V jednom rohu seděl na dece u ohýnku velice starý vousatý a slepý pán a mladý chlápek v barevné čepici. Kolem nich pobíhala fenka a dvě mrňavá štěnata. Mladý muž dával fence sušenky a šťěňatům mlíko a povídal si se slepcem. Mladík se nás ptal, jestli chceme na věž, že nám odemkne. Chtěli jsme, ale zrovna pršelo, tak jsme si s nimi chvíli povídali.

Po chvíli déšť ustal a my jsme se vydali temnými schody na věž. Ondra měl čelovku, já jsem si půjčila baterku od ochotného mladíka. Kromě slepce, mladíka, psů, opic a nás už tam nikdo nebyl. Vystoupili jsme nejprve na ochoz, který vedl jakoby v prvním poschodí kolem celého chrámu. Tu a tam byl spojený s hlavní lodí takovým úzkým průchodem, dalo se tam projít na prťavý balkonek a viděli jsme pod sebou chrámovou loď. Pokračovali jsme dalšími temnými schodišti na další plošiny a stříšky. Schody byly uplně pitomé, nepravidelně vysoké a měly úzkou nášlapnou plošinu, většinou byly vysoké tak po kolena, takže se po nich docela nepohodlně stoupalo. Všude byly opičí bobky.

Konečně jsme vystoupili na prostornou otevřenou plošinu, která byla něco jako rovná střecha toho chrámu, ale z ní teprve vyrůstaly ty tři obří věže a ještě jedna jakási kupole. Po plošině se dalo dobře chodit a fotit, v tu chvíli zrovna nepršelo. Kolem nás občas proletěl zelený papoušek a mihl se opičí ocas. Ondra našel ještě jedno, mnohem užší schodiště, které vedlo do jedné z věží. Vylezli jsme o kousek nahoru a ocitli se na mrňavé plošince, to už jsme byli docela vysoko nad městem. Jedním dlouhým a šikovným krokem za roh bylo možné dostat se na další, ještě užší, strmější a nebezpečnější schody. Tam už jsem se nepustila, ale Ondra ano. Já jsem sestoupila na prostornou plošinu, ze které se tyčily ty věže. Tam jsem si chodila a fotila.

Za docela dlouhou dobu na mě zavolal Ondra, a když jsem ho uviděla, dost jsem se lekla. Stál vysoko na druhé nejvyšší věži toho chrámu, kousíček pod jejím vrcholkem na ploše asi metr čtvereční. Fotila jsem ho, na fotkách vypadá jako mraveneček. I on mě fotil, byla jsem hluboko pod ním. Když po dosti dlouhé době sestoupil, byl celý špinavý a říkal, že to byl adrenalin. A já vím naprosto jistě, že když to byl adrenalin pro Ondru, já bych se tam strachy počurala. Říkal, že to bylo opičí království, všude to od nich bylo podělané, a on se při šplhání vnitřkem kupolí musel chytat kamenných plošin – schodů vysunutých ze šikmé zdi, které smrděly opičí močí a byly kluzké opičími výkaly. Je mi jasné, že bych nejen strachy čurala, ale taky odporem zvracela. Ještě že jsem se tam nevydala.

Potom jsme se museli vrátit do hotelu, protože v jedenáct jsme museli opustit pokoj. Chtěla jsem přesvědčit recepčního, aby nás tam za stovku nechal do odpoledne, protože jsme věděli, že v tom deštivém dni by se nějaké zázemí hodilo. Recepční by nás tam klidně nechal, ale chtěl po nás zaplatit celou taxu za další den, což se nám přece jenom nechtělo dávat. Tak jsme se sbalili a nechali si bágly v jakémsi hotelovém skladišti, kde určitě taky spával recepční, měl tam na podlaze matraci.

Jak jsme pozorovali čerstvě narozené tele

Ještě pořád jsme neměli prozkoumanou celou pevnost a času jsme měli spoustu, tak jsme se tam vydali. Cestou jsme si koupili nějaké smažence do ruky jako oběd.

Órčha byla asi tak v 16. století hlavním sídlem nějakého vládce místního významu, který měl v tomto kraji patrně malé mahárádžovství. Z paláce v pevnosti obklopené hradbami vládl kraji. Později ho ale jiný vládce místního významu porazil a sídlo je od té doby opuštěné a pomalu se rozpadá. Nám to přišlo snad ještě zajímavější než pevnosti, které jsou dnes upravené jako muzea a kterých jsme už viděli asi sedm. Tato byla úplně jiná. Hlavní palác ještě držel pohromadě, ale už dávno neměl žádné ozdoby ani malby nebo vnitřní vybavení. Tam se také platilo vstupné, ale my jsme se rozhodli probádat raději menší stavby bez vstupného.

Ve střídavém dešti, pod tmavě šedými oblaky, mezi pasoucími se kravami a pobíhajícími opicemi měly ty zvětralé ruiny pochmurnou a melancholickou atmosféru. Naštěstí mezi jednotlivými stavbami byly jakési kamenné chodníčky nebo stezky, jinak bychom se museli prodírat mokrými křovinami a bahnem, a to by se nám už tak nelíbilo. Docela dlouho jsme se zdrželi v ruinách jednoho haveli (honosný a rozlehlý měšťanský dům s nádvořím a podloubími). Když jsme bloudili všemi těmi komnatami a podloubími, začalo hodlě pršet, takže jsme zůstali každý tam, kde jsme zrovna byli pod střechou: já v prvním poschodí na jakémsi částečně krytém balkoně, Ondra v přízemí v rozlehlé sloupové síni. Postávali jsme tam určitě půl hodiny.

Už předtím jsme si všimli, že do jedné sloupové síně zašla kráva. Zajímalo nás, co tam asi tak dělá, protože tam byla tma a já jsem měla dojem, že kráva sama od sebe to temných koutů polozbořeného domu nepoleze. A co jsme tam nenašli: v zadní místnosti bez oken byla jiná kráva, která právě porodila tele. Tele se ještě ani nepostavilo na nohy. Po chvíli se zmátořilo a začalo hledat vemeno, ale ta kráva možná rodila poprvé a nijak mu to neusnadňovala, spíš ho od sebe jakoby odstrkovala. Bylo nám toho chudáčka malého líto, ale nechtěli jsme se do toho nijak plést, tak jsme to jenom sledovali. Asi po půlhodině se zdálo, že je to na dobré cestě, a odcházeli jsme ve chvíli, kdy se nám zdálo, že tele konečně našlo vemeno.

Pročesávali jsme jednu ruinu po druhé, občas jsme museli čekat, než přestane pršet. Nakonec jsme se dostali k zadnímu vchodu toho paláce, do kterého se platilo vstupné. Vešli jsme dovnitř a trochu si ho prohlédli (v dobách své slávy musel být opravdu impozantní, i teď byl stále ještě působivý). Ale neprošli jsme jej celý, přece jen nám to bylo trochu hloupé, že jsme tam šli bez placení.

Jak jsme zaváhali a nejeli taxíkem

To už byly skoro čtyři hodiny a déšť byl stále hustější, vytrvalejší a protivnější. Věděli jsme, že nesmíme promoknout, protože se nemáme do čeho převléct a čeká nás celonoční jízda vlakem. V mokrém oblečení by to bylo krajně nepříjemné. Zašli jsme tedy do naší osvědčené hospody na čaj a nijak jsme nespěchali s objednáním, vypitím a zaplacením. Venku hustě pršelo a my už jsme neměli kam jít. Vlak nám měl jet až o půlnoci ze sousedního města vzdáleného asi deset kilometrů.

Jakmile jsme dopili čaj, objednali jsme si jídlo, které mělo být naší brzkou večeří. Přestože to pán vařil prakticky na koleně a na chodníku pod plachtou, bylo to velice dobré a pochutnali jsme si.

Využili jsme přechodného zmírnění deště a přeběhli do našeho hotelu, kde jsme ještě pořád měli uschované bágly. Ve skladišti jsme se dooblékli a znovu zabalili na cestu. Potom jsme se odebrali na hlavní křižovatku městečka, odkud je možné jet do Džhansi, kam jsme se potřebovali dostat. Je to systém veskrze indický, tedy nepřehledný, složitý a naprosto pitomý. Ne že by z návsi jednou za hodinu jezdil do nejbližšího většího města autobus, to by bylo příliš jednoduché a zbytečně evropské. Funguje to tak, že mezi Džhansi a Órčhou neustále jezdí sem a tam rikšáci. Každý, kdo se potřebuje dostat do Džhansi, se postaví na tu křižovatku a čeká, až přijede rikša. Potom se do toho mrňavého vozítka posadí a čeká dál, dokud se rikša nenaplní tak, že by se tam nevešel už ani mravenec, a jede se. Cesta trvá asi 20 minut a každý cestující zaplatí 20 rupií.

Zatímco jsme čekali na nějakého rikšáka, přistoupil k nám zdvořilý Ind v saku a oslovil Ondru: Sire, jsem taxikář a pokud jedete do Džhansi, mohl bych vás odvézt (o tři úrovně lepší chování než uhádaní a uřvaní rikšáci). Věděli jsme, že by to bylo drahé, ale ze zvědavosti jsme se zeptali na cenu. Pán řekl, že jezdí lacino, za pouhých 500 rupií. Poděkovali jsme s tím, že máme svůj budget a on se do něj nevejde.

V plnějším a mokřejším vozíku jsem nikdy nejela… a už asi nikdy nepojedu

Po chvíli přijel rikša směřující do Džhansi, ale my jsme trochu zaváhali a nepodařilo se nám usednout do vozíku jako prvním. Mělo to své důsledky, které popíšu později. Za normálních okolností sedí na předním sedadle řidič vozítka a vzadu na sedátku dva, někdy tři cestující. V našem vozítku (protože to byl sdílený vozík a je v zájmu řidiče narvat tam co nejvíc lidí, od kterých bude inkasovat) sedělo nakonec devět a v jednu chvíli dokonce jedenáct lidí plus řidič. My jsme ke své hrozné smůle seděli na nejkrajnějších a nejmenších sedátkách, která by snad byla malá i pro indické dítě. Znamenalo to, že jsme schytali všechen déšť a stříkající kaluže. To debilní vozítko má střechu ozdobenou třásněmi, ze kterých taky kapala voda, a třásně se mi celou dobu mlaskavě otíraly o rameno. Gumová střecha vozítka je pro nás velké Evropany moc nízká, takže jsme se tam krčili v předklonu a tlačili se co nejvíce dovnitř, abychom unikli z dosahu cákajícího deště. Ještě že jsem si před jízdou oblékla nepromokavou větrovku, ale kalhoty jsem měla stejně mokré. Ondra taky, a bylo na něm vidět, že tento zážitek by si rád odpustil. Nevím jak on, ale já jsem si několikrát vzpomněla na toho zdvořilého taxikáře a říkala jsem si, jestli jsme přece jenom neměli jet za pětistovku.

Po dvaceti nekonečných minutách jsme dorazili do Džhansi, ale pozor, nikoli k vlakovému, ale autobusovému nádraží. Tam jsme za vzrušeného pobíhání a pokřikování všech zúčastněných rikšáků přesedli do jiných vozítek, protože rikšáci z Órčhy asi nejezdí po Džhansi, na to jsou jinačí. Ve druhém vozítku už nás bylo jenom šest, bylo to o poznání pohodlnější. A taky jsme se s Ondrou dostali do vnitřních pozic a ostřikovaní vodou zvenčí byli tentokrát naši sousedé. Po dalších deseti minutách jsme konečně byli na vlakovém nádraží. Bylo osm hodin, vlak měl odjíždět v půl dvanácté.

Poslední noc ve vlaku v těsném kontaktu s indickou paní

Posadili jsme se do nádražní restaurace a prohlíželi jsme si fotky, čekání docela rychle uteklo. Vlak přijel včas, ale na našich pryčnách byla uložená početná indická rodinka včetně dvou malých děcek a všichni spali. Bylo mi jich sice líto, ale probudili jsme je, protože jsme chtěli použít svoje místa. Oni se jenom přesunuli na podlahu mezi našimi pryčnami a zůstali tam. Bylo to krajně nepohodlné pro všechny. My jsme si ani neměli kam dát bágly (prostor pod sedadly byl zaskládaný zavazadly té rodiny), takže jsme je měli na pryčnách a tím pádem jsme měli méně místa na spaní. Indka na zemi měla hlavu těsně vedle mojí hlavy, a když se pohnula, šťouchala do mě. Vrcholně mě to štvalo, ale nemohla jsem nic dělat. Několikrát jsem se chystala, že ji upozorním, že se mi opírá o hlavu, ale nebylo by to nic platné. Některé z těch děcek mě zase pořád šťouchalo do nohy a Ondra na tom asi nebyl o nic líp. Utěšovalo mě jediné: pro nás to byla poslední noc ve vlaku, za dva dny už budeme v našich pohodlných evropských obydlích, zatímco pro všechny ostatní je to každodenní realita, ze které není úniku. Neřekla bych, že jsme se nějak dobře vyspali, ale bylo to pořád lepší než jet v rikše.