Dillí

čtvrtek

Vlakem z Dillí do Dillí

Kolem šesté ráno dorazil vlak do Dillí, ale po indickém způsobu nikoli na hlavní nádraží, jak bychom čekali, ale na nějaké okrajové, v jehož blízkosti ani nebylo metro. Nastala tlačenice jako vždycky, ale tentokrát ještě umocněná větším počtem lidí v hlavním městě. Napadlo mě, že kdo necestoval v Indii vlakem, neví, co je to tlačenice. Potřebovali jsme se nějak dostat do středu města. Dotazem jsme zjistili, že nejbližší stanice metra je tři kilometry daleko. Rikšáci před nádražní budovou nás tak znechutili svou vtíravostí, že jsme zase ustoupili zpět na nádraží.

Ondra dostal dobrý nápad, že na hlavní nádraží v Dillí dojedeme nějakým vlakem, to by přece neměl být problém. Nenapadlo nás, že ani prostý přesun z jednoho nádraží na druhé nebude v Indii tak jednoduchý. Ondra se zeptal u okénka Enquiry, kdy a odkud jede nějaký vlak, který jede přes Delhi Main Station. Poslali nás na první nástupiště a vlak měl jet asi za půl hodiny. Zdálo se nám to jako dobrá varianta. Vlak přijel jen s mírným zpožděním a nastoupili jsme do něj. Asi po dvaceti minutách jízdy mezi slumy (všechny chatrče měly na střechách z vlnitého plechu satelity) se s námi dal do řeči milý indický mladík a ptal se nás, kam jedeme. Řekli jsme, že na hlavní nádraží v Dillí. Trochu se zarazil a sdělil nám, že vlak, ve kterém sedíme, jede pryč z Dillí a tedy přesně opačným směrem, než si myslíme a než potřebujeme. Ten dobrák v informačním okénku nám dal zcestné informace, kdoví proč. Třeba nemá rád cizince.

Hodný mladík nám poradil, kde máme vystoupit a že je tam stanice metra. To byla skvělá zpráva, protože cesta zpět vlakem by mohla trvat hodiny. Nasedli jsme do metra a ocitli jsme se rázem v civilizaci: čisté a klimatizované vozy, žádná tlačenice, lidi většinou oblečení evropsky, nikde smetí ani odpadky. Na to, že jsme v Indii, se ale zapomenout nedalo: ve vagonech byly cedulky, že se nesmí plivat na podlahu a že se to trestá pokutou 200 rupií. Na stejnou skutečnost také upozorňoval ženský hlas z reproduktoru, a také nám vysvětlil, že nemáme sedět na podlaze a nemáme strkat do lidí a tlačit se.

Orientace v metru nám potíže nedělala a vcelku snadno jsme našli i náš hotel, kde jsme měli rezervovaný pokoj. Je příšerný a bez oken, ale je laciný a na jednu noc stačí.

Ubytovali jsme se a vyrazili do ulic. Zpočátku jsme míjeli desítky stánků s občerstvením, ale neměli jsme ještě hlad. Nic jsme si nekoupili, a to byla zásadní chyba, protože až se dostavil hlad, nebylo nikde nic ke koupení, takže jsme první jídlo (kromě ranních sušenek a čaje na nádraží) měli až po čtvrté hodině odpoledne.

Památník Gándhího a Humajúnova hrobka

Ještě předtím jsme ale navštívili místo, kde Mahátma Gándhí strávil poslední měsíce života a kde byl zavražděn. Zajímavé je, že se tam neplatí vstupné (na rozdíl od docela drahého vstupného na všechny význačné památky), ale u vchodu je kniha, kam se návštěvníci mohou zapsat. Ze zvědavosti jsem se podívala na pár listů zpátky a zjistila jsem, že tam jezdí lidi opravdu z celého světa. Ale český zápis jsem tam neviděla. Památník je moc pěkné a klidné místo v zahradě, Indové mají Gándhího ve velké úctě (já ostatně taky) a je to tam vidět na každém kroku. Celý areál je moc hezký, nic okázalého, ale přehledně vysvětluje novodobou historii Indie a život Gándhího. Moc se mi to líbilo.

Potom jsme jeli rikšou na místo, kde je pohřben maharádža Humajún. Je to velká hrobka a památka UNESCO, podle stejného modelu byl později postaven krásnější a vznešenější Tádž Mahál. Bylo to pěkné. V té době už jsme věděli, že Dillí je obrovské město, kde se dooprady nedá chodit pěšky. Všechno je strašně daleko, dokonce i když člověk vystoupí z metra a jde k nějaké památce, je to nejmíň kilometr, ale většinou ještě dál.

Dvě perličky: v metru se nás ptal jeden bílý mladík na cestu k turistické info kanceláři, která je na nádraží. Protože jsme právě odtamtud přišli, dokázali jsme mu zkušeně poradit. O chvíli později se nás nějaká Indka (!) ptala, kam jede přijíždějící vlak. Pobavilo nás to, tak indicky přece jenom nevypadáme, i když už jsme hodně špinaví a podivně ustrojení.

Našli jsme také jakousi mešitu, kde měly údajně probíhat nějaké súfijské zpěvy, ale bylo to uprostřed muslimské čtvrti a necítili jsme se tam vůbec dobře, tak jsme na nic nečekali a šli pryč. Metrem jsme se dostali zpátky k hotelu a byli jsme už dosti unavení. Ani jsme nevečeřeli, protože jsme tak pozdě obědvali.

pátek

V tom našem malém a tmavém hotelovém pokoji bez oken jsme spali až do půl deváté, protože jsme po včerejšku asi byli fakt unavení a neprobudilo nás denní světlo.

Prádlo, které jsme prali už včera, ještě neuschlo. Pověsili jsme je tedy na střechu hotelu a doufali jsme, že nám do večera uschne, že je vítr neodnese a nikdo je neukradne. (Večer jsme je v pořádku našli.)

Rozhodli jsme se, že na letiště nepojedeme v noci taxíkem za 250 rupií, jak nám nabízeli na recepci v hotelu, ale že pojedeme metrem. V Dillí je totiž speciální linka metra jedoucí přímo na letiště. (Byl v tom jeden háček, ale to jsme zjistili až v noci). Do odletu nám ale zbýval ještě celý den, který jsme chtěli využít na prohlídku pamětihodností.

Vajíčková omeleta na ulici a bloudění po městě

Na rohu před hotelem jsme si u pouličního vařiče koupili snídani: chlápek tam měl stolek a na něm plynový vařič s jednou plotýnkou, pod stolkem propanbutanovou bombu. Plato vajíček, pár balíčků toustového chleba, cibule, chilli papričky a koření. Na pánvičku na vařiči kydnul trochu tuku a vylil rozmíchané vajíčko, posypal nakrájenou cibulí a paprikou. Do vajíčka namočil dva plátky toustového chleba, po chvíli to celé obrátil, takže chleba byl dole a vajíčko v podobě omelety nahoře. Potom okraje omelety přehrnul na ten chleba, chleby překlopil na sebe a byl z toho sendvič s vajíčkem uprostřed. Kydnul to na papírový tácek, celý toust i s omeletou uvnitř rozříznul na čtvrtiny, podal zákazníkovi a inkasoval 25 rupií (asi 8 korun). Bylo to rychlé, teplé, čerstvé a dobré. Snídaně na ulici do ruky, ze keré by naši hygienici šíleli.

Ondra už předtím vygůglil nějaký autobus, který měl zastávku kousek od hotelu a měl nás dovézt k bráně Red Fort, tedy Červené pevnosti, která byla naším hlavním dnešním cílem. Autobus jsme našli, někam nás dovezl, a když jsme na konečné vystoupili, zjstili jsme, že jsme úplně jinde, než jsme chtěli a očekávali. Po dlouhém hledání na mapě i v terénu jsme zjistili, že jsme asi 500 metrů od místa zvaného Delhi Gate, ale je to brána do starých hradeb kolem starého města. Shodou okolností se ale jmenuje stejně jako brána do pevnosti, kde jsme chtěli být. Pevnost byla tak dva až tři kilometry vzdálená. Vydali jsme se tam pěšky parkem, občas jsme sedli na lavičku a odpočinuli jsme si. Zajímavá věc: vstup do parku hlídají tři vojáci s puškami. Přemýšleli jsme, proč asi, a napadlo nás jediné: že tam nepouštějí žebráky a bezdomovce, kteří by z toho parku udělali svoje tábořiště a tím pádem by bylo po parku.

Asi po hodině jsme se skutečně dostali před Červenou pevnost, ale zastavily nás policejní zátarasy na přístupové cestě. Policista nám sdělil, že zítra je v Indii státní svátek, a proto je pevnost zavřená. Neměli jsme z toho radost, pevnost je památka UNESCO a chtěli jsme ji navštívit, ale po tom všem, co jsme tady v předchozích týdnech viděli, jsme se tomu už ani nedivili.

Jak jsme chtěli do mešity a jak nám ji muslimové znechutili

Opodál pevnosti stojí mešita, podle průvodce je největší v Indii a vejde se tam až 25 tisíc lidí. Tak jsme se k ní vydali. Cestou jsme na pouličním tržišti koupili vynikající oříšky a rozinky, byly toho hromady a bylo to levné.

Potom jsme došli k mešitě, sedli si na schody a jedli ty oříšky. Pozorovali jsme dravé ptáky, kteří opravdu stojí za zmínku. Už včera jsme si všimli, že na obloze nad Dillí létá neobvyklé množství dravých ptáků. Kroužili ve stoupavých proudech a nebyly jich desítky, ale stovky, nekecám. Dnes jsme je tedy pozorovali důkladně a říkali jsme si, že se jim tady asi daří, protože určitě nemají nouzi o potravu (těch krys, co jsme tady viděli…). Zajímavé bylo, že z těch stovek ptáků jsme ani jednoho neviděli lovit, i když jsme třeba na schodech mešity viděli běhat lasičky a jedna z nich měla dokonce v hubě ulovenou myš. Na obloze v klidu lítali holubi a dravci je nechávali na pokoji. Tak nevím, proč je jich tam tolik a co vlastně žerou.

Chtěli jsme do mešity, ale muslimové nám to zase znechutili. Velmi nelaskavým a řekla bych až urážlivě sprostým tónem nám nařídili sundat boty (to bylo docela zbytečné, my jsme slušně vychovaní a do mešity bychom nikdy nešli obutí) a zaplatit 300 rupií za každý foťák, který máme. Nezajímalo je, že dáme foťáky do pouzdra a nechceme fotit. Tak jsme si řekli, že tam půjdeme samostatně a vždycky jeden zůstane venku i s foťáky. První jsem šla já, bez batohu, s bosýma nohama a holýma rukama. Jeden z těch muslimských zupáků u vchodu se mě ptal, co to mám v kapse, a zakázal mi tam vstoupit s mobilem (asi abych jím nefotila). Takže jsem šla zpátky za Ondrou a předala mu do úschovy i mobil. Potom jsem tedy konečně mohla vstoupit na nádvoří mešity. Nádvoří je čtvercové, obehnané zdmi, a u jedné ze čtyř zdí stojí mešita. Po těch cirátech u vchodu jsem čekala něco, co se bude podobat istanbulským mešitám a nad čím se mi bude tajit dech… Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že je to vlastně něco jako průčelí, za kterým vůbec nic není! Žádný vchod do impozantního prostoru, kde by se věřící modlili k Alláhovi a kde by i nevěřící pes jako já pocítil posvátnou úctu, oni prostě klečí na tom nádvoří a u těch zdí, nepochybně obrácení čelem k Mekce, ale svatyni tam žádnou nemají. A s tím nadělali tolik cavyků. Takže jsem za chvíli vystřídala Ondru u foťáků a shodli jsme se na tom, že všechny mešity v Indii nám můžou být ukradené a všichni muslimové jsou nám krajně nesympatičtí.

Odcházeli jsme od mešity a šli takovou ulicí, kde byla uprostřed v podélné ose ulice řada něčeho, co byly kdysi vodní nádrže, patrně s vodotrysky a vodopády. Kdysi to byla určitě krásná a úctyhodná ulice vedoucí k mešitě. Bazénky jsou dnes prázdné, zaházené odpadky, v některých spí žebráci, v jiných se prodává zboží vietnamské kvality, v dalších se povalují staré matrace… Obraz zkázy, bordelu a nekulturnosti.

Byli jsme asi tak čtyři kilometry od hotelu a měli jsme spoustu času, takže jsme se rozhodli, že půjdeme pěšky. Bylo to fakt zábavné, fotili jsme, koukali po obchodech (byly to všechno jenom takové krámky) a žasli nad tím, co všechno je v patnáctimilionovém hlavním městě Indie možné.

Namátkou: na některých chodnících ležely hromady hlíny a kusů dlažby, patrně po nějakých dřívějších výkopech. Ta hlína byla ušlapaná jako beton, protože tam nejspíš takhle ležela už rok, nebo dva, nebo tři… lidi chodili po těch hromadách, když jinde neměli místo.

Nebo široká ulice, tříproudová silnice jedním směrem a stejná opačným směrem. Auta ovšem jezdila jen v jednom pruhu, protože jinde nebylo místo. Když to vezmu od těch vybydlených domů, které tvořily uliční frontu, na chodníku u domů seděli žebráci a povaleči. Potom tam bylo vyložené zboží, které vyhřezlo z obchodů, aby si je chodci mohli koupit. To zboží ale zabíralo větší část chodníku, takže chodci tam stejně nemohli a chodili většinou po silnici. Pruh silnice nejblíže u chodníku zabírali zaparkovaní rikšáci, kteří číhali na kořist. Dále do silnice zabírali další místo cyklorikšáci, kteří také číhali, a ještě dále směrem ke středu silnice chodili chlapi s vozíkama a nákladníma kolama naloženýma vším možným. V tom třetím a posledním pruhu teprve byla normální doprava, ale stejně 80 procent vozidel jsou rikšáci a cyklorikšáci.

Pomalu zapadalo slunce a bylo poslední světlo na focení. Ondra se rozhodl, že pronikne na ostrůvek uprostřed rušné křižovatky poblíž hlavního nádraží, aby tam ještě něco nafotil. A jenom co tam došel, na křižovatce mezi autobusy, auty, rikšáky, motorkami a chodci se objevil nákladní slon, který velebně pomalým krokem kráčel ve všem tom zmatku. Kdyby tam Ondra přišel o 30 vteřin později, už by ho nestihl vyfotit na tom správném místě a v tom správném světle. Tu fotku sem dát nemůžu, protože Ondra zarputile sedí na všech svých fotkách a nemá čas je upravit a uveřejnit. Musíte se spokojit s tím, co jsem jenom tak od boku vyfotila já.

Došli jsme do hotelu, sbalili si věci (zavazadla už jsme měli ve skladišti, protože jsme pokoj vyklidili už ráno) a šli ještě kupovat dárky domů. Byli jsme úspěšní a nakoupili jsme všechno, co jsme měli v plánu. Díky tomu, že jsme chytře smlouvali a neplánovaně ušetřili 500 rupií, které jsme chtěli zaplatit jako vstupné na pevnost, nám zbylo dost peněz. Zašli jsme si na večeři skoro za 500 rupií a potom na poslední pivo (kterých jsme za celou dobu v Indii vypili dohromady tak maximálně pět). Pivo je v Indii drahé, ale pořád jsme ještě měli peníze, tak jsme si dali každý jedno.

Metro dražší než taxi

Kolem půl desáté jsme se vydali na metro, abychom tou speciální linkou dojeli na letiště. Podotýkám, že jízdenky v Dillí stojí tak 10 až 25 rupií, podle vzdálenosti. Zbývalo nám ještě 160 rupií a podle předpokladů to mělo vyjít, i kdyby jízdenka na letiště byla třikrát dražší než obvyklá.

Měli jsme vědět, že Indie umí překvapit i na poslední chvíli. Šla jsem koupit dvě jízdenky na letiště a chtěli po mně 300 rupií (desetinásobek toho, co jsme platili jindy, dvojnásobek toho, co jsem měla v peněžence, a o 50 rupií více, než bychom zaplatili za hotelového taxíka). Kartou se platit nedalo. (Kartou jsme v Indii za celou dobu platili jenom asi dvakrát, naprosto výjimečně. Jinak vždycky chtěli hotovost, na karty nejsou zařízení.) Takže Ondra musel k nejbližšímu (dosti vzdálenému) bankomatu vybrat chybějící drobné na metro.

Teprve potom jsme pronikli do metra a do vlaku, který se nepodobá žádnému jinému metru v Dillí: je supermoderní a skoro prázdný, protože v noci na letiště moc lidí nejezdí. Posledním vlakem před půlnocí jsme tedy konečně odjeli na letiště. Říkali jsme si, že teď už se snad nic nečekaného nemůže stát… i když, v Indii člověk nikdy neví. Těšíme se domů, do civilizace, na normální jídlo – a hlavně na svoje lidi, které jsme nechali doma.

A úplně na závěr: po celou dobu našeho putování jsme na různých místech (většinou v informačních kancelářích, na nádražích a v hotelových recepcích) vídali poněkud vybledlé plakáty s fotkami krásných indických historických staveb a reklamním sloganem Incredible India! Poté, co jsem Indii zažila na vlastní kůži, si troufám tento slogan trošku neuctivě upravit: In-fucking-credible India!

 

 

Džajpur

Je tady vůbec nějaký hotel?

V Džajpuru jsme nekompromisně zahnali všechny dotěrné rikšáky a vydali se hledat hotel pěšky. Měli jsme nějakou představu podle Lonely Planet, ale netušili jsme, jak je město rozlehlé. Plahočili jsme se dost dlouho i s bágly a žádný hotel jsme cestou nepotkali. Nakonec jsme trochu vyměkli a vzali si přece jenom rikšáka. V Džajpuru jezdí kromě motorových taky klasické cyklo rikši. Je to jako velká trojkolka, jejíž kola jsou velká jako u normálního kola. Vzadu je místo pro dva lidi a chlapík sedící před nimi šlape. Náš rikšák byl klučina asi patnáctiletý a vážil sotva padesát kilo, až jsem žasla, že nás dva i těžkými bágly vůbec uvezl.

Nakonec jsme ve starém městě přece jenom našli jeden hotel, ale vůbec se nám nelíbil: byl drahý a špinavý. V té době už jsme konečně pochopili, že z nějakého důvodu ve starém městě prostě nejsou hotely a že se budeme muset přesunout do jiné části města. Nechtělo se nám znovu se naslepo plahočit tím nečekaně obrovským městem, tak jsem radši trochu telefonovala, až jsem objevila jeden guesthouse, kde nám slíbili pokoj za 500 rupií. Tam už jsme se také nechali odvézt cyklorikšou, s těmi zavazadly se nám fakt nechtělo pěšky. Guesthouse nám vcelku vyhovoval, samozřejmě že to nebyl žádný luxus, spíš naopak, ale vyspat se tam dalo.

Celé to hledání a cestování trvalo dost dlouho, ubytovali jsme se skoro ve čtyři hodiny. Od rána jsme jedli jenom tu jednu pálivou papriku v Puškaru. Zašli jsme do blízké restaurace na jídlo a oba jsme se dobře a dosyta najedli za závratných 250 rupií.

Strhující kulturní zážitek aneb večer v indickém kině
Už od začátku našeho putování jsme věděli, že jednou chceme zajít do kina. Měli jsme pocit, že dnešek by mohl být tím správným dnem. Zjistili jsme, že v Džajpuru je nějaké proslulé a oblíbené kino, a vypravili se na podvečerní představení.

Pro to, co jsme tam viděli, jenom těžko hledám slova. Mrzí mě, že jsem tam s sebou neměla foťák, protože mě nenapadlo, že by se mohl hodit. Budu si muset vystačit bez fotodokumentace, jen se slovním popisem. Samotná budova byla velká a postavená v těžko popsatelném pompézním slohu, barvu měla růžovou. Vypadala trochu jako dvoupatrový narozeninový dort, který stál příliš dlouho na slunci. Foyer kina nám vyrazil dech. Byla to neuvěřitelná směsice orientální rádoby nádhery: všude barevná světla, obrovské nevkusné lustry, koberce, štuky, zrcadla, zlacení, ornamenty… větší nálož nevkusu už jsem douho neviděla. Bylo tam hodně lidí a všichni se vzájemě fotili a vůbec vypadali, že je to hrozně baví a vzrušuje.

V kinosálu nás čekala další porce opulentního nevkusu v podobě obrovských štuk na stropě nasvícených zeleným světlem. Drobný detail: v sále pro asi 800 lidí poletovali tři holubi a v těch záhybech na stropě patrně hnízdili, protože jsme během filmu občas slyšeli vrkání, které mohli vydávat jenom mladí holubi.

Film byl tak neuvěřitelně hloupý, že bych si nikdy nepomyslela, že něco takového může vůbec existovat. Diváci se upřímně bavili, tleskali a hvízdali a někteří ten film určitě už několikrát viděli, protože dopředu říkali repliky. Film byl samozřejmě v jazyce hindi a bez titulků, ale děj byl tak prostinký, že jsme jej pochopili i bez znalosti řeči. To hlavní byly honičky v autech a na motorkách a taky taneční čísla doprovázená zpěvem. Občas jsem se neudržela a smála se nahlas na místech, která připadala směšná jenom nám, a Ondra do mě drcal, abych byla potichu. Uprostřed projekce byla i přestávka, aby diváci mohli korzovat v tom úžasném foyer.

Odcházeli jsme z kina a nechápali jsme vůbec nic. Jak je možné, že stavějí tak „nádherné” stavby a lidi tam natěšeně chodí a koukají na ty nesmysly, a po skončení vyjdou ven a zase se brodí v kravských hovnech? Kladli jsme si podobné otázky, ale odpovědi neznáme a chytří z toho nejsme ani trochu.

čtvrtek
Růžové město… a v něm krysy a jedna divná památka UNESCO
Noc nebyla úplně klidná, protože Ondrovi bylo špatně a často chodil na záchod. Díky tomu jsme měli ráno pomalý start, než vůbec Ondra zjistil, zda bude schopen provozu. Taky dost dlouho trvalo, než se objevil někdo z hotelových pohůnků, u kterých jsem chtěla reklamovat nedostatek teplé vody a wifiny. Oba zádrhely jsme nakonec vyřešili, Ondrovi teplá sprcha prospěla a po desáté hodině už jsme byli připraveni vyrazit. Nejdřív jsme šli na autobusové nádraží koupit jízdenky do Agry. Měli jsme pocit, že v Džajpuru je co vidět, takže jsme koupili jízdenky na pozítří. Je to důležitý detail, k němuž se ještě vrátím.

Potom jsme přes neodbytné nabídky rikšáků pokračovali pěšky do historického centra. Cestou jsme se stavili v městském parku, a bylo to hodně divné. Tráva řídká a suchá, sem tam spal nějaký bezdomovec a všude byly spousty děr do hlíny, musely jich být tisíce. A z těch děr vylézaly a do nich zase zalézaly… krysy. Viděli jsme jich desítky, možná stovky.

Sedli jsme na lavičku, abychom se podívali do mapy a snědli si sušenky, které jsme si koupili ke snídani. Posléze na vedlější lavičku přisedli nějací mladíci s ksichty zahalenými šátkem a za námi stál taky jeden takový. Přestalo se mi to líbit, byli mi dost podezřelí a připadala jsem si obklíčená. Ondra sice říkal, že jsem paranoidní, ale já raději dám na ten divný pocit kolem žaludku, že něco není úplně v pořádku. Rychle jsme se zvedli a vypadli z parku prolezlého krysami do města, které je těmi krysami určitě prolezlé taky, ale není to tak vidět.

Procházeli jsme uličkami a bazary „růžového města”, které je ale spíše cihlově oranžové. Možná bych se i občas zastavila a něco koupila, ale obchodníci byl tak otravní a vlezlí, že když se člověk jen na vteřinu zastavil, už ho tahali do obchodu a měli ho ve spárech. Bylo to dost protivné, tak jsme se radši ani nikde nezastavovali.

Prohlédli jsme si stavbu jménem Hawa Mahal, je to taková podivná pětipatrová budova, kterou postavil maharádža pro své manželky, aby mohy pozorovat ruch ve městě a nemusely tam chodit. Bylo tam spousta okýnek a sedátek, ale určitě se tam nebydlelo, opravdu to byla jenom taková pozorovatelna.

Potom jsme se šli podívat na místo zvané Džantar Mantar. To zase nechal postavit jiný maharádža jako svou observatoř, on byl totiž amatérský astronom. Místo je od roku 2010 zapsané na seznamu světového dědictví UNESCO. Nejvíce ze všeho mi to připomínalo skejtpark křížený s veřejnými záchodky. Byl to komplex podivných staveb, které byly nakloněné v různých úhlech a jejich části se důmyslně protínaly a křížily, a podle toho se nějak určovaly polohy hvězd a planet… no prostě úplná ptákovina, ale vypadalo to zajímavě. Taková velká hračka pro maharádžu.

V závěru už Ondrovi zase nebylo moc dobře, tak jsme se nechali cykloriškou odvézt k našemu hotelu. Ještě jsme si v jakési restauraci dali jídlo, které bylo hodně pozdním obědem nebo velmi časnou večeří, a šli jsme na hotel.

Začali jsme plánovat poslední fázi cesty a zdálo se nám, že máme málo dní a mnoho míst, která ještě chceme vidět. Rozhodli jsme se tedy, že zkrátíme pobyt v Džajpuru (který nás upřímně řečeno moc nenadchl) a odjedeme už zítra ráno. Znamená to ale, že se musíme pokusit stornovat jízdenku na pozítří a nějak ji přesunout na zítřek. Snad se to podaří. A taky to znamená, že se chceme dostat do autobusu, který jede v 6.30. Z hotelu musíme vyrazit nejpozději v 5.45 a vstávat tak v 5.15. A doufat, že se nám to celé podaří. A taky jsme si telefonem udělali rezervaci hotelu v Agře, abychom si ušetřili tápání a vláčení batohů po městě. To jsme ale vychytralí.

pátek
Výměna jízdenek a úklid na nádraží… po indicku
Vstávali jsme třeskutě brzy, v pět ráno. V půl šesté už jsme s batohy na zádech šlapali na autobusové nádraží a i v tuto nekřesťanskou hodinu jsme museli odhánět rikšáky. Věděli jsme, že to nemáme daleko. Po chvíli jsme byli na nádraží a hbitě vyměnili zítřejší jízdenku za dnešní.

Výměna jízdenky byl hotový proces. Postarší pán seděl u klávesnice počítače a po jednom písmenku ukazováčkem vyťukával. U jeho stolu stál ještě další pán a paní, kteří zdánlivě nedělali nic, ale časem se ukázalo, jaké je jejich poslání. Po nekonečně dlouhé době sedící pán vyťukal všechna potřebná písmena a ozvalo se spásné vrčení jehličkové tiskárny, která vyplázla jízdenku. Stojící paní ji vytáhla a podala stojícímu pánovi, ten zkontroloval vytištěné údaje a podal jízdenku sedícímu pánovi. Ten to všechno ještě jednou zkontroloval a konečně nám předal jízdenku. Proces výměny byl u konce a za storno staré a vystavení nové jízdenky si počítali závratných 24 rupií.

Při čekání na autobus jsem pozorovala, jak chlápek umývá podlahu na nástupišti. Podotýkám, že to byla dlážděná plocha dlouhá asi 30 a široká přibližně 10 metrů. Byla hodně špinavá a tu a tam na ní byly velké fleky nejasného původu – možná zvratky, možná rozšlapané jídlo (kravince asi ne, krávu jsem na nádraží neviděla) a kdo ví co ještě. Takže uklízeč měl desetilitrový kýbl plný vody s mydlinkami a šel po svém úseku nástupiště a kde viděl flek, tam z toho kýble vychrstl trochu vody. Spotřeboval na to celkem tři kýble, a lidi, co tam chodili, se těm kalužím buď vyhýbali, nebo do nich šlapali. Myslela jsem, že tím je úklid u konce, ale chlápek mě překvapil. Vzal do ruky takovou obrovskou stěrku na dřevěné násadě a ty kaluže vody pečlivě rozšudlal po celé ploše nástupiště. Výsledkem samozřejmě bylo, že ty předchozí blebance už nebyly vidět, ale byly dokonale a v tenké vrstvičce rozetřené po celém nástupišti. A bylo uklizeno. Myslím, že se to tak dělá den co den a rok co rok, a na nástupišti se vrství další a další špína, kterou nikdy nikdo doopravdy neuklidí. Jsem přesvědčena, že všechna nádraží, na kterých jsme byli, se naposledy uklízela a malovala ještě za Britů (odešli v roce 1947) a od té doby už nikdy. A jednoho dne se jim to všechno rozpadne pod rukama, protože nikdo tady doopravdy nic neudržuje a všechno jenom chátrá.

Počasí bylo celý den nesmírně hnusné. Když jsme jeli autobusem (od půl sedmé asi do dvanácti), byla mlha a občas pršelo. Vypadalo to jako listopadový den u nás. Všechno bylo ještě špinavější, blátivější, ponuřejší a bezútěšnější než obvykle. Bylo docela chladno, ale moje věrná kamarádka, vlněná šála, mě zachraňuje. Umím si ji zručně omotat kolem hlavy a ramen zkušeným máchnutím, za které by se nemusela stydět žádná rodilá Indka.

 

Puškar

úterý

Uprostřed noci na okraji dálnice

Nastavila jsem budíka na pátou hodinu, protože podle informací pana Ganeše, který nám prodával jízdenky, bychom měli dorazit do Puškaru kolem půl šesté. Jaké bylo naše překvapení, když nás ve čtyři ráno probudilo bouchání na stěnu naší kukaně, že jsme v Puškaru a máme vystoupit. Několikrát jsem se ptala autobusového pohůnka, ale ten na všechno říkal jenom yes, protože mi vůbec nerozuměl. Celí rozespalí a rozleželí jsme rychle naházeli věci do batohu a vystoupili. Ještě než jsem vylezla z autobusu, ptala jsem se řidiče, jestli jsme v Puškaru. Ujistil mě, že ano. Tak jsme tedy vystoupili, i když se nám to moc nezdálo.

Autobus odjel a my jsme se v té tmě rozkoukávali. Zjistili jsme, že jsme uprostřed ničeho, u nájezdu na dálnici. Na kraji silnice stálo pár špinavých stánků, u kterých hořely dva ohníčky a postávali nějací chlápci v dekách. Obklopilo nás pár rikšáků a nabízeli nám odvoz do Puškaru. Složitým vyptáváním jsme zjistili, že autobus, kterým jsme jeli, do Puškaru vůbec nezajíždí, a nezajíždí dokonce ani do Adžmeru, odkud bychom chytili nějaké připojení. Prostě nám zastavil na jakési křižovatce, která je nejblíže Puškaru. Rikšák byl ochoten odvézt nás do Puškaru za 1500 rupií (podotýkám, že za dvě jízdenky v nočním autobusu jsme zaplatili 1100 rupií). Uvědomili jsme si, že ten hajzlík Ganeš, který nám prodal jízdenky, nás sprostě odrbal (nemám pro to slušnější výraz, zato sprostějších bych našla hned několik). Do očí nám tvrdil a na opakovaný dotaz potvrdil, že autobus jede rovnou a přímo do Puškaru. No, nejel, a my jsme stáli ve čtyři v noci u jakési silnice 40 kilometrů od Puškaru. Kdybych měla mobilní číslo na Ganeše, okamžitě bych mu volala a s velkou chutí bych ho probudila. Bohužel jsme měli jenom číslo na pevnou linku, a to do kanceláře, tam bychom ho ve čtyři ráno věru nezastihli. (Kolem osmé jsme si potom řekli, že už mu volat nebudeme, to už by se nám jenom vysmál, protože naše peníze už měl a my jsme byli nějakých 800 kilometrů daleko. Ale napíšeme to na Trip Advisor a do Lonely Planet, která Ganeše zmiňuje jako důvěryhodného člověka. Trošku mu poopravíme reputaci, hajzlíkovi.)

Ti rikšáci, co tam číhali na podobné nešťastníky jako my, měli na plechu rozdělaný ohníček a kolem něj plastové židle. Sedli jsme si mezi ně k ohni, nechali si uvařit čaj a přemýšleli, co dál. Nabídku na odvoz za 1500 rupií jsme odmítali, to byl úplný nesmysl.
Z rikšáků a stánkařů jsme nakonec vymámili informaci, že jsme asi 15 kilometrů od Adžmeru, odkud prý jede v půl deváté ráno autobus. A že nás tam odvezou za 600 rupií. Bylo nám jasné, že buďto lžou, nebo nám poskytují jenom ty informace, které se jim hodí. Od ohně jsme moc nespěchali, protože jsme nevěděli, kde se ohřejeme příště. Nakonec jsme usmlouvali odvoz do Adžmeru za 400 rupií. Bylo to předražené a samozřejmě že to nebylo 15 kilometrů, maximálně deset.

Mezitím už bylo asi půl šesté. Rikšák nás tedy odvezl na autobusovou zastávku v Adžmeru a tam jsme zjistili, že bus odjíždí každých 10 minut a nikoli až v půl deváté, jak nám tvrdili ti lháři. Nastoupili jsme do nejbližšího odjíždějícího autobusu a koupili si dvě jízdenky do Puškaru za celých 23 rupií (ten rikšák se fakt pomátl, jestli si myslel, že mu skočíme na těch 1500).

Jestli se někdo ze čtenářů začal divit, proč stály dvě jízdenky 23 rupií, a ne třeba 22 nebo 24, musím to vysvětlit. Nám to také dost dlouho trvalo, než jsme na to přišli a než nám to někdo vysvětlil: V Indii se liší ceny jízdenek na vlak i na autobus podle toho, jestli je člověk muž nebo žena. Ženy jezdí levněji. Neptejte se mě proč, to mi nikdo neřekl. Od chvíle, kdy jsme to zjistili, jsme u pokladny už vždycky říkali, že chceme jednu jízdenku pro muže a jednu pro ženu.

Asi za půl hodiny jsme byli v Puškaru, blížila se šestá hodina ranní, tma jako v pytli, naštěstí nefoukal vítr a nebyla zima. Odchytil nás nějaký majitel hotelu a chtěl nás nalákat k sobě, ale my jsme se nedali, že si něco najdeme sami. Puškar je malý a dá se tam chodit pěšky. Našli jsme posvátné jezero, které leží přímo uprostřed města. Je obklopené gháty, které jsou také posvátné. Bylo tam ještě málo lidí, obešli jsme jezero a sedli si tak, aby na nás svítilo slunce, až vyjde. Pomalu se rozednívalo a na břehu jezera sedělo takřka bez hnutí asi 25 lidí, byli obrácení k vodě a k východu a modlili se. Jakmile vyšlo slunce, vstoupili asi po kolena do vody, nabírali ji do dlaní a pouštěli ji zpátky a u toho se modlili.

V ghátech se nesmí fotit, tak z toho mám jenom jednu pokoutnou fotku. Další použití pro mou nejlepší kamarádku vlněnou šálu: schovám pod ni foťák a vytáhnu ho jenom na cvaknutí. Je to nenápadné.

Potom jsme obcházeli kolem ghátů a našli hotýlek, který má ze střechy výhled přímo na jezero a sousedí s Gándhího ghátem, kde byla rozprášena část Gándhího popela. Nabídli nám obyčejný pokojík za 400 rupií, a my, protože jsme přešli do úsporného režimu, jsme jej vzali. Pokoj má výstup na terasu, kde se dá sedět na sluníčku a je vidět na jezero a ghát. Je to strategická pozice, člověk si hoví a pozoruje život u jezera. V jednu chvíli jsem spočítala krávy, které jsem měla v zorném poli: bylo jich 25 a tři telata k tomu.

Bohužel je dnes něco jako svátek draků. Lidi pouštějí draky ze střech (to je zdejší oblíbená zábava). Bylo by to v pohodě, kdyby si k tomu nepouštěli taky příšernou pouťovou muziku, která k nám doléhá ze tří stran (samozřejmě tři různé pouťové melodie). Toto je svaté hinduistické místo a očekávala jsem tady tichou atmosféru plnou klidného rozjímání. Zase je všechno úplně jinak.

Po snídani a sprše jsme se vydali na procházku, ale nějak nás to netěšilo. Všude hrála hnusná a hlasitá hudba a vůbec se nám to nelíbilo. Vydali jsme se kousek za město, kde už byly písečné duny. Hudba se nesla i tam. Bylo dosti teplo, a to je tady zimní období. V létě bych to zažít ani nechtěla.

Když jsme šli kolem krámku, který byl něco jako lékárna zkřížená s drogerií, koupila jsem si kapky proti kašli. Lékárník chtěl, abych mu zakašlala, a jak mě uslyšel, hned věděl, pro jaké kapky sáhout. Mám si je dávat třikrát denně, jsou pěkně hnusné. Pokud panuje přímá úměra mezi hnusností a léčivostí, měla bych zítra být zdravá.

Kvůli nachazení a nevyspání mi není moc dobře, rozhodla jsem se, že si půjdu na chvíli lehnout. Kolem druhé odpoledne jsem zalehla a vzbudila jsem se asi v sedm večer. Ondra mezitím fotil venku. Po osmé jsme šli na večeři, výjimečně jsme si dali i zákusek a pochutnali jsme si. Šli jsme brzy spát, doléhá na nás únava a hromadí se. Ranní vstávání je každý den těžší, o křepkém vyskočení z postele nemůže být ani řeč.

středa
Ráno byl v Puškaru klid, po dracích a ryčné hudbě ani památky. Z terasy našeho hotelu jsem pozorovala, co se děje v ghátu pod námi. Přišla tam skupina asi patnácti žen a začaly se obřadně máčet ve vodě. Byly úplně oblečené a stály asi po kolena v jezeru. Jenom jedna z nich se svlékla do pasu a polévala se vodou. Nutno podotknout, že voda je hnusná. Je zelená jako voda v přehradě v těch horších letech, plavou v ní různé zbytky a odpadky, prostě rozumný člověk by tam nevlezl. Ženské se různě vzájemě kropily a stříkaly a na závěr dělaly něco, co mi velmi připomínalo dětskou hru „spadla lžička do kafíčka”, akorát že nedělaly to závěrečné „bác”. Později jsme je viděli, jak seděly na schodech, převlečené do suchých sárí, a ty mokré si rozvěsily po zábradlí. Klevetily a malovaly si ruce henou a červené tečky na čelo.
Rozhodli jsme se, že si obejdeme gháty a budeme pozorovat život kolem nich. Problém byl v tom, že gháty kolem vody jsou posvátné a nesmí se tam chodit v botách. Šli jsme tedy v ponožkách, ale zem byla za á studená a za bé příšerně špinavá. Člověk musel dávat pozor, kam šlape. Přišlo mi divné, že lidi tam chodí bosky, ale krávy tam klidně se***. Pozorovala jsem nějakého muže, který se usadil na okraji u vody, sedl do pozice lotosu a přibližně jednou za minutu hlasitým hlasem zavolal: Óm.

Kolem deváté jsme se sbalili a vyrazili na autobus. Původně jsme si sice mysleli, že v Puškaru spočineme, ale včera nás nějak znechutila ta pouťová atmosféra. Taky se nás zmocňuje neklid, když jsme na jednom místě déle než dva dny. Cestou na autobus jsme si koupili do ruky něco ke snídani. Bohužel jediné ještě teplé a tudíž čerstvé a snad i bacilů prosté byly plněné a smažené papriky a byly tak hrozně pálivé, že pálivější snídani jsem v životě nejedla.
Na autobus jsme nečekali dlouho a asi po půl hodině už jsme byli v Adžmeru. Tam jsme také hned chytili bus do Džajpuru. Cesta trvala asi dvě hodiny, byla bez událostí a celou jsme ji prospali.

 

Džajsalmer, poušť Thar

Dostali nás na starý trik… ale nedali jsme se

V půl čtvrté ráno jsme promrzlí, rozlámaní a nevyspalí vystoupili kdesi v Džajsalmeru a hned se na nás vrhli asi čtyři rikšáci, kteří se o nás začali přetahovat, že nás zavezou do bezvadného hotelu s teplou sprchou a tak dále. Jeden z nich předstíral, že je bratr řidiče autobusu, kterým jsme právě přijeli. Brácha prý mu volal, aby nás vyzvedl, Tak jsme nasedli do jeho vozítka. On nám ovšem sdělil, že ten pěkný hotel, který nám řidič ukázal na fotkách, je plně obsazený, ale že to nevadí, odveze nás jinam. Čuli jsme čertovinu, ale pro patřičnou obranu nám uprostřed noci chyběla průraznost. Rikšák nás odvezl do nějakého jiného hotelu, kde ovšem bylo také plno, ale že nám do rána nechají nějaký pokoj, který se normálně nepoužívá a není uklizený. Ráno, až někteří hosté odejdou, najdou nám něco lepšího.

Ten pokoj byl fakt příšerný a na posteli bylo použité povlečení a byla ještě rozestlaná. Skoro se mi chce napsat, že postel byla ještě teplá, ale to bych přeháněla. Řekli jsme, že tam zůstaneme jenom do rána, že jim za to nebudeme platit a ráno se uvidí. Přistoupili na to a nechali nás být. Znovu se ukázalo, jak je skvělé mít protiblechové a protištěnicové spacáčky. Vlezli jsme si do nich a lehli na nepřevléknutou postel (jinak bych radši spala na zemi), nasadili budíka na půl devátou (byly čtyři hodiny) a v tu ránu jsme usnuli.

Probudil nás budík, sbalili jsme věci a šli se porozhlédnout po hotelu. Byla to hrozná špeluňka, střešní restaurace taky příšerná, takže padlo rychlé rozhodnutí, že tam nezůstaneme už ani chvíli. Objevil se boreček, který nás tam zavezl, dali jsme mu do ruky stovku za odvoz a za to, že jsme se tam mohli dospat (kdybychom chtěli, mohli bychom odejít a nezaplatit nic, ale bylo nám to hloupé). Odešli jsme po svých hledat něco lepšího. Město je malé a všechny hotely jsou kolem pevnosti, brzy jsme našli něco, co se nám docela líbilo. Domluvili jsme se s majitelem, na střeše na sluníčku jsme si dali snídani a hned nám bylo líp.

Pokoj je pěkný a prostorný, s okny do ulice. Je to jeden ze starých domů s mnoha kamennými ozdobami na fasádě a je kousek od pevnosti. Dali jsme si sprchu, já jsem vyprala prádlo a šli jsme na pevnost.

Den ve zlatém městě
Pevnost v Džajsalmeru je výjimečná tím, že je obrovská a je to něco jako město ve městě. Kromě paláce je tam mnoho dalších domů, džinistické chrámy, uličky, hotýlky, obchody a tak. Celý komplex je postavený z nažloutlého pískovce, ze kterého je i celý kopec, na němž stojí, a ze stejného pískovce jsou i domy ve městě. Při západu a východu slunce se žlutý pískovec zbarví zlatavě a celé město i pevnost vypadají jako ze zlata. Proto se Džajsalmeru říká zlaté město.

Prošli jsme pevnost a strávili tam několik hodin focením a pozorováním života. Obědvali jsme na střeše tibetské restaurace a dali jsme si nějaká tibetská jídla. Dalo se to jíst. Svítilo slunce a bylo pěkně, ale na střeše hodně vyfukovalo.

Plánovali jsme zítřek a shodli jsme se na tom, že bychom přece jenom rádi do pouště, i když ne nutně na velbloudech. Vymýšleli jsme, jak to udělat, abychom to měli co nejopravdovější a bez komerce a davů turistů.

Zašli jsme do kanceláře, která je podle LP nejdůvěryhodnější a nešidí klienty. Byl tam příjemný chlapík, který očividně věděl, co dělá. Vyslechl naše představy, poradil co a jak, a nakonec jsme se domluvili, že nám zařídí toto: zítra ráno nás odveze džípem do pouště, tam nás bude čekat camel man se dvěma velbloudy, v poušti na velbloudech strávíme den, přespíme mezi dunami u ohně, velbloudář nám bude vařit a my mu pomůžeme, když budeme chtít. Druhý den dopoledne se vrátíme. Znělo to dobře a řekli jsme si, kolikrát asi tak za život se dostaneme do pouště Thar, tak jsme to vzali.

Večeřeli jsme na střeše hotelu, vařil nám Ali. Ali jse zdejší kuchař, milý drobný chlapík s křivými zuby, muslim. Když zrovna nevařil a my jsme posedávali na střeše, přišel za námi a povídali jsme si. Řekl nám, že se narodil a vyrůstal v poušti, žije tam dosud celá jeho rodina. Bydlí ve stanech a chýších jako nomádi a starají se o stáda krav, koz, ovcí a velbloudů. Má sedm sourozenců, neví přesně, kdy se narodil (myslí si, že zhruba před třiceti lety), nechodil do školy a neuměl číst a psát, to se naučil až v době, kdy začal pracovat ve městě v hotelu. Tady se taky naučil anglicky od turistů. Mluví obstojně, zná ta svoje témata. Je tady zaměstnaný jen devět měsíců v roce, když jezdí turisti. Pracuje každý den, spí v prostorách recepce nebo střešní restaurace, popsal to slovy like a dog. Neplatí nájem ani jídlo a za celý odpracovaný měsíc dostane 3000 rupií. Neustále se usmívá a tvrdí že je šťastný.

neděle
Jak jsem uzavřela výhodný obchod
Kolem půl osmé jsme dorazili do kanceláře, která organizuje camel safari. Nechali jsme tam velký bágl a s malým batohem, plným oblečení, jsme byli připraveni na cestu. Nakonec jsme souhlasili s tím, že nepojedeme sami, ale v malé skupince, takže kromě nás jely ještě dvě mladé dvojice, které se předtím neznaly, ale všichni byli z Aucklandu.

Propadla jsem panice, že mi v noci bude v poušti zima, a ještě narychlo jsem si šla koupit nějaký teplý kus oblečení. V nedalekém obchodě jsem našla jakési vlněné pončo s kapucí, vyjednávací cena byla 700, srazila jsem to na 400. Potom jsem dostala nápad. Bylo mi jasné, že ten kus oblečení budu potřebovat jenom na jednu noc v poušti, a nechtělo se mi to potom s sebou tahat. U nás doma by to taky nikdo nenosil. Tak jsem navrhla obchodníkovi, že mu za pončo zaplatím 400 rupií, zítra mu je přinesu a on mi vrátí 200. Může to potom prodat jako nové, protože mu s tím nic neudělám. Přistoupil na to a podali jsme si na to ruku. Já jsem tím získala kus teplého oblečení v přepočtu za 60 korun, on z toho bude mít taky kšeft, takže klasická win-win situace.

Posnídali jsme v jakési malé restauraci a potom jsme nasedli do džípu, který nás měl odvézt do pouště. Jízda prašnou silnicí s pološíleným řidičem trvala asi hodinu. Řidič si nechal říkat Mister Soda a pokaždé, když jsme míjeli nějaké svaté místo (jehož svatost poznal jen on), pustil volant a začal rukama dělat nějaké posvátné pohyby. A taky se často divoce a bez příčiny chechtal. Nacházeli jsme se asi 150 kilometrů od pákistánských hranic a Mister Soda na to téma hloupě žertoval. Předstíral, že nás veze do Pákistánu, a při té představě mi nebylo moc dobře. Ale nakonec nás přece jen zavezl na místo, kde už čekala skupinka devíti osedlaných velbloudů se třemi honáky, nebo jak je mám nazvat. Byli tam také turisté, kteří vyjeli předchozího dne a právě svou jízdu skončili. Ptali jsme se jich, jestli bylo v noci zima, a prý že ne.

Velbloudí safari
A přišla ta chvíle, kdy jsme usedli na velbloudy. Byli opravdu velcí a vysocí, na sedlech měli nastláno spoustu pokrývek, kolem sedel visely pytle se zásobami na náš výlet. Všichni velbloudi byli k sobě navzájem přivázaní provazy, které by ale roztrhli, kdyby chtěli. Jenže nechtěli, byli to mírní tvorové. Jízda na nich byla jednodušší než na koni, nevyžadovala žádné zvláštní dovednosti. Asi po hodině jsme zastavili u nějaké vesnice, kde jsme sestoupili a mohli se tam porozhlédnout. Stálo tam pár hliněných domků, seběhla se kolem nás místní děcka a žadonila o rupie nebo propisky. Propisky jsme nechali ve velkém batohu, protože nás nenapadlo, že by se v poušti hodily.

Velbloudáři nám nabídli, že jestli máme zájem, koupí ve vesnici kozu a večer ji zaříznou a uvaří nám ji. Nijak mě to nelákalo a ukázalo se, že tato představa nenadchla ani ostatní. Z celé skupiny se k pojídání masa hlásil jenom jeden chlapík, takže nebohá koza přežila. Kdo ví, jak dlouho, v příští skupině se možná našli zájemci… Po chvíli jsme znovu usedli na velbloudy a vyrazili dál.

Poušť nebyla úplně bez života a nebyla to krajina, kde by nebylo nic jenom písečné duny. Byla mírně zvlněná a porostlá nějakou suchomilnou vegetací, napočítala jsem tak osm až deset druhů křovin a travin. Všechno bylo hodně suché, o svěží zeleni nemohla být ani řeč. Sem tam jsme zahlédli nějaké kozy, volně žijící vebloudy, pouštní lišky a něco jako srnce, ale menší. Bylo docela teplo, ale nebyl to spalující žár. Na obzoru se rýsovaly desítky větrných turbín. Takže zas až taková divočina to nebyla. Ptala jsem se našeho průvodce, jak je poušť velká. Odpověděl: Very big. Ptala jsem se ho, jestli je v noci chladno. Odpověděl: Very cold. Ptala jsem se ho, kolik je tam vesnic. Odpověděl: Many. Neřekla bych, že nás zahrnul vyčerpávajícími informacemi.

Tu a tam jsme míjeli něco, co by se dalo nazvat políčkem. Bylo to trochu zkypřené a vypadalo to, jako by do písku někdo přimíchal trochu hlíny. Vyptáváním jsem zjistila, že vesničané tady pěstují nějaké plodiny, ale prší jenom v dubnu a v květnu, pak je celý rok sucho. Takže jakmile sklidí, pole jsou vyprahlá až do dalšího deště.

Na okraji jednoho takového prašného políčka jsme pod stromem zastavili. Velbloudáři odsedlali velbloudy a svázali jim přední nohy tak, že sice mohli chodit, ale daleko neodešli. Velbloudi se odploužili k okolním keřům, které začali ožírat, a velbloudáři rozdělali ohníček Na něm nám velmi zručně a rychle uvařili skromný oběd, který podávali na plechových talířích. Jedli jsme rukama. Po obědě vydrhli nádobí pískem a suchou trávou.

Pokračovali jsme dál do nitra pouště a po čase už jsme ani neviděli větrné turbíny. Velbloudáři občas popohnali velbloudy do klusu, a to jsme na nich teprve nadskakovali. Jednou jsme také zastavili u napajedla a velbloudi se napojili. Šli jsme kousek pěšky a zjistila jsem, že i když velbloudí krok vypadá na pohled pomalý, jdou rycheji než člověk. Měla jsem co dělat, abych jim stačila, ale nutno přiznat, že v písku se jde blbě, bořila jsem se a oni ne. Když klušou, odhaduju, že mají rychlost tak 8 až 10 km v hodině.

Vyptávala jsem se velbloudáře a zjistila jsem, že velbloudi se dožívají asi 25 let a ti, na kterých sedíme, mají sedm až osm let. Jsou to divná zvířata: když jdou, tak strašně prdí a smrdí, smrdí jim taky z huby a vydávají divné zvuky, něco mezi bučením, ryčením a hýkáním. Taky občas vyfouknou vzduch přes uvolněné škraně (u člověka bych napsala tváře), což vydává takový divný mlaskavý zvuk. Všichni naši velbloudi ale byli trpěliví a hodní. Sami se postarali o svoje žrádlo, v každé volné chvíli okusovali suché větve. Pracovali pro velbloudáře, vozili nás, a v podstatě za to nic nechtěli.

Velbloudi chodí v řadě za sebou, provaz od huby toho zadního je přivázaný k sedlu toho, co jde před ním. V jednu chvíli se přetrhl provaz, který spojoval velblouda přede mnou s tím, který byl ještě více přede mnou. Velbloudář jenom řekl chlápkovi, který seděl na volném velbloudovi, jak ho má švihat provázkem a kdy ho má trochu kopnout do boků, a velbloud klidně pokračoval. Myslím, že si ani nevšiml, že je volný a mohl by jít, kam se mu zachce.

Kolem páté hodiny jsme dorazili na tábořiště. To už jsme byli opravdu mezi písečnými dunami. Větrné turbiny zmizely za obzorem. Zatímco velbloudáři vařili večeři, šli jsme se projít. Chodili jsme s Ondrou v zapadajícím slunci mezi dunami a fotili jsme.

Nocleh v poušti
Potom už byla večeře: rýže, placky a brambory v jakési omáčce. Bylo to dobré, a taky jsme měli hlad. Jakmile zapadlo slunce, udělala se zima. Seděli jsme u ohně, krmili jej suchým pouštním roštím, které hořelo jako papír, a vyměňovali jsme si informace z cest.

Kolem deváté hodiny už všichni usínali. Velbloudáři nám nachystali spaní: vybrali vždycky místo za větrem a tam rozprostřeli houně pro každou dvojici zvlášť. Každý z nás měl dvě houně pod sebu a dvě na přikrytí. Protože jsem opravdu nechtěla klepat kosu jako ve vlaku, důkladně jsem se na noc oblékla. Maminka by ze mě měla radost: na nohou jsem měla troje ponožky, spodky od termoprádla a plátěné kalhoty. Na těle jsem měla triko merino s krátkým rukávem, termotriko s dlouhým, merino s dlouhým, vršek od termoprádla s dlouhým, lehkou cyklistickou větrovku a to dekové pončo, které jsem si na jednu noc půjčila od obchodníka ve městě. Celá jsem se omotala do vlněné šály, která je moje nejlepší kamarádka, a zalezla jsem do spacáku. Přes sebe jsem přehodila dvě houně. Bylo mi teplo, ale i když se mi v noci chtělo čurat, ani za nic bych nevylezla, protože podruhé už bych se tak úhledně nezabalila.

pondělí
Kolem sedmé nás vzbudilo rachocení nádobí, velbloudáři vařili snídani. Postupně jsem odkládala vrstvy a s východem sluníčka už mi stačily asi čtyři. Posnídali jsme vařená vajíčka a tousty, spolupoutníci nám nabídli arašídy, zapili jsme to vodou. Kolem deváté bylo tábořiště sbalené a my na velbloudech. Vraceli jsme se jinou cestou na jiné místo, velbloudi většinou klusali. Ne že by to bylo dvakrát pohodlné, ale je to mnohem lepší než chodit v písku pěšky. Ondra se tvářil dost otráveně a bylo vidět, že ho to moc nebaví. Kolem jedenácté jsme přijeli na místo, kde už čekali noví turisté. Rozloučili jsme se s velbloudáři, dali jim nějaké spropitné a nechali se v džípu odvézt zpátky do Džajsalmeru. Vezl nás zase šílený Mister Soda. Ondra potom říkal, že až na ty velbloudy to bylo dobré. Myslím, že je dost nesnášel.

Organizátor safari pan Ganéš má v Džajsalmeru taky malý hostel se střešní restaurací a je tam k dispozici i sprcha. Tu jsme využili a v restauraci jsme si dali pozdní oběd. Byli jsme docela utahaní, takže jsme seděli na střeše, skypovali, psali zápisky a dobíjeli všechny baterky, Ondra dokonce spal.

Obchodník ze včerejška dodržel dohodu, vzal ode mě pončo zpátky a vrátil mi 200 rupií.
Kolem půl šesté měl odjíždět noční autobus do Puškaru. Před odjezdem jsme si koupili nějaké oříšky a ovoce, aby se nám ta noc lépe přečkala. Tentokrát jsme si koupili místa na spaní, která byla jenom o 100 rupií dražší než místa k sezení. Měli jsme horní dvoulůžko, které se dá pošupovacími skleněnými dvířky zavřít a člověk má takové kupátko pro sebe. Může buď ležet nebo polosedět, je to docela pohodlné. A vejdou se tam i všechna zavazadla, takže i bezpečné. Brzy po setmění jsme usnuli. Kolem půlnoci byla nějaká delší zastávka, probudilo nás rachocení nad hlavou, když na střechu autobusu nakládali nějaké balíky. Dost často tady převážejí spoustu věcí na střeše autobusu.

Podle plánu jsme měli do Puškaru dorazit asi v půl šesté ráno. Nastavila jsem si mobil, aby mě probudil v pět. V té chvíli jsme ještě netušili, že všechno bude zase úplně jinak.