Znovu v Bombaji, ostrov Elefanta

čtvrtek

Než jsme ráno odjeli, pan domácí nám přinesl jako pozornost ke snídani dvě misky sladké kaše sypané skořicí. Byl to opravdu milý pán. Při čekání na rikšu ho Ondra fotil, jak krmí velké hejno vran. Bylo to působivé: ptáci se kolem něj slétali po stovkách a někteří mu dokonce usedali na hlavu. Starý pán na to byl náležitě pyšný.

Rikšák nás za 250 rupií zavezl na místo zvané Mandwa, odkud nám plula loď do Bombaje. Měli jsme výborný čas, bylo teprve devět hodin. Chytili jsme první loď a asi za hodinu už jsme byli v Bombaji u Gateway to India.

Rozhodli jsme se, že se podíváme na ostrov Elefanta, kde jsou chrámy vytesané do skály, a je to památka UNESCO. Hlavní výhodou bylo, že lodi na Elefantu odplouvají z toho místa, kam jsme připluli z Mandwy, a nemuseli jsme nikam přejíždět. Loď na ostrov plula dost pomalu, cesta trvala víc než hodinu. Jakmile jsme přistáli a vystoupili, šli jsme asi 500 metrů po jakémsi kamenném molu k místu, kde jsme zaplatili 10 rupií daň, nevím proč a na co, ale bez toho bychom nesměli dál. Nic podobného už po nás nikde jinde nechtěli, i když jsme památky UNESCO vyloženě vyhledávali.

Na tomto místě nás odchytil jakýsi stařík v uniformě se slovy, že nahoru je to 125 schodů a že nám pohlídá zavazadla. Ukázal nám chatrč, kam si je máme dát, a řekl si o 100 rupií. My jsme si nejdříve svázali zipy páskami, potom zamkli batohy cyklozámkem k lavici a teprve potom jsme měli pocit, že můžeme odejít. Foťáky a cenné věci jsme samozřejmě brali s sebou.

Stoupali jsme po těch schodech, kolem kterých byly rozestavené stánky s cetkami. Schody i stánky byly přikryté modrými plastovými plachtami kvůli stínu, což celé scéně dodávalo namodralý nádech a Ondra tvrdil, že je to pěkné na focení. Posléze jsme došli k první a největší jeskni. Dalo by se to celé popsat jako kopec, do kterého lidi začali odspodu vykutávat jeskyně, které posléze vyzdobili reliéfy božstev a mytických bytostí, a aby jim to celé nespadlo na hlavu, nechali tam kusy kamene v podobě sloupů, které samozřejmě také umně vyzdobili. První jeskyně byla největší, nejzdobnější a nejnavštěvovanější. Byly tam i další, ale ty už zdaleka nebyly tak velké a působivé.

Docela dlouho jsme tam pobyli a fotili. Byla jsem ráda, že mám nový objektiv, padesátku f/1.8, protože se starým bych si tam moc neškrtla. Cestou dolů jsme fotili a filmovali malé opičky, které tam pobíhaly a snažily se ukořistit nějaké jídlo od turistů. Chovaly se přitom stejně jako ta malá žebravá holčička na nádraží v Alibagu. Přistupovaly k lidem se stejnou směsí oprsklosti a obav, přichystané k okamžitému útěku, kdyby hrozil kopanec.

V jednom stánku jsem si koupila laciné hadrové kalhoty (za 300 rupií) v úžasné kvalitě: začaly se rozpadat hned druhý den, ale snad ještě pár dní vydrží. Taky jsme si dali vegetariánský oběd v malé restauraci za závratnou cenu 130 rupií, to je asi 40 korun – za oba. Potom jsme se vrátili lodí do Bombaje, byli jsme zpátky brzo odpoledne.

Vlak do Bhópálu měl jet až v 19.40, takže jse se rozhodli pro poznávací procházku po staré části města s tím, že budeme hledat směnárnu a prodejnu Vodafone. Směnárny aby v Bombaji pohledal, a to mě zarazilo, myslela jsem, že jich tam bude plno. Po několikerém vyptávání jsme nakonec našli směnárnu Thomas Cook a překvapilo mě, že tam měli horší kurz než na nádraží, kde jsem první den kupovala jízdenku za dolary a vraceli mi rupie.

Měli jsme taky čas sledovat bombajskou architekturu. Je zvláštní: velké honosné budovy postavené ještě za Angličanů, ale od té doby se tiše rozpadají, sem tam z nich roste nějaký malý stromek – a to nejsou opuštěné, používají se… Taky jsou takové začernalé, asi od mořského vzduchu. A je docela zvláštní vidět budovy, které vypadají, jako by mohly stát v Londýně, a kolem nich rostou palmy a jezdí taxíky jako vystřižené z filmu z 50. let.

A ten provoz kolem, to je něco nepopsatelného. Kam se hrabe Bangkok, ten je oázou klidu. Ondra správně podotkl, že semafory nemají na provoz sebemenší vliv – všichni chodí a jezdí bez ohledu na to, jaká barva na semaforu zrovna svítí. Je to všechno strašně hlučné, protože řidiči neustále troubí, ale bez přehánění, troubení se ozývá neustále. Nic podobného jsem nikdy nezažila. Nemusím snad ani psát, že po půlhodině z toho bolí hlava, po hodině se chce zvracet a po dvou hodinách člověk nemyslí na nic jiného, než kam utéct a schovat se.

Však já tu indickou sim kartu oživím… nebo taky ne

Taky jsme našli hlavní turistickou informační kancelář v Bombaji, a ta opět nezůstala nic dlužná heslu Incredible India. V každé jiné zemi jsou turistické informace viditelně označené a nacházejí se na frekventované třídě nebo na náměstí a podobně. Ne tak v Indii. Budova s kanceláří byla v boční ulici, vstup k ní byl uměle a schválně zúžen jakýmsi zátarasem, aby tam lidi mohli chodit jen husím pochodem, a kancelář na dotazy nebyla vpředu a v přízemí, ale vzadu a v patře, a když se tam Ondra šel zeptat, kde je nejbližší obchod Vodafone, musel se zapsat do knihy a napsat tam jméno, národnost a telefonní číslo a důvod návštěvy (kopii pasu kupodivu nechtěli). Fakt je, že Ondra tam byl jediný informací chtivý turista, protože jenom my jsme si dali tu práci, abychom to místo našli… Ale dobře nám poradili, kde najdeme Vodafone store.

A tam začalo druhé kolo mého snažení o indickou sim kartu. Vystála jsem frontu (bez té by to nešlo), dostala se k pohůnkovi a řekla mu, co mám za problém. Zkontroloval to u sebe v počítači a řekl mi, že moje karta není aktivní. To jsem věděla i bez něj. Požádala jsem ho, aby zařídil, aby byla aktivní. On na to, že mi musí prodat novou. Já jsem řekla, že už jsem jednu kartu zaplatila a chci, aby fungovala. Slíbil, že mi dá novou kartu a nebudu muset platit, ale musím mu dát znovu fotku a vyplnit papíry… všechno, co jsem už jednou absolvovala v Alibagu. Tvrdil, že karta bude za 20 minut aktvní, tak jsem to všechno podstoupila znovu. Zkrátím to: od té chvíle uplynulo už 26 hodin a karta nefunguje v mém ani v Ondrově telefonu. K čertu s indickou simkou, budu telefonovat z české. Neušetřím sice peníze, ale čas a nervy ano.

Poprvé v indickém vlaku… aneb Lidi, co jeli za války do lágru, to měli o něco horší

Potom už byl čas vydat se na nádraží. Šli jsme pěšky, nebylo to moc daleko. Znovu jsme byli vystaveni tomu šílenému provozu, a ještě k tomu se na nádraží hrnuly ne tisíce, ale určitě desetitisíce lidí. Victoria Terminus je totiž údajně největší nádraží v Indii. Ondra nám razil cestu a já jsem ho nespouštěla z očí v hrůze, abychom se nerozdělili. Nádražní hala je obrovská a na každém volném kousku sedí a leží lidi, kteří tam asi čekají dlouhé hodiny na vlak… a zase jich nebyly stovky, ale rovnou tisíce.

Našli jsme 18. nástupiště. Náš vlak už tam stál, protože neprojížděl, ale vyjížděl přímo z Bombaje. Šli jsme podél něj a hledali náš vagón a já jsem měla pocit, že jsme snad už v půli cesty do Bhópálu, jak byl vlak dlouhý. Vagón, do kterého jsme nastoupili, mi připadal hodně jako dobytčák. Ve svém odhodlání cestovat stejně jako místní lidi jsme totiž zavrhli první vlakovou třídu, zavrhli jsme dokonce i druhou, a cestovali jsme nočními vlaky kategorie sleeper, které jsou jen o fous pohodlnější než nákladní vagóny. Sedadla jsou skrovně čalouněná, ale jinak je všechno úplně obyčejné, otlučené, stísněné, a jak jinak – také špinavé. Nad normálním sedadlem je ve výši hlavy stojícího člověka ještě pryčna, která ve dne slouží pro zavazadla a v noci jako lehátko pro člověka. To, co je přes den opěradlo sedadla, se v noci povytáhne a zavěsí a je z toho prostřední pryčna, a to, na čem se ve dne sedí, je spodní pryčna.

Ondra měl horní a já spodní lůžko. Našli jsme naše určená místa a měli jsme ještě čas, tak Ondra zaběhl ven koupit nějaké teplé jídlo, které po tom náročném dni bodlo.

Kolem osmé jsme vyjeli z Bombaje. Vagonem a celým vlakem neustále procházeli prodavači, každý s jedním artiklem. Jeden prodává řetězy a zámky na zamknutí zavazadel, další čaj, jiný jídlo… Zajímavé bylo, že ten chlapík, co prodával řetězy a zámky, byl slepý. Prodával taky nafukovací polštářky pod hlavu a jeden z nich si nesl před sebou, kdyby narazil. Měl taky skládací slepeckou hůl, ale s tou by ve vlaku moc neobstál, tak ji měl natřikrát složenou a zastrčenou za pasem. Asi ji používá, když neprodává.

Po desáté už jsme byli fakt unavení, nachystali jsme si spaní a zalehli. Předtím jsme ještě našli záchod západního typu s umyvadlem, ale všechno bylo dost hnusné a špinavé. Akrobaticky jsem si tam vyčistila zuby v drkotajícím vlaku, aniž bych se čehokoli dotkla a aniž bych přitom upadla.

Během noci jsem přišla na to, že naše hedvábné lehounké spacáky s protihmyzí úpravou nejsou do vlaku to pravé ořechové. Ulehla jsem totiž jen v tričku s krátkým rukávem, ale posléze mi začala být zima. Ležela jsem totiž na spodní pryčně a strašně tam foukalo od okna, které nedovíralo. Nakonec jsem si oblekla celkem tři trička i ponožky, a stejně jsem se choulila a moc nespala. Noc byla krušná, snažila jsem se spát, ale neustále tam chodili lidi, vlak sebou házel, troubil, prodavači chodili a vykřikovali „čaj, čaj”, lidi nastupovali a vystupovali a bavili se, já jsem pořád podvědomě dávala pozor na batohy (i když jsme je měli zámkem připevněné k sedadlu).

Když jsem konečně usnula, zdálo se mi, že jedu v autobuse, vedle mě sedí cizí člověk a zvrací na mě… a potom jsem se ve snu bavila s Klausem, což byl zážitek asi tak stejně příjemný jako to zvracení, a z toho je patrné, jak dobře jsem se asi vyspala.

Bombaj a cesta na jih

neděle

V Bombaji jsme přistáli velice brzy ráno, bylo asi 5 hodin. Hned jsem se šla převléct z teplého středoevropského oblečení, Ondra mezitím klíčem upiloval stahovací pásek, aby se dostal do zavazadla. (Jeho zavírací nožík velikosti přívěsku na klíče, který pražskou bezpečnostní kontrolou prošel bez problémů, mu zabavili v Istanbulu.) Vystáli jsme obrovskou frontu u pasové kontroly a zjistili jsme, že všichni úředníci jsou komisní, žádný neodpoví na pozdrav a neusměje se. Nicméně potřebné razítko nám dali. U příslušného okénka na letišti jsme si koupili předplacený taxík. Funguje to tak, že člověk zaplatí pevně danou cenu do určité oblasti města, dostane lístek s číslem taxíku, který si najde venku, odevzdá taxikáři lístek a je odvezen na místo. Stálo to sice 700 rupií, což je na zdejší poměry hodně, ale zase jsme se hladce dostali tam, kam jsme potřebovali. Už jsme seděli v autě a ještě jsme ani neodjeli z letiště, když jsme se poprvé setkali s místní realitou. Do otevřeného okénka taxíku se naklonila paní s miminem v náručí a žebrala. Neměli jsme jí co dát. Místo na žebrání je to dobré, cizinec přiletí a má soucit, ale většinou ještě nemá drobné, takže zas tak výhodné místo to není.

Cesta do města trvala možná hodinu. Do očí nás trochu štípal hustý nahnědlý vzduch. Požádali jsme taxikáře, aby nám zastavil před nádražím Victoria Terminus neboli SíEsTý, jak oni říkají. Už v letadle jsme se totiž rozhodli, že první dny nestrávíme v Bombaji, jak jsme původně plánovali, ale někde u moře. Nejdříve ze všeho jsme se ale stejně vydali na hlavní nádraží, abychom si koupili jízdenku k odjezdu z Bombaje za několik dní. Chtěli jsme mít jistotu, že se do toho vlaku vůbec dostaneme. Nebylo to úplně jednoduché, ale nakonec jsme to díky informacím z Lonely Planet a mému vlakovému taháku (pečlivě doma připravenému) zvládli. (Podařilo se to také díky tomu, že byla neděle ráno a klid, ale to jsme ještě nevěděli. Zjistili jsme to až později, na jiných nádražích a v jiné dny. Prozatím jsme si mysleli, že jsme fakt dobří.) Takže jsme byli vybaveni jízdenkou do Bhópálu a měli jsme pár dní čas na pláže jižně od Bombaje.

Pěšky jsme se přesunuli od nádraží ke Gateway of India, což je takový monumentální kamenný imperiální oblouk na břehu moře, který vystavěli Britové v roce 1911 na počest britského krále George V. Bylo asi devět hodin ráno a stahovaly se tam davy lidí. Většinou to byli Indové, očividně turisté z jiných končin Indie. Chvíli jsme tam chodili, civěli a odháněli desítky fotografů. Na krku měli otřískané foťáky a v batohu přenosné tiskárny na baterie a nabízeli nám, že nás vyfotí. Příval dojmů, barev, zvuků a pachů byl tak silný, že jsem ani nevěděla, co fotit. Ondra sice foťák vyndal, ale i on říkal, že je toho na něj moc.

Dali bychom si něco k jídlu (snídaně v letadle nebyla), ale kupodivu a navzdory tomu množství lidí tam byl jenom jediný stánek, kde prodávali něco jako občerstvení. Nezdálo se nám to moc důvěryhodné a byli jsme dost ostražití, abychom nesnědli něco, co by třeba mohlo způsobit potíže. Indové jsou asi zvyklí nosit si svoje jídlo nebo co. Když jsem ale hledala něco k snědku, objevila jsem místo, kde prodávali jízdenky na loď, kterou jsme chtěli odplout. Hned jsem je koupila. Loď měla vyplout asi za 45 minut. Chvíli jsme ještě marně hledali nějaké jídlo a potom už jsme se postavili do obrovské fronty lidí čekajících na tu loď. Nevěřila jsem, že se na ni dostaneme, ale z nějakého důvodu se později těsně u vstupu na loď utvořila ještě jiná, kratší fronta, ke které jsme se mazaně připojili a na plavidlo pronikli. Na lodi byly mraky lidí a jako občerstvení tam prodávali jenom solené brambůrky. Blížilo se poledne, naposledy jsme jedli někdy v noci v letadle a byli jsme hladoví, tak jsem nám koupila dva pytlíky brambůrků, které za normálních okolností vůbec nekupuju.

S Ondrou se dal do řeči nějaký Ind, který pěl chválu na pobřeží, kam máme namířeno. Doporučil nám dvě místa, my jsme si ta jména zapsali na ústřižek od palubní vstupenky a dobře jsme udělali, protože tato informace se nám o dva dny později hodila.

Kdo se nestrká, nejede…

Asi po hodině loď přistála a všichni se vyhrnuli ven. Byl to masakr, tělo na tělo, Indové se hrozně tlačí a není jim to vůbec divný. Museli jsme přejít asi 200 metrů od mola k místu, kde stály dva autobusy. Do nich se namačkali všichni, kteří vystoupili z lodi. Bylo to doopravdy hustý, byli jsme tam jediní bílí a ještě s těma báglama… nebylo kam si sednout, lidi se mačkali, ale byli milí. Po chvíli se ukázalo, že je vzadu jedno místo volné, tak jsem nakonec seděla mezi dvěma indickými babkami v pestrých sárí. Ondra stál celou cestu a usínal visíce na madlech, ale prý ho to bavilo. Asi po hodině jsme vystoupili v malém venkovském městě, Alibagu. Když řidič couval na stanoviště, měl zvenku pomocníky, začali jsme jim říkat bouchači. Mlátili zezadu ze strany do autobusu a tím mu naznačovali, kam má točit volantem.

Takže jsme tedy byli in the middle of nowhere (přesněji řečeno ve venkovském městečku asi 100 kilometrů jižně od Bombaje) a chtěli jsme ještě dál na jih. Koupili jsme si trs banánů a šli hledat autobus do Murudu. Našli jsme jej za chvíli. Cestou jsem se dívala, kde bych koupila indickou simkartu, ale nic jsem nenašla (a předtím v Bombaji taky ne).

Další přeplněný autobus nás za 100 rupií odvezl do vesnice Kašid, kde měla být podle informací z Lonely Planet pláž jako v Karibiku. No, nebyla to tak úplně pravda. Tedy vlastně byla, ale veškerá podobnost s Karibikem skončila tím, že tam bylo moře, písek a palmy. Pláž byla obrovská, ne moc čistá, moře zkalené a na pláži asi tisíc lidí. Uvědomili jsme si, že je to asi oblíbené letovisko obyvatel Bombaje.

První postřehy z pozorování lidí: Chlapi chodí oblečení v tesilkách nebo džínách, ale ženské zásadně v pestrém sárí, na rukou i na nohou nosí spoustu náramků a prstenů. Skoro všechny mají v levé části nosu nějaký malý kamínek, některé i docela velký kroužek. Všichni nosí hodně ošlapané, nehezké a očividně nekvalitní boty. Snad jeden člověk ze sta má na nohou něco, co by se dalo považovat podle našich měřítek za běžnou botu. Ty ostatní jsou strašlivé křápy. Anglicky nemluví tolik lidí, jak jsem si myslela, na venkově jenom mladí (asi jako u nás).

Byli jsme unavení (podle středoevropského času bylo asi osm hodin ráno a v letadle jsme téměř nespali). Našli jsme si místo na kraji pláže pod stromem, kde bylo nejméně odpadků, lehli na zem s batohy pod hlavou a usnuli. Vzbudila jsem se asi za hodinu, Ondra ještě spal. Kolem 16.30 jsem ho probudila, bylo na čase hledat nějaké ubytování. Vesnice byla bohužel plná, protože byl víkend před koncem roku a přijelo hodně lidí z Bombaje.

Tak si ten drahý pokoj strčte… 

Nenašli jsme levnější bydlení než za 2000 rupií, a přitom to byly dost bídné špeluňky. Několikrát jsme řekli, že je to drahé, a šli jsme dál. Majitelé nás kupodivu nezdržovali, ať nechodíme pryč, a nevolali na nás, že teda sleví. Docela sveřepě si stáli na svém. Na pátém místě už hrozilo, že asi zatmíme, nebo si usteleme na pláži. Majitel byl naštěstí ochotný smlouvat a nakonec jsme se dohodli na 1500 rupií za pokoj a noc. Napadlo nás, že nás možná berou na hůl, protože jsme bílí, ale nebylo to tak. Byli jsme svědky toho, jak platil chlapík z vedlejšího pokoje, byl to Ind, a taky od něj chtěli patnáct set. Prostě to asi byla tamní běžná cena. Pokoj za to ale nestál: byl mrňavý a koupelna špinavá, ale už nám docela teklo do bot a jinou možnost jsme neměli, tak jsme to na jednu noc vzali.

Odhodili jsme batohy a šli ještě jednou k moři v domnění, že uvidíme západ slunce. Namísto rudého kotouče pomalu se nořícího do oceánu jsme pozorovali, jak se slunce pomalu rozpustilo ve špinavém vzduchu nad obzorem. Potom byl čas sehnat něco k večeři. Byla jsem velmi překvapená, že navzdory tomu velkému počtu lidí tam bylo málo restaurací (nebojím se napsat, že prakticky žádné), stánky u moře prodávaly jenom čipsy a sladkosti, nikde se nevařilo. Ve srovnání třeba s Thajskem velká bída. Byla už tma, když jsme nakonec usedli v takové jakési šopě, hospodou ani restaurací bych to rozhodně nenazvala. Měli tam špinavé plastové židle a stoly s umakartovými ubrusy, byli jsme jediní hosté. Místní lidi byli ochotní nám připravit chicken thali s čapati a rýží. Asi za půl hodiny přinesli nerezový tácek, na něm hozená dvě kolečka rajčat a kousek cibule, vedle toho položené tři placky a miska s červenou omáčkou, ve které plavaly kousky kuřecího masa, některé i s kostmi. Rýže k tomu byla hotová asi o deset minut později, když už jsme to měli všechno skoro snězené. Bylo to hodně pálivé a rozhodně to nebylo dobré, ale byli jsme hladoví. Ty kosti v mase nás docela znechutily, bylo to první a poslední jídlo s masem, které jsme v Indii jedli. Po několik následujících týdnů jsme byli vegetariáni. Celá večeře stála 260 rupií, to je asi 80 korun.

Do našeho pokoje jsme se vrátili kolem osmé hodiny a neměli jsme sílu na nic jiného než na sprchu a pád do postele. Uvědomila jsem si, že to byl hodně náročný den: přesun z Evropy s minimem spánku, přesuny v Bombaji, hledání nádraží a složitá cesta k jízdence (vítězná, to považuju za úspěch), orientace ve městě, které má víc obyvatel než naše republika, nalezení toho jediného správného místa k odplutí tam, kde jsme chtěli být, přesun lodí a přeplněným autobusem na venkov, nalezení ubytování, první večeře v Indii a na místě, které zdaleka nebylo restaurací podle evropských měřítek… není divu, že jsem celou noc spala jako zabitá až do půl sedmé.