Ranakpur

středa

V 7.45 nám jel autobus do Ranakpuru. Rikšu jsme si objednali na 7.15. Bylo chladno, zabalila jsem se do svojí nové deky. Rikšák na sobě měl starou deku a Ondra si povzdychl, že by se taky zabalil, kdyby nějakou deku měl. Mohl si ji koupit, ale byl vybíravý a nelíbily se mu vzory a barvy.

Rikšák nás vezl prázdnými ranními ulicemi na autobus a všimla jsem si, že tu a tam někdo na ulici shrábl odpadky na hromádku a zapálil je. U ohníčku se potom hřáli dva až tři lidi.

Komický detail: pán v kukani na nádraží, který nám prodával lístky, sice seděl u počítače, ale byl taky zabalený do deky.

Cesta busem trvala asi tři hodiny a vedla malebnou krajinou. Jedno údolí bylo tak hluboce zaříznuté a silnice byla tak úzká a klikatá, že Korsika vedle toho vypadala jako nevinné dětské dobrodružství.

Dojeli jsme do Ranakpuru, kde není celkem nic, až na ten nejfantastičtější a nejúžasnější chrám, jaký jsem kdy viděla. A jestli není na prvním místě ze všech chrámů, které jsem navštívila, tak na druhém. Je to džinstický chrám vytesaný z bílého mramoru, starý asi 600 let. Má 1444 sloupů, každý jiný, na jeho stavbě pracovalo 2500 lidí 50 let. Je velice symetrický, má různé kupole a nádvoříčka, je hodně otevřený a vzdušný a jedním slovem nádherný. Strávili jsme tam několik hodin, kdy jsem úplně zapomněla na čas, letopočet, století. Byl to jednoznačně jeden z vrcholných zážitků této cesty. Skoro se mi chce napsat, že celá cesta by stála za to, i kdybychom viděli jenom tento jediný chrám.

Ani se nám odtamtud nechtělo, ale museli jsme na autobus. Pokračovali jsme do Džódhpuru a jeli jsme asi pět hodin kodrcavým busem. Byla jsem nachlazená, měla jsem rýmu, teklo mi z očí a mluvila jsem s velkými obtížemi. Ještě že jsem se balila do své nové šály. Ondra se celou cestu v autobuse bavil s jedním ukecaným Angličanem, já jsem ležela na zadním sedadle a snažila jsem se spát.

Do Džódhpuru jsme přijeli za tmy, v osm hodin večer. Rikšou jsme se nechali odvézt do hotelu, který jsme si vytipovali podle Lonely Planet, protože na vlastní hledání už jsme neměli čas. Hotel byl opravdu zajímavý (později o něm napíšu víc), ale měli už jenom drahé pokoje, bydleli jsme za 1200 rupií. Už se nám nechtělo nic hledat, tak jsme zůstali, ale nazítří jsme chtěli najít něco levnějšího.

Znovu v Bombaji, ostrov Elefanta

čtvrtek

Než jsme ráno odjeli, pan domácí nám přinesl jako pozornost ke snídani dvě misky sladké kaše sypané skořicí. Byl to opravdu milý pán. Při čekání na rikšu ho Ondra fotil, jak krmí velké hejno vran. Bylo to působivé: ptáci se kolem něj slétali po stovkách a někteří mu dokonce usedali na hlavu. Starý pán na to byl náležitě pyšný.

Rikšák nás za 250 rupií zavezl na místo zvané Mandwa, odkud nám plula loď do Bombaje. Měli jsme výborný čas, bylo teprve devět hodin. Chytili jsme první loď a asi za hodinu už jsme byli v Bombaji u Gateway to India.

Rozhodli jsme se, že se podíváme na ostrov Elefanta, kde jsou chrámy vytesané do skály, a je to památka UNESCO. Hlavní výhodou bylo, že lodi na Elefantu odplouvají z toho místa, kam jsme připluli z Mandwy, a nemuseli jsme nikam přejíždět. Loď na ostrov plula dost pomalu, cesta trvala víc než hodinu. Jakmile jsme přistáli a vystoupili, šli jsme asi 500 metrů po jakémsi kamenném molu k místu, kde jsme zaplatili 10 rupií daň, nevím proč a na co, ale bez toho bychom nesměli dál. Nic podobného už po nás nikde jinde nechtěli, i když jsme památky UNESCO vyloženě vyhledávali.

Na tomto místě nás odchytil jakýsi stařík v uniformě se slovy, že nahoru je to 125 schodů a že nám pohlídá zavazadla. Ukázal nám chatrč, kam si je máme dát, a řekl si o 100 rupií. My jsme si nejdříve svázali zipy páskami, potom zamkli batohy cyklozámkem k lavici a teprve potom jsme měli pocit, že můžeme odejít. Foťáky a cenné věci jsme samozřejmě brali s sebou.

Stoupali jsme po těch schodech, kolem kterých byly rozestavené stánky s cetkami. Schody i stánky byly přikryté modrými plastovými plachtami kvůli stínu, což celé scéně dodávalo namodralý nádech a Ondra tvrdil, že je to pěkné na focení. Posléze jsme došli k první a největší jeskni. Dalo by se to celé popsat jako kopec, do kterého lidi začali odspodu vykutávat jeskyně, které posléze vyzdobili reliéfy božstev a mytických bytostí, a aby jim to celé nespadlo na hlavu, nechali tam kusy kamene v podobě sloupů, které samozřejmě také umně vyzdobili. První jeskyně byla největší, nejzdobnější a nejnavštěvovanější. Byly tam i další, ale ty už zdaleka nebyly tak velké a působivé.

Docela dlouho jsme tam pobyli a fotili. Byla jsem ráda, že mám nový objektiv, padesátku f/1.8, protože se starým bych si tam moc neškrtla. Cestou dolů jsme fotili a filmovali malé opičky, které tam pobíhaly a snažily se ukořistit nějaké jídlo od turistů. Chovaly se přitom stejně jako ta malá žebravá holčička na nádraží v Alibagu. Přistupovaly k lidem se stejnou směsí oprsklosti a obav, přichystané k okamžitému útěku, kdyby hrozil kopanec.

V jednom stánku jsem si koupila laciné hadrové kalhoty (za 300 rupií) v úžasné kvalitě: začaly se rozpadat hned druhý den, ale snad ještě pár dní vydrží. Taky jsme si dali vegetariánský oběd v malé restauraci za závratnou cenu 130 rupií, to je asi 40 korun – za oba. Potom jsme se vrátili lodí do Bombaje, byli jsme zpátky brzo odpoledne.

Vlak do Bhópálu měl jet až v 19.40, takže jse se rozhodli pro poznávací procházku po staré části města s tím, že budeme hledat směnárnu a prodejnu Vodafone. Směnárny aby v Bombaji pohledal, a to mě zarazilo, myslela jsem, že jich tam bude plno. Po několikerém vyptávání jsme nakonec našli směnárnu Thomas Cook a překvapilo mě, že tam měli horší kurz než na nádraží, kde jsem první den kupovala jízdenku za dolary a vraceli mi rupie.

Měli jsme taky čas sledovat bombajskou architekturu. Je zvláštní: velké honosné budovy postavené ještě za Angličanů, ale od té doby se tiše rozpadají, sem tam z nich roste nějaký malý stromek – a to nejsou opuštěné, používají se… Taky jsou takové začernalé, asi od mořského vzduchu. A je docela zvláštní vidět budovy, které vypadají, jako by mohly stát v Londýně, a kolem nich rostou palmy a jezdí taxíky jako vystřižené z filmu z 50. let.

A ten provoz kolem, to je něco nepopsatelného. Kam se hrabe Bangkok, ten je oázou klidu. Ondra správně podotkl, že semafory nemají na provoz sebemenší vliv – všichni chodí a jezdí bez ohledu na to, jaká barva na semaforu zrovna svítí. Je to všechno strašně hlučné, protože řidiči neustále troubí, ale bez přehánění, troubení se ozývá neustále. Nic podobného jsem nikdy nezažila. Nemusím snad ani psát, že po půlhodině z toho bolí hlava, po hodině se chce zvracet a po dvou hodinách člověk nemyslí na nic jiného, než kam utéct a schovat se.

Však já tu indickou sim kartu oživím… nebo taky ne

Taky jsme našli hlavní turistickou informační kancelář v Bombaji, a ta opět nezůstala nic dlužná heslu Incredible India. V každé jiné zemi jsou turistické informace viditelně označené a nacházejí se na frekventované třídě nebo na náměstí a podobně. Ne tak v Indii. Budova s kanceláří byla v boční ulici, vstup k ní byl uměle a schválně zúžen jakýmsi zátarasem, aby tam lidi mohli chodit jen husím pochodem, a kancelář na dotazy nebyla vpředu a v přízemí, ale vzadu a v patře, a když se tam Ondra šel zeptat, kde je nejbližší obchod Vodafone, musel se zapsat do knihy a napsat tam jméno, národnost a telefonní číslo a důvod návštěvy (kopii pasu kupodivu nechtěli). Fakt je, že Ondra tam byl jediný informací chtivý turista, protože jenom my jsme si dali tu práci, abychom to místo našli… Ale dobře nám poradili, kde najdeme Vodafone store.

A tam začalo druhé kolo mého snažení o indickou sim kartu. Vystála jsem frontu (bez té by to nešlo), dostala se k pohůnkovi a řekla mu, co mám za problém. Zkontroloval to u sebe v počítači a řekl mi, že moje karta není aktivní. To jsem věděla i bez něj. Požádala jsem ho, aby zařídil, aby byla aktivní. On na to, že mi musí prodat novou. Já jsem řekla, že už jsem jednu kartu zaplatila a chci, aby fungovala. Slíbil, že mi dá novou kartu a nebudu muset platit, ale musím mu dát znovu fotku a vyplnit papíry… všechno, co jsem už jednou absolvovala v Alibagu. Tvrdil, že karta bude za 20 minut aktvní, tak jsem to všechno podstoupila znovu. Zkrátím to: od té chvíle uplynulo už 26 hodin a karta nefunguje v mém ani v Ondrově telefonu. K čertu s indickou simkou, budu telefonovat z české. Neušetřím sice peníze, ale čas a nervy ano.

Poprvé v indickém vlaku… aneb Lidi, co jeli za války do lágru, to měli o něco horší

Potom už byl čas vydat se na nádraží. Šli jsme pěšky, nebylo to moc daleko. Znovu jsme byli vystaveni tomu šílenému provozu, a ještě k tomu se na nádraží hrnuly ne tisíce, ale určitě desetitisíce lidí. Victoria Terminus je totiž údajně největší nádraží v Indii. Ondra nám razil cestu a já jsem ho nespouštěla z očí v hrůze, abychom se nerozdělili. Nádražní hala je obrovská a na každém volném kousku sedí a leží lidi, kteří tam asi čekají dlouhé hodiny na vlak… a zase jich nebyly stovky, ale rovnou tisíce.

Našli jsme 18. nástupiště. Náš vlak už tam stál, protože neprojížděl, ale vyjížděl přímo z Bombaje. Šli jsme podél něj a hledali náš vagón a já jsem měla pocit, že jsme snad už v půli cesty do Bhópálu, jak byl vlak dlouhý. Vagón, do kterého jsme nastoupili, mi připadal hodně jako dobytčák. Ve svém odhodlání cestovat stejně jako místní lidi jsme totiž zavrhli první vlakovou třídu, zavrhli jsme dokonce i druhou, a cestovali jsme nočními vlaky kategorie sleeper, které jsou jen o fous pohodlnější než nákladní vagóny. Sedadla jsou skrovně čalouněná, ale jinak je všechno úplně obyčejné, otlučené, stísněné, a jak jinak – také špinavé. Nad normálním sedadlem je ve výši hlavy stojícího člověka ještě pryčna, která ve dne slouží pro zavazadla a v noci jako lehátko pro člověka. To, co je přes den opěradlo sedadla, se v noci povytáhne a zavěsí a je z toho prostřední pryčna, a to, na čem se ve dne sedí, je spodní pryčna.

Ondra měl horní a já spodní lůžko. Našli jsme naše určená místa a měli jsme ještě čas, tak Ondra zaběhl ven koupit nějaké teplé jídlo, které po tom náročném dni bodlo.

Kolem osmé jsme vyjeli z Bombaje. Vagonem a celým vlakem neustále procházeli prodavači, každý s jedním artiklem. Jeden prodává řetězy a zámky na zamknutí zavazadel, další čaj, jiný jídlo… Zajímavé bylo, že ten chlapík, co prodával řetězy a zámky, byl slepý. Prodával taky nafukovací polštářky pod hlavu a jeden z nich si nesl před sebou, kdyby narazil. Měl taky skládací slepeckou hůl, ale s tou by ve vlaku moc neobstál, tak ji měl natřikrát složenou a zastrčenou za pasem. Asi ji používá, když neprodává.

Po desáté už jsme byli fakt unavení, nachystali jsme si spaní a zalehli. Předtím jsme ještě našli záchod západního typu s umyvadlem, ale všechno bylo dost hnusné a špinavé. Akrobaticky jsem si tam vyčistila zuby v drkotajícím vlaku, aniž bych se čehokoli dotkla a aniž bych přitom upadla.

Během noci jsem přišla na to, že naše hedvábné lehounké spacáky s protihmyzí úpravou nejsou do vlaku to pravé ořechové. Ulehla jsem totiž jen v tričku s krátkým rukávem, ale posléze mi začala být zima. Ležela jsem totiž na spodní pryčně a strašně tam foukalo od okna, které nedovíralo. Nakonec jsem si oblekla celkem tři trička i ponožky, a stejně jsem se choulila a moc nespala. Noc byla krušná, snažila jsem se spát, ale neustále tam chodili lidi, vlak sebou házel, troubil, prodavači chodili a vykřikovali „čaj, čaj”, lidi nastupovali a vystupovali a bavili se, já jsem pořád podvědomě dávala pozor na batohy (i když jsme je měli zámkem připevněné k sedadlu).

Když jsem konečně usnula, zdálo se mi, že jedu v autobuse, vedle mě sedí cizí člověk a zvrací na mě… a potom jsem se ve snu bavila s Klausem, což byl zážitek asi tak stejně příjemný jako to zvracení, a z toho je patrné, jak dobře jsem se asi vyspala.

Konkanské pobřeží

pondělí

Po rozednění jsme šli na chvíli na pláž, ale nekoupali jsme se, moře nebylo dostatečně lákavé. Kolem půl deváté jsme se sbalili a vyrazili na autobus, chtěli jsme popojet ještě kousek na jih do Murudu.

Když v těchto končinách jde člověk někam po silnici (chodníky nejsou), má na vybranou: buď jít po prašném okraji a vyhýbat se odpadkům, výkalům, střepům, kamení a vůbec všemu svinstvu, nebo jít po asfaltu (samozřejmě na kraji) a riskovat, že ho něco srazí. Silnice jsou úzké a není na nich místo na vyhnutí dvou aut, natožpak autobusů, a do toho motorky, chodci, kozy, psi, krávy, slepice…

Autobusová zastávka se pozná podle toho, že tam čekají lidi. Není označená, nebo pokud ano, nepoznáme to. Nápisy nejsou latinkou ani jeden, nikde. Tak jsme se připojili ke skupince čekajících lidí v přesvědčení, že všechny autobusy, které přijedou, nutně musí do Murudu, protože ve vesnici jen jedna silnice a ta jinam nevede. Asi po pěti minutách autobus skutečně přijel. Zdejší autobusy jsou staré nejmíň padesát let a jsou to strašné rachotiny, nikdy nemyté, okna jsou černá, v nich pavučiny, všechno je sdrátované a svázané, aby to nějak drželo. Všechno se to klepe a otřásá, div že to drží pohromadě…  ale jede to. Na předním sedadle sedí průvodčí, někdy je oblečený v nějaké uniformě, ale dost často ne. Řidič sedí v takové kukani, která je větší než v našich šalinách, ale kromě něj tam seděli ještě další čtyři lidi. Autobus byl zase plný, ale vmáčkli jsme se. Po nějaké době nastoupil takový dědeček, vážil asi 40 kilo, v puse měl tak tři zuby a opíral se o hůl. Zvedla jsem se, abych ho pustila sednout, ale průvodčí na předním sedadle se smáčkl a stáhl ho k sobě. Podobné výjevy jsme pozorovali často: i když byl autobus přeplněný, místní se vždy uskrovnili, abychom si my, turisté, mohli sednout.

Jak se jmenuje váš ministerský předseda a jiné otázky…

Asi po hodině jízdy jsme dorazili do Murudu. Rybářská osada na břehu moře, podle Lonely Planet ospalá… no, lidí tam bylo dost, ale podle indických měřítek je to asi malé městečko. Nepořádek se vzpírá popisu, odpadky, smrad, polozbořné domy, úzké uličky, lidi žijící v chatrčích a prakticky na ulici… Koupili jsme si toustový chleba a dvě piva Kingfisher a šli jsme posnídat na pláž. Předtím jsem se snažila neúspěšně koupit indickou sim kartu. Ve dvou obchodech jsme neuspěli a ve třetím jsme se nedokázali domluvit s prodavačem. Tak jsme odešli na tu pláž, že se najíme a rozmyslíme, co dál. Pláž byla písčitá, obrovská, špinavá, byl zrovna odliv. Když jsme se rozhlíželi, kde je nejmíň odpadků a kam bychom usedli, obklopil nás hlouček asi třiceti dětí a dva dospělí. Očividně chtěli navázat kontakt. Ukázalo se, že dospělí jsou učitelé a děti jsou žáci desáté třídy nedaleké školy, je jim skoro patnáct (vypadali na deset) a mají zrovna přestávku. Měla jsem z toho pocit, že učitelé nás použili jako názornou vyučovací pomůcku. Bylo to velmi příjemné setkání, učitelé mluvili špatnou angličtinou, děti žádnou, ale učitelé jim tlumočili. Oni se ptali nás, my zase jich. Zajímalo je, odkud jsme, co děláme a kdo je náš prime minister (bylo trapné, že jsem si nedokázala vzpomenout, a až po chvíli jsem si uvědomila, že v tuto chvíli zrovna žádného nemáme, neb je krátce po volbách). Nás zase zajímalo, jak se jejich jazykem řekne dobrý den a děkuji. Zapsali jsme si to do notýsku a děti z toho měly radost (pozdrav je namaškar, děkuji je aberijahúd). Pokecali jsme asi deset minut a měli jsme z toho radost. Potom jsme seděli na zídce na okraji pláže, jedli, povídali si a dívali se kolem sebe. Viděli jsme jednoho bílého člověka. Zamával nám na pozdrav. Toto opravdu není místo, kam jezdí na dovolenou bohatí evropští nebo američtí turisti.

Už ráno jsme si s Ondrou řekli, že musíme při sobě nosit notes a tužku na poznámky. Ondra si dal propisku a notýsek Moleskine do náprsní kapsy košile, protože si všiml, že zdejší chlapi to tak nosí, asi aby dali najevo, že mají co vyplňovat (nebo že umí psát), jak podotknul Ondra.

Kousek od pláže byl rybí trh, kde asi stovka žen prodávala syrové i sušené ryby. Byla to barvitá a smrdutá podívaná a ženským nevadilo, když jsem je fotila.

Po poledni jsme se rozhodli, že v Murudu přespíme, a vydali se hledat ubytování. Viděli jsme dvě za 1500, docela ušly, ale potom nás na ulici oslovil nějaký chlapík, že pronajímá pokoj. Šli jsme se podívat a zalíbilo se nám to. Byla to místnost pod střechou domu, kde bydlí jeho rodina, dal nám to taky za 1500. Bylo to mnohem větší než náš včerejší pokoj, a s výhledem a s přístupem k moři. Na dvoře prala paní prádlo v takovém jakoby mělkém kamenném bazénku. Seděla na okraji s nohama uvnitř, na podlaze toho bazénku měla prádlo a mydlila je a polívala vodou z kohoutku. Vedle ní seděla asi tříletá bosá holčička a taky prala, dělala všechno jako maminka. Potřebovala jsem si vyprat kalhoty, tak jsem se zeptala a připojila se k nim. Holčička se mě bála a maminka nemluvila anglicky, ale domluvily jsme se. Pověsila jsem si vyprané kalhoty na šňůru na dvorku a šli jsme na další procházku. Koupili jsme si zmrzlinu v kelímku a banány, obcházeli jsme městečko (na jeho okrajích jsme viděli domy, které jsou na zdejší poměry asi honosné, a je kolem nich menší nepořádek a špína než jinde…)

Obecní schůze se vší parádou

Před osmou jsme vyrazili na večeři. Odpoledne jsme také zjistili, že ve městečku bude večer nějaká slavnost nebo festival, a chtěli jsme to očíhnout. Nejdřív jsme se zastavili u stánku postaveného na chodníku „promenády”, ten stánek měl za zády pláž a moře. Zaujal nás tam jeden chlapík, který velice zručně prohazoval rýži na pánvi. Zeptali jsme se ho, co to vaří, a on nám neznámým jazykem vyjmenoval asi deset jídel. Pokrčila jsem rameny, on mi podal ohmataný jídelníček, kde to sice bylo pořád ještě neznámým jazykem, ale aspoň  latinkou a napsané. Nakonec jsem mu stejně řekla, ať nám přinese to, co má zrovna na pánvi. Ukázal nám, že máme projít přes stánek a prakticky přes jeho kuchyň (na tu vodu, ve které umývali nádobí, jsem se pro jistotu nedívala) rovnou na pláž, kde měl postavené čtyři plastové stoly a u nich židle. Usadila jsem se tam a experimentovala s focením potmě (byla tma jak v pytli), zatímco Ondra šel fotit kuchaře při vaření.

Po chvíli přinesli jídlo a bylo výborné, snad i bacilů prosté. Potom jsme si u jiného stánku koupili pivo a pozorovali místní festival. Podium s barevnými světly, hudba, tanečnice… a potom tam nastoupilo asi padesát postarších chlápků, usadili se na židle a jeden z nich začal řečnit… ona to byla vlastně jakási obecní schůze nebo co. S barevnými světly a kamerou na jeřábu, která to všechno snímala. Promítalo se to na plátna zavěšená na palmách, aby všichni viděli… a lidi to i poslouchali. Po projevech přišla znovu hudba.

Když jsme tam postávali a pili pivo z lahví, přistoupil k nám pán středních let se dvěma mladšími, a že odkud jsme a tak. Ukázalo se, že je to ředitel nedaleké školy a ti dva mladí jsou učitelé. Zajímalo je, odkud jsme a proč jsme přijeli, kam se chystáme a čím se živíme… Pomalu si začínáme zvykat na tu jejich srdečnost a zvídavost, která není vůbec urážlivá, jenom milá a přátelská. Potom jsme ještě hodnou chvíli pozorovali místní lunapark, kolotoče a lidové veselí. I dospělí lidi výskali na kolotočích jako děti.

úterý

Kolem osmé ráno jsme vyrazili hledat autobusovou zastávku. Ta se pozná většinou podle toho, že tam postávají lidé se zavazadly. Zavazadlem může být cokoli od kufru na kolečkách po dva pytle s kukuřicí nebo klec s kuřaty. Zastávku jsme našli, ale čekali jsme asi 40 minut. Krátili jsme si to pozorováním a focením vesničanů. Nakonec něco přijelo (autobusy nejsou označené, nebo pokud ano, neumíme to přečíst, takže se stejně musíme ptát cestujících, průvodčího nebo řidiče). Spolučekající pán nám potvrdil, že autobus jede do Alibagu. Zaplatili jsme asi stovku a začala přibližně dvouhodinová jízda plná výmolů, zastávek, tlačenic, focení, prachu a Indů. Bylo to zábavné, ale současně vyčerpávající. Zpočátku to byla tlačenice vestoje, později se něco uvolnilo a já i Ondra jsme seděli každý u svého okna, s foťákem vystrčeným ven. Já jsem vystrkovala i hlavu a půl těla, abych viděla, co se děje kolem. Ono se to těžko popisuje, zkusím výčet: po úzké silnici plné výmolů jezdí autobusy, auta všech velikostí i stáří, motorky, skútry, kola, rikši, mezi tím vším se proplétají pěšáci, krávy a ostatní zvířata, do toho spousta prachu a troubení a odpadků… Tu a tam jsme se natěsno míjeli s jiným busem, mezera mezi nimi byla tak 10 cm. S jedním autobusem jsme se potkali v ostré zatáčce uprostřed vesnice, a to byla docela mela. Než se řidiči a průvodčí domluvili, jak to řešit a kdo kam couvne, utvořila se z každé strany řada troubících aut, mezi tím se proplétali chodci a skútry a všudypřítomná zvířata.

Jak se dostat do Awasu aneb Víme, ale neřekneme…

Když jsme asi v poledne vystoupili v Alibagu, měla jsem pocit, že zážitků už bylo pro dnešní den dost. Jenže další nálož nás teprve čekala. Koupila jsem nám banány a pomeranče a bylo to naše první jídlo tohoto dne. Než jsme se poradili, co podnikneme dál, přišla k nám asi tříletá neuvěřitelně špinavá holčička s nudlí u nosu a žebrala. Měla jsem asi pět banánů a jeden pomeranč. Nabídla jsem jí banán, ale ona trvala na tom, že chce pomeranč. Řekla jsem jí, ať si trhne nohou, že jí dám banán. Byla neoblomná, já taky. Nedostala nic. Potom přišel chlapeček a chtěl, ať mu koupíme Pepsi. Řekla jsem mu, že mu dám banán nebo mu koupím vodu, ale on chtěl Pepsi. Nedostal nic.

Šla jsem se zeptat do kukaně, kdy nám jede autobus do Awasu. Řekli mi, že za pět minut ze druhého stanoviště. Tak jsme šli na druhé stanoviště. Přijel tam autobus. Ptali jsme se, jestli jede do Awasu, prý ne. Přijel druhý, scénka se opakovala. Oba busy odjely bez nás, žádný další nepřijel. Asi po dvaceti minutách jsem se šla zeptat do kukaně, kdy jede bus do Awasu. Odpověděli, že za dvě hodiny. Takže jeden z těch dvou, co ujely, musel jet tam, kam jsme potřebovali.

O slepičce a kohoutkovi aneb Tu sim kartu vám prodáme, ale…

No nic, řekli jsme si, máme dvě hodiny, jdeme koupit sim kartu. Ani ve snu by mě nenapadlo, co to bude obnášet. Vkročila jsem do prvního krámku, kde prodávali mobily a tak, řekla jsem, co potřebuju. Poslali mě do jiného krámku. Odtamtud mě poslali do Vodafone store. Ten jsme po chvíli vyptávání našli, a tam to všechno teprve začalo. Prý potřebuju kopii pasu (tu mi udělají) a fotografii. Pro tu si musím skočit do jiného kšeftu na téže ulici. Tak jsem si nechala udělat čtyři pasové fotky za 50 rupií. Když mi pán říkal, abych se usmála, neměla jsem s tím sebemenší problém – všechno mi to přišlo tak absurdní a směšné, že jsem se málem smála na celé kolo. S fotkami jsem šla zpátky do vodafonu. Tam si udělali kopii mého pasu (a byli tak hodní, že mi zadarmo udělali pár dalších kopií – potřebovali jsme je při každém ubytování a já už jsem žádnou neměla). Potom vyplnili několik formulářů formátu A4, přiložili k nim kopii pasu a mou fotku. Dále chtěli, abych udala jednu osobu bydlící v tomto městě, její jméno a adresu. To, že jsme přijeli před hodinou, za hodinu odjedeme a nikoho tady neznáme, jsme asi měli vyřešit sami. Naštěstí jsem dostala spásný nápad a poprosila jsem chlapíka, který to s námi všechno vypisoval, aby tam napsal sebe. Šel se zeptat šéfa, jestli může. Šéf to dovolil. Takže obsluhující chlapík napsal do formulářů svoje jméno a adresu. Potom chtěl mou domácí adresu. Musela jsem hláskovat a jméno Rozdrojovice ho upřímně rozesmálo. Nakonec ještě chtěl vědět jméno manžela (nevím proč, ale jméno psa ho nezajímalo). Všechno pečlivě zdokumentoval a potom mi prodal jednu indickou simku za 100 rupií (to je asi 30 korun). Kolem půlnoci prý bude připravena k volání, a to mám udělat tak, že zavolám na jakési jednoduché číslo, tam nahlásím číslo simky, svoje jméno, adresu našeho vlídného Inda, a budu moct volat. Tedy snad, dodávám já. No, ještě že jsme na pořízení sim karty měli dvě hodiny, jinak bychom to nestihli.

Vyzbrojena zatím ještě nefunkční sim kartou jsem se vrátila na nádraží. Půl hodiny do předpokládaného odjezdu jsme si krátili pozorováním místních bezdomovců. K těm se ještě vrátím, to stojí za delší popis.

Když ne do Awasu, tak aspoň do Kihimu

Abych to vzala stručně, na slíbený autobus jsme čekali dvě hodiny, mezitím jsme se každého odjíždějícího autobusu ptali, jestli jede do Awasu, žádný tam nejel – tedy to nám alespoň tvrdili, bůh suď, jestli to byla pravda, nebo jestli kecali a proč…

Kolem půl čtvrté jsme se rozhodli, že pojedeme rikšou. Jízdenka na autobus měla stát 18 rupií, rikšáci po nás chtěli 350. Ptali jsme se několika a všichni říkali totéž a vůbec se nechtěli bavit o jiné ceně. Nakonec jsme souhlasili, jinak bychom si snad ustlali mezi těmi místními žebráky. Cestou mě napadlo, že bychom mohli jet do Kihimu, který je snad blíž (obě ta místa nám jako pěkná doporučil přátelský pán na první lodi, kterou jsme předevčírem pluli na jih). Rikšák řekl, že Kihim je pěknější a že nás tam vezme za 250 rupií. Tak jsme změnili plán a nechali se odvézt do Kihimu. Jízda byla hrozná, rikšák jel pomalu a cestou doléval benzin z petflašky. Asi za 30 minut jsme byli na místě.

Kihim je docela blízko Bombaje (odhaduju tak 50 kilometrů km směrem na jih), je to letovisko, ale jezdí tam jenom Indové, neviděli jsme tam jediného bělocha. Omrkli jsme pláž, na kamenech jsme snědli chleba a kus Ondrova loveckého salámu, který veze z domu (je to dobře, nejednou nás zachránil před hladověním). Potom jsme se vydali hledat bydlení. První nabídka zněla na 2000 rupií za malý pokoj, srazili jsme to sice na 1800, ale moc se nám to nelíbilo a šli jsme dál. Potom jsme viděli krásný pokoj ve vile se zahradou, ale chtěli za jednu noc tři tisíce a za dvě noci pět tisíc, tak to ani náhodou. Třetí pokoj byl mizerný a chtěli za něj dva tisíce a vůbec nechtěli smlouvat.

Silvestrovský večer na pláži

Nakonec jsme objevili velký bílý dům v zahradě, bělovlasý a bělovousý správce oblečený celý v bílém s červenou šálkou na krku a s růžovými vlněnými provázky kolem krku nám ukázal velký čisťounký pokoj s krásnou koupelnou a chtěl za něj 1500 za noc. Za dvě noci chtěl původně 3000, usmlouvala jsem to na 2500. Bylo to zatím nejlevnější bydlení, co jsme tady měli, a suverénně nejhezčí. Správce byl v pohodě, povídali jsme si s ním a opravil nám výslovnost u abarijahúd. My jsme to předtím říkali dost špatně, a proto se nám všichni smáli. Starý pán je vyznavačem boha Kršny. Prý má rád klid a nevadí mu, když nemá plný podnik, má prý radši klid než peníze. Ještě nám nabídl, že nám nechá uvařit jídlo a donést sem, což jsme přijali, tady těch restaurací není moc a nejspíš bychom něco těžko hledali.

Ubytovali jsme se a šli ještě fotit na pláž. Viděli jsme tam jednoho chlápka s pivem a zeptali jsme se, kde ho koupil. Prý asi dvacet minut pěšky odsud. Ondra tedy vyrazil pro dvě piva, uvědomili jsme si totiž, že je dnes Silvestr.

Úderem osmé se ozvalo zabušení na dveře našeho pokoje. Stařík na kole přivezl v modré hadrové tašce nerezovou přepravku s jídlem, k tomu tácky, talířky a příbory, všechno nerezové. Zrovna jsem mu vysvětlovala, že mu zaplatím zítra, protože syn odešel s peněženkou, když vtom se vrátil Ondra. Byl celý uřícený, obchod s pivem byl prý daleko a on spěchal, aby přišel včas k večeři. Stařík stejně peníze nechtěl, že prý zaplatíme zítra správci, a ještě se ptal, jestli nám má přivézt snídani.

Snědli jsme výbornou vegetariánskou večeři (když jsme viděli místní kuřata namačkaná v klecích nebo žeroucí smradlavé odpadky u cesty, přešla nás chuť na kuřecí maso) a opravdu jsme si pochutnali. Zapíjeli jsme to pivem z dálky přineseným. Potom jsme se snažili oživit indickou simku v naději, že bude akční dřív než o půlnoci, ale nepodařilo se.

Byli jsme zvědaví, co se bude dít na pláži, když je dnes ten Silvestr. Ale pan domácí říkal, že lidi jdou zítra do práce a velké mejdany ani oslavy prý nebudou. Vypravili jsme se tedy ještě na pláž (a to jsem už v poledne říkala, že mám dojmů pro dnešek dost). Byl tam klid, tu a tam seděla skupinka lidí u ohníčku, všichni na nás mávali a přáli nám Happy New Year. Pokecali jsme s jedním příjemným chlapíkem, který si vyloženě chtěl povídat, ale nebyl dotěrný.

Potom jsme si sedli do písku na jednom tmavém místě, a až jsme se rozkoukali, bylo vidět hvězdy a moře s mohutným přílivem – od odpoledne se ke břehu přiblížilo minimálně o padesát metrů. Seděli jsme tam, povídali si, pili jedno společné pivo a jedli jakési indické křupky. To byl náš Silvestr.

Jakmile moře vystoupilo natolik, že už nám skoro odřízlo ústupovou cestu, zvedli jsme se a šli domů. O půlnoci se sice ozývala střelba ohňostrojů, bez toho by nový rok nezačal asi ani v Indii, ale nebylo to nic dramatického.

Chtěla jsem si ještě aktivovat simku, která měla začít fungovat o půlnoci, ale telefon byl pořád hluchý.

středa

Zrovna když jsem ráno věšela prádlo, vyšel ven pan správce s pytlíkem nějakého ptačího zobu a začal krmit ptáky. Slétly se jich kolem něj stovky. Nevím, co jsou zač, vypadali jako vrány nebo krkavci. Někteří ptáci mu usedli na hlavu nebo na ramena, ostatní poletovali všude kolem. Chtěla jsem to vyfotit a postupovala jsem velmi pomalu k pánovi, ptáci byli v klidu a nechali mě přiblížit, ale jakmile jsem zvedla foťák, frrrrr a byli všichni pryč.

Indické bacily vedou jedna nula

Kolem půl osmé jsem se snažila vzbudit Ondru, ale měl pro mě špatnou zprávu: necítí se vůbec dobře. Teplotu nemá, průjem taky ne, jenom je slabý a nemá sílu vstát. Dala jsem mu paralen a nechala ho ještě spát. Vzala jsem si foťák a šla se projít ven. Kihim je něco jako letovisko zkřížené s vesnicí. Viděla, nebo spíše tušila jsem, jsem jednu obrovskou vilu za vysokým plotem a vraty, s velkou zahradou obehnanou mohutnou zdí. Asi nějaký milionář z Bombaje. Jinak spíše skromné domky v různém stupni rozkladu nebo opečování, žádné vyslovené chatrče. Prošla jsem se po pláži, moře začalo ustupovat od večerního maxima k odpolednímu minimu.

Koupila jsem balíček bílého krájeného toustového chleba za 11 rupií (asi 3 Kč). S jídlem je docela potíž. Stánků je dost, ale prodávají jenom lesklé pytlíky s čipsy, krekry a podobným svinstvem. Nic jiného než průmyslově balené jídlo se nedá koupit, a má to svou logiku, nic jiného by v tom teple nevydrželo. Zatím se mi zdá, že budeme přežívat na banánech, suchém chlebu a nějakých teplých večeřích, pokud najdeme restauraci nebo domorodce ochotného nám uvařit nebo se s námi podělit o svoje jídlo. Doufám, že je to jenom v tomto bohem a turisty zapomenutém koutu Indie.

Když jsem se vrátila, Ondra ještě spal. Nechala jsem ho odpočívat, ať má jeho tělo čas na boj s nepřátelskými bakteriemi, a pro jistotu jsem si ještě jednou lokla slivovice. Posnídala jsem dva krajíčky suchého chleba.

Bohužel se mi nepodařilo uvést do provozu mou novou a tak obtížně získanou sim kartu. Ondra se probudil kolem desáté, nebylo mu pořád dobře. Poprosila jsem ho, aby dal indickou simku do svého mobilu, a jeho telefon přestal vidět jakoukoli síť a volání bylo nemožné. Tak jsem pochopila, že moje indická simka je na nic, aspoň do té doby, než se dostanu někam, kde mi ji zprovozní.

Ondra byl pořád ještě placatý, takže jsem vyrazila s foťákem sama. Šla jsem hodně daleko po pláži směrem na sever, ušla jsem dva, možná tři kilometry. Po levé ruce moře, po pravé vysoké kamenné zdi obrostlé zelení, za nimiž se skrývaly rozlehlé zahrady bombajských boháčů. Pláž je ale široká, ty zdi nestojí hned u moře. Zdi byly občas přerušeny brankou, kudy se dalo vyjít ze zahrady k moři. Jedna branka byla otevřená a celá shnilá a za ní byla zpustlá zahrada. Vešla jsem dovnitř, uprostřed zahrady stál honosný dům stejně zpustlý jako ta zahrada, s vytlučenými okny a s vegetací, která ho zvolna začala pokrývat. Nahlédla jsem dovnitř, byl tam ještě nábytek, křesla a tak, ale zdálo se, že tam nejmíň deset let nikdo nebyl… i když tady možná rozklad postupuje rychle, třeba stačí rok nebo dva. Prošla jsem zahradou směrem k hlavnímu vstupu, brána nebyla naštěstí zamčená, ale jenom jaksi zajištěná, takže jsem se dostala ven na ulici, což ale není ulice, jenom nevím, jak jinak bych to pojmenovala. Prostě úzká asfaltová cesta, kolem které jsou z jedné strany ty domy za zdí a z druhé strany neudržovaný subtropický lesík.

Vrátila jsem se za Ondrou, kterému bylo pořád špatně, ale mrzelo ho, že je venku hezky a on leží. Tak jsme spolu vyšli na pláž (vzali jsme si přikrývky z postele, aby pan domácí neviděl). Na pláži jsme našli místo pod palmou s relativně malým množstvím odpadků v okolí a usadili se tam. Ondra ležel a klimbal nebo spal, po nějaké chvíli odběhl do lesíka a odložil tam včerejší večeři, která mu ležela v žaludku celou tu dobu, aniž by se jí dotkly trávicí šťávy. Tak jsme polehávali ve stínu palmy až do čtyř hodin. Snažila jsem se číst Lonely Planet a dělat další plány, ale moc podrobně to nejde, jenom rámcově, protože okolnosti nám do toho stejně hodí vidle.

Večer jsme se domluvili jsme s panem domácím, že nám na zítra na osmou objedná rikšáka, který nás odveze na autobus. Musíme se dostat do Bombaje. Ondra šel brzy spát. Na večeři neměl ani pomyšlení a já jsem solidárně zůstala hladová taky. Do restaurace bylo daleko a jíst ty jejich čipsy se mi nechtělo. Dnešní den byl potravně velmi úsporný.

Bombaj a cesta na jih

neděle

V Bombaji jsme přistáli velice brzy ráno, bylo asi 5 hodin. Hned jsem se šla převléct z teplého středoevropského oblečení, Ondra mezitím klíčem upiloval stahovací pásek, aby se dostal do zavazadla. (Jeho zavírací nožík velikosti přívěsku na klíče, který pražskou bezpečnostní kontrolou prošel bez problémů, mu zabavili v Istanbulu.) Vystáli jsme obrovskou frontu u pasové kontroly a zjistili jsme, že všichni úředníci jsou komisní, žádný neodpoví na pozdrav a neusměje se. Nicméně potřebné razítko nám dali. U příslušného okénka na letišti jsme si koupili předplacený taxík. Funguje to tak, že člověk zaplatí pevně danou cenu do určité oblasti města, dostane lístek s číslem taxíku, který si najde venku, odevzdá taxikáři lístek a je odvezen na místo. Stálo to sice 700 rupií, což je na zdejší poměry hodně, ale zase jsme se hladce dostali tam, kam jsme potřebovali. Už jsme seděli v autě a ještě jsme ani neodjeli z letiště, když jsme se poprvé setkali s místní realitou. Do otevřeného okénka taxíku se naklonila paní s miminem v náručí a žebrala. Neměli jsme jí co dát. Místo na žebrání je to dobré, cizinec přiletí a má soucit, ale většinou ještě nemá drobné, takže zas tak výhodné místo to není.

Cesta do města trvala možná hodinu. Do očí nás trochu štípal hustý nahnědlý vzduch. Požádali jsme taxikáře, aby nám zastavil před nádražím Victoria Terminus neboli SíEsTý, jak oni říkají. Už v letadle jsme se totiž rozhodli, že první dny nestrávíme v Bombaji, jak jsme původně plánovali, ale někde u moře. Nejdříve ze všeho jsme se ale stejně vydali na hlavní nádraží, abychom si koupili jízdenku k odjezdu z Bombaje za několik dní. Chtěli jsme mít jistotu, že se do toho vlaku vůbec dostaneme. Nebylo to úplně jednoduché, ale nakonec jsme to díky informacím z Lonely Planet a mému vlakovému taháku (pečlivě doma připravenému) zvládli. (Podařilo se to také díky tomu, že byla neděle ráno a klid, ale to jsme ještě nevěděli. Zjistili jsme to až později, na jiných nádražích a v jiné dny. Prozatím jsme si mysleli, že jsme fakt dobří.) Takže jsme byli vybaveni jízdenkou do Bhópálu a měli jsme pár dní čas na pláže jižně od Bombaje.

Pěšky jsme se přesunuli od nádraží ke Gateway of India, což je takový monumentální kamenný imperiální oblouk na břehu moře, který vystavěli Britové v roce 1911 na počest britského krále George V. Bylo asi devět hodin ráno a stahovaly se tam davy lidí. Většinou to byli Indové, očividně turisté z jiných končin Indie. Chvíli jsme tam chodili, civěli a odháněli desítky fotografů. Na krku měli otřískané foťáky a v batohu přenosné tiskárny na baterie a nabízeli nám, že nás vyfotí. Příval dojmů, barev, zvuků a pachů byl tak silný, že jsem ani nevěděla, co fotit. Ondra sice foťák vyndal, ale i on říkal, že je toho na něj moc.

Dali bychom si něco k jídlu (snídaně v letadle nebyla), ale kupodivu a navzdory tomu množství lidí tam byl jenom jediný stánek, kde prodávali něco jako občerstvení. Nezdálo se nám to moc důvěryhodné a byli jsme dost ostražití, abychom nesnědli něco, co by třeba mohlo způsobit potíže. Indové jsou asi zvyklí nosit si svoje jídlo nebo co. Když jsem ale hledala něco k snědku, objevila jsem místo, kde prodávali jízdenky na loď, kterou jsme chtěli odplout. Hned jsem je koupila. Loď měla vyplout asi za 45 minut. Chvíli jsme ještě marně hledali nějaké jídlo a potom už jsme se postavili do obrovské fronty lidí čekajících na tu loď. Nevěřila jsem, že se na ni dostaneme, ale z nějakého důvodu se později těsně u vstupu na loď utvořila ještě jiná, kratší fronta, ke které jsme se mazaně připojili a na plavidlo pronikli. Na lodi byly mraky lidí a jako občerstvení tam prodávali jenom solené brambůrky. Blížilo se poledne, naposledy jsme jedli někdy v noci v letadle a byli jsme hladoví, tak jsem nám koupila dva pytlíky brambůrků, které za normálních okolností vůbec nekupuju.

S Ondrou se dal do řeči nějaký Ind, který pěl chválu na pobřeží, kam máme namířeno. Doporučil nám dvě místa, my jsme si ta jména zapsali na ústřižek od palubní vstupenky a dobře jsme udělali, protože tato informace se nám o dva dny později hodila.

Kdo se nestrká, nejede…

Asi po hodině loď přistála a všichni se vyhrnuli ven. Byl to masakr, tělo na tělo, Indové se hrozně tlačí a není jim to vůbec divný. Museli jsme přejít asi 200 metrů od mola k místu, kde stály dva autobusy. Do nich se namačkali všichni, kteří vystoupili z lodi. Bylo to doopravdy hustý, byli jsme tam jediní bílí a ještě s těma báglama… nebylo kam si sednout, lidi se mačkali, ale byli milí. Po chvíli se ukázalo, že je vzadu jedno místo volné, tak jsem nakonec seděla mezi dvěma indickými babkami v pestrých sárí. Ondra stál celou cestu a usínal visíce na madlech, ale prý ho to bavilo. Asi po hodině jsme vystoupili v malém venkovském městě, Alibagu. Když řidič couval na stanoviště, měl zvenku pomocníky, začali jsme jim říkat bouchači. Mlátili zezadu ze strany do autobusu a tím mu naznačovali, kam má točit volantem.

Takže jsme tedy byli in the middle of nowhere (přesněji řečeno ve venkovském městečku asi 100 kilometrů jižně od Bombaje) a chtěli jsme ještě dál na jih. Koupili jsme si trs banánů a šli hledat autobus do Murudu. Našli jsme jej za chvíli. Cestou jsem se dívala, kde bych koupila indickou simkartu, ale nic jsem nenašla (a předtím v Bombaji taky ne).

Další přeplněný autobus nás za 100 rupií odvezl do vesnice Kašid, kde měla být podle informací z Lonely Planet pláž jako v Karibiku. No, nebyla to tak úplně pravda. Tedy vlastně byla, ale veškerá podobnost s Karibikem skončila tím, že tam bylo moře, písek a palmy. Pláž byla obrovská, ne moc čistá, moře zkalené a na pláži asi tisíc lidí. Uvědomili jsme si, že je to asi oblíbené letovisko obyvatel Bombaje.

První postřehy z pozorování lidí: Chlapi chodí oblečení v tesilkách nebo džínách, ale ženské zásadně v pestrém sárí, na rukou i na nohou nosí spoustu náramků a prstenů. Skoro všechny mají v levé části nosu nějaký malý kamínek, některé i docela velký kroužek. Všichni nosí hodně ošlapané, nehezké a očividně nekvalitní boty. Snad jeden člověk ze sta má na nohou něco, co by se dalo považovat podle našich měřítek za běžnou botu. Ty ostatní jsou strašlivé křápy. Anglicky nemluví tolik lidí, jak jsem si myslela, na venkově jenom mladí (asi jako u nás).

Byli jsme unavení (podle středoevropského času bylo asi osm hodin ráno a v letadle jsme téměř nespali). Našli jsme si místo na kraji pláže pod stromem, kde bylo nejméně odpadků, lehli na zem s batohy pod hlavou a usnuli. Vzbudila jsem se asi za hodinu, Ondra ještě spal. Kolem 16.30 jsem ho probudila, bylo na čase hledat nějaké ubytování. Vesnice byla bohužel plná, protože byl víkend před koncem roku a přijelo hodně lidí z Bombaje.

Tak si ten drahý pokoj strčte… 

Nenašli jsme levnější bydlení než za 2000 rupií, a přitom to byly dost bídné špeluňky. Několikrát jsme řekli, že je to drahé, a šli jsme dál. Majitelé nás kupodivu nezdržovali, ať nechodíme pryč, a nevolali na nás, že teda sleví. Docela sveřepě si stáli na svém. Na pátém místě už hrozilo, že asi zatmíme, nebo si usteleme na pláži. Majitel byl naštěstí ochotný smlouvat a nakonec jsme se dohodli na 1500 rupií za pokoj a noc. Napadlo nás, že nás možná berou na hůl, protože jsme bílí, ale nebylo to tak. Byli jsme svědky toho, jak platil chlapík z vedlejšího pokoje, byl to Ind, a taky od něj chtěli patnáct set. Prostě to asi byla tamní běžná cena. Pokoj za to ale nestál: byl mrňavý a koupelna špinavá, ale už nám docela teklo do bot a jinou možnost jsme neměli, tak jsme to na jednu noc vzali.

Odhodili jsme batohy a šli ještě jednou k moři v domnění, že uvidíme západ slunce. Namísto rudého kotouče pomalu se nořícího do oceánu jsme pozorovali, jak se slunce pomalu rozpustilo ve špinavém vzduchu nad obzorem. Potom byl čas sehnat něco k večeři. Byla jsem velmi překvapená, že navzdory tomu velkému počtu lidí tam bylo málo restaurací (nebojím se napsat, že prakticky žádné), stánky u moře prodávaly jenom čipsy a sladkosti, nikde se nevařilo. Ve srovnání třeba s Thajskem velká bída. Byla už tma, když jsme nakonec usedli v takové jakési šopě, hospodou ani restaurací bych to rozhodně nenazvala. Měli tam špinavé plastové židle a stoly s umakartovými ubrusy, byli jsme jediní hosté. Místní lidi byli ochotní nám připravit chicken thali s čapati a rýží. Asi za půl hodiny přinesli nerezový tácek, na něm hozená dvě kolečka rajčat a kousek cibule, vedle toho položené tři placky a miska s červenou omáčkou, ve které plavaly kousky kuřecího masa, některé i s kostmi. Rýže k tomu byla hotová asi o deset minut později, když už jsme to měli všechno skoro snězené. Bylo to hodně pálivé a rozhodně to nebylo dobré, ale byli jsme hladoví. Ty kosti v mase nás docela znechutily, bylo to první a poslední jídlo s masem, které jsme v Indii jedli. Po několik následujících týdnů jsme byli vegetariáni. Celá večeře stála 260 rupií, to je asi 80 korun.

Do našeho pokoje jsme se vrátili kolem osmé hodiny a neměli jsme sílu na nic jiného než na sprchu a pád do postele. Uvědomila jsem si, že to byl hodně náročný den: přesun z Evropy s minimem spánku, přesuny v Bombaji, hledání nádraží a složitá cesta k jízdence (vítězná, to považuju za úspěch), orientace ve městě, které má víc obyvatel než naše republika, nalezení toho jediného správného místa k odplutí tam, kde jsme chtěli být, přesun lodí a přeplněným autobusem na venkov, nalezení ubytování, první večeře v Indii a na místě, které zdaleka nebylo restaurací podle evropských měřítek… není divu, že jsem celou noc spala jako zabitá až do půl sedmé.