Všichni jsou už v Mexiku…

… buenos días já už taky jdu…

Neuplynul ani rok, a zase jsem se vydala na cestu. Tentokrát docela opačným směrem a pro změnu s Petrem a Oliverem. Zápisky a fotky se budou postupně objevovat na sesterském blogu: domexikaazasezpatky.wordpress.com.

Dillí

čtvrtek

Vlakem z Dillí do Dillí

Kolem šesté ráno dorazil vlak do Dillí, ale po indickém způsobu nikoli na hlavní nádraží, jak bychom čekali, ale na nějaké okrajové, v jehož blízkosti ani nebylo metro. Nastala tlačenice jako vždycky, ale tentokrát ještě umocněná větším počtem lidí v hlavním městě. Napadlo mě, že kdo necestoval v Indii vlakem, neví, co je to tlačenice. Potřebovali jsme se nějak dostat do středu města. Dotazem jsme zjistili, že nejbližší stanice metra je tři kilometry daleko. Rikšáci před nádražní budovou nás tak znechutili svou vtíravostí, že jsme zase ustoupili zpět na nádraží.

Ondra dostal dobrý nápad, že na hlavní nádraží v Dillí dojedeme nějakým vlakem, to by přece neměl být problém. Nenapadlo nás, že ani prostý přesun z jednoho nádraží na druhé nebude v Indii tak jednoduchý. Ondra se zeptal u okénka Enquiry, kdy a odkud jede nějaký vlak, který jede přes Delhi Main Station. Poslali nás na první nástupiště a vlak měl jet asi za půl hodiny. Zdálo se nám to jako dobrá varianta. Vlak přijel jen s mírným zpožděním a nastoupili jsme do něj. Asi po dvaceti minutách jízdy mezi slumy (všechny chatrče měly na střechách z vlnitého plechu satelity) se s námi dal do řeči milý indický mladík a ptal se nás, kam jedeme. Řekli jsme, že na hlavní nádraží v Dillí. Trochu se zarazil a sdělil nám, že vlak, ve kterém sedíme, jede pryč z Dillí a tedy přesně opačným směrem, než si myslíme a než potřebujeme. Ten dobrák v informačním okénku nám dal zcestné informace, kdoví proč. Třeba nemá rád cizince.

Hodný mladík nám poradil, kde máme vystoupit a že je tam stanice metra. To byla skvělá zpráva, protože cesta zpět vlakem by mohla trvat hodiny. Nasedli jsme do metra a ocitli jsme se rázem v civilizaci: čisté a klimatizované vozy, žádná tlačenice, lidi většinou oblečení evropsky, nikde smetí ani odpadky. Na to, že jsme v Indii, se ale zapomenout nedalo: ve vagonech byly cedulky, že se nesmí plivat na podlahu a že se to trestá pokutou 200 rupií. Na stejnou skutečnost také upozorňoval ženský hlas z reproduktoru, a také nám vysvětlil, že nemáme sedět na podlaze a nemáme strkat do lidí a tlačit se.

Orientace v metru nám potíže nedělala a vcelku snadno jsme našli i náš hotel, kde jsme měli rezervovaný pokoj. Je příšerný a bez oken, ale je laciný a na jednu noc stačí.

Ubytovali jsme se a vyrazili do ulic. Zpočátku jsme míjeli desítky stánků s občerstvením, ale neměli jsme ještě hlad. Nic jsme si nekoupili, a to byla zásadní chyba, protože až se dostavil hlad, nebylo nikde nic ke koupení, takže jsme první jídlo (kromě ranních sušenek a čaje na nádraží) měli až po čtvrté hodině odpoledne.

Památník Gándhího a Humajúnova hrobka

Ještě předtím jsme ale navštívili místo, kde Mahátma Gándhí strávil poslední měsíce života a kde byl zavražděn. Zajímavé je, že se tam neplatí vstupné (na rozdíl od docela drahého vstupného na všechny význačné památky), ale u vchodu je kniha, kam se návštěvníci mohou zapsat. Ze zvědavosti jsem se podívala na pár listů zpátky a zjistila jsem, že tam jezdí lidi opravdu z celého světa. Ale český zápis jsem tam neviděla. Památník je moc pěkné a klidné místo v zahradě, Indové mají Gándhího ve velké úctě (já ostatně taky) a je to tam vidět na každém kroku. Celý areál je moc hezký, nic okázalého, ale přehledně vysvětluje novodobou historii Indie a život Gándhího. Moc se mi to líbilo.

Potom jsme jeli rikšou na místo, kde je pohřben maharádža Humajún. Je to velká hrobka a památka UNESCO, podle stejného modelu byl později postaven krásnější a vznešenější Tádž Mahál. Bylo to pěkné. V té době už jsme věděli, že Dillí je obrovské město, kde se dooprady nedá chodit pěšky. Všechno je strašně daleko, dokonce i když člověk vystoupí z metra a jde k nějaké památce, je to nejmíň kilometr, ale většinou ještě dál.

Dvě perličky: v metru se nás ptal jeden bílý mladík na cestu k turistické info kanceláři, která je na nádraží. Protože jsme právě odtamtud přišli, dokázali jsme mu zkušeně poradit. O chvíli později se nás nějaká Indka (!) ptala, kam jede přijíždějící vlak. Pobavilo nás to, tak indicky přece jenom nevypadáme, i když už jsme hodně špinaví a podivně ustrojení.

Našli jsme také jakousi mešitu, kde měly údajně probíhat nějaké súfijské zpěvy, ale bylo to uprostřed muslimské čtvrti a necítili jsme se tam vůbec dobře, tak jsme na nic nečekali a šli pryč. Metrem jsme se dostali zpátky k hotelu a byli jsme už dosti unavení. Ani jsme nevečeřeli, protože jsme tak pozdě obědvali.

pátek

V tom našem malém a tmavém hotelovém pokoji bez oken jsme spali až do půl deváté, protože jsme po včerejšku asi byli fakt unavení a neprobudilo nás denní světlo.

Prádlo, které jsme prali už včera, ještě neuschlo. Pověsili jsme je tedy na střechu hotelu a doufali jsme, že nám do večera uschne, že je vítr neodnese a nikdo je neukradne. (Večer jsme je v pořádku našli.)

Rozhodli jsme se, že na letiště nepojedeme v noci taxíkem za 250 rupií, jak nám nabízeli na recepci v hotelu, ale že pojedeme metrem. V Dillí je totiž speciální linka metra jedoucí přímo na letiště. (Byl v tom jeden háček, ale to jsme zjistili až v noci). Do odletu nám ale zbýval ještě celý den, který jsme chtěli využít na prohlídku pamětihodností.

Vajíčková omeleta na ulici a bloudění po městě

Na rohu před hotelem jsme si u pouličního vařiče koupili snídani: chlápek tam měl stolek a na něm plynový vařič s jednou plotýnkou, pod stolkem propanbutanovou bombu. Plato vajíček, pár balíčků toustového chleba, cibule, chilli papričky a koření. Na pánvičku na vařiči kydnul trochu tuku a vylil rozmíchané vajíčko, posypal nakrájenou cibulí a paprikou. Do vajíčka namočil dva plátky toustového chleba, po chvíli to celé obrátil, takže chleba byl dole a vajíčko v podobě omelety nahoře. Potom okraje omelety přehrnul na ten chleba, chleby překlopil na sebe a byl z toho sendvič s vajíčkem uprostřed. Kydnul to na papírový tácek, celý toust i s omeletou uvnitř rozříznul na čtvrtiny, podal zákazníkovi a inkasoval 25 rupií (asi 8 korun). Bylo to rychlé, teplé, čerstvé a dobré. Snídaně na ulici do ruky, ze keré by naši hygienici šíleli.

Ondra už předtím vygůglil nějaký autobus, který měl zastávku kousek od hotelu a měl nás dovézt k bráně Red Fort, tedy Červené pevnosti, která byla naším hlavním dnešním cílem. Autobus jsme našli, někam nás dovezl, a když jsme na konečné vystoupili, zjstili jsme, že jsme úplně jinde, než jsme chtěli a očekávali. Po dlouhém hledání na mapě i v terénu jsme zjistili, že jsme asi 500 metrů od místa zvaného Delhi Gate, ale je to brána do starých hradeb kolem starého města. Shodou okolností se ale jmenuje stejně jako brána do pevnosti, kde jsme chtěli být. Pevnost byla tak dva až tři kilometry vzdálená. Vydali jsme se tam pěšky parkem, občas jsme sedli na lavičku a odpočinuli jsme si. Zajímavá věc: vstup do parku hlídají tři vojáci s puškami. Přemýšleli jsme, proč asi, a napadlo nás jediné: že tam nepouštějí žebráky a bezdomovce, kteří by z toho parku udělali svoje tábořiště a tím pádem by bylo po parku.

Asi po hodině jsme se skutečně dostali před Červenou pevnost, ale zastavily nás policejní zátarasy na přístupové cestě. Policista nám sdělil, že zítra je v Indii státní svátek, a proto je pevnost zavřená. Neměli jsme z toho radost, pevnost je památka UNESCO a chtěli jsme ji navštívit, ale po tom všem, co jsme tady v předchozích týdnech viděli, jsme se tomu už ani nedivili.

Jak jsme chtěli do mešity a jak nám ji muslimové znechutili

Opodál pevnosti stojí mešita, podle průvodce je největší v Indii a vejde se tam až 25 tisíc lidí. Tak jsme se k ní vydali. Cestou jsme na pouličním tržišti koupili vynikající oříšky a rozinky, byly toho hromady a bylo to levné.

Potom jsme došli k mešitě, sedli si na schody a jedli ty oříšky. Pozorovali jsme dravé ptáky, kteří opravdu stojí za zmínku. Už včera jsme si všimli, že na obloze nad Dillí létá neobvyklé množství dravých ptáků. Kroužili ve stoupavých proudech a nebyly jich desítky, ale stovky, nekecám. Dnes jsme je tedy pozorovali důkladně a říkali jsme si, že se jim tady asi daří, protože určitě nemají nouzi o potravu (těch krys, co jsme tady viděli…). Zajímavé bylo, že z těch stovek ptáků jsme ani jednoho neviděli lovit, i když jsme třeba na schodech mešity viděli běhat lasičky a jedna z nich měla dokonce v hubě ulovenou myš. Na obloze v klidu lítali holubi a dravci je nechávali na pokoji. Tak nevím, proč je jich tam tolik a co vlastně žerou.

Chtěli jsme do mešity, ale muslimové nám to zase znechutili. Velmi nelaskavým a řekla bych až urážlivě sprostým tónem nám nařídili sundat boty (to bylo docela zbytečné, my jsme slušně vychovaní a do mešity bychom nikdy nešli obutí) a zaplatit 300 rupií za každý foťák, který máme. Nezajímalo je, že dáme foťáky do pouzdra a nechceme fotit. Tak jsme si řekli, že tam půjdeme samostatně a vždycky jeden zůstane venku i s foťáky. První jsem šla já, bez batohu, s bosýma nohama a holýma rukama. Jeden z těch muslimských zupáků u vchodu se mě ptal, co to mám v kapse, a zakázal mi tam vstoupit s mobilem (asi abych jím nefotila). Takže jsem šla zpátky za Ondrou a předala mu do úschovy i mobil. Potom jsem tedy konečně mohla vstoupit na nádvoří mešity. Nádvoří je čtvercové, obehnané zdmi, a u jedné ze čtyř zdí stojí mešita. Po těch cirátech u vchodu jsem čekala něco, co se bude podobat istanbulským mešitám a nad čím se mi bude tajit dech… Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že je to vlastně něco jako průčelí, za kterým vůbec nic není! Žádný vchod do impozantního prostoru, kde by se věřící modlili k Alláhovi a kde by i nevěřící pes jako já pocítil posvátnou úctu, oni prostě klečí na tom nádvoří a u těch zdí, nepochybně obrácení čelem k Mekce, ale svatyni tam žádnou nemají. A s tím nadělali tolik cavyků. Takže jsem za chvíli vystřídala Ondru u foťáků a shodli jsme se na tom, že všechny mešity v Indii nám můžou být ukradené a všichni muslimové jsou nám krajně nesympatičtí.

Odcházeli jsme od mešity a šli takovou ulicí, kde byla uprostřed v podélné ose ulice řada něčeho, co byly kdysi vodní nádrže, patrně s vodotrysky a vodopády. Kdysi to byla určitě krásná a úctyhodná ulice vedoucí k mešitě. Bazénky jsou dnes prázdné, zaházené odpadky, v některých spí žebráci, v jiných se prodává zboží vietnamské kvality, v dalších se povalují staré matrace… Obraz zkázy, bordelu a nekulturnosti.

Byli jsme asi tak čtyři kilometry od hotelu a měli jsme spoustu času, takže jsme se rozhodli, že půjdeme pěšky. Bylo to fakt zábavné, fotili jsme, koukali po obchodech (byly to všechno jenom takové krámky) a žasli nad tím, co všechno je v patnáctimilionovém hlavním městě Indie možné.

Namátkou: na některých chodnících ležely hromady hlíny a kusů dlažby, patrně po nějakých dřívějších výkopech. Ta hlína byla ušlapaná jako beton, protože tam nejspíš takhle ležela už rok, nebo dva, nebo tři… lidi chodili po těch hromadách, když jinde neměli místo.

Nebo široká ulice, tříproudová silnice jedním směrem a stejná opačným směrem. Auta ovšem jezdila jen v jednom pruhu, protože jinde nebylo místo. Když to vezmu od těch vybydlených domů, které tvořily uliční frontu, na chodníku u domů seděli žebráci a povaleči. Potom tam bylo vyložené zboží, které vyhřezlo z obchodů, aby si je chodci mohli koupit. To zboží ale zabíralo větší část chodníku, takže chodci tam stejně nemohli a chodili většinou po silnici. Pruh silnice nejblíže u chodníku zabírali zaparkovaní rikšáci, kteří číhali na kořist. Dále do silnice zabírali další místo cyklorikšáci, kteří také číhali, a ještě dále směrem ke středu silnice chodili chlapi s vozíkama a nákladníma kolama naloženýma vším možným. V tom třetím a posledním pruhu teprve byla normální doprava, ale stejně 80 procent vozidel jsou rikšáci a cyklorikšáci.

Pomalu zapadalo slunce a bylo poslední světlo na focení. Ondra se rozhodl, že pronikne na ostrůvek uprostřed rušné křižovatky poblíž hlavního nádraží, aby tam ještě něco nafotil. A jenom co tam došel, na křižovatce mezi autobusy, auty, rikšáky, motorkami a chodci se objevil nákladní slon, který velebně pomalým krokem kráčel ve všem tom zmatku. Kdyby tam Ondra přišel o 30 vteřin později, už by ho nestihl vyfotit na tom správném místě a v tom správném světle. Tu fotku sem dát nemůžu, protože Ondra zarputile sedí na všech svých fotkách a nemá čas je upravit a uveřejnit. Musíte se spokojit s tím, co jsem jenom tak od boku vyfotila já.

Došli jsme do hotelu, sbalili si věci (zavazadla už jsme měli ve skladišti, protože jsme pokoj vyklidili už ráno) a šli ještě kupovat dárky domů. Byli jsme úspěšní a nakoupili jsme všechno, co jsme měli v plánu. Díky tomu, že jsme chytře smlouvali a neplánovaně ušetřili 500 rupií, které jsme chtěli zaplatit jako vstupné na pevnost, nám zbylo dost peněz. Zašli jsme si na večeři skoro za 500 rupií a potom na poslední pivo (kterých jsme za celou dobu v Indii vypili dohromady tak maximálně pět). Pivo je v Indii drahé, ale pořád jsme ještě měli peníze, tak jsme si dali každý jedno.

Metro dražší než taxi

Kolem půl desáté jsme se vydali na metro, abychom tou speciální linkou dojeli na letiště. Podotýkám, že jízdenky v Dillí stojí tak 10 až 25 rupií, podle vzdálenosti. Zbývalo nám ještě 160 rupií a podle předpokladů to mělo vyjít, i kdyby jízdenka na letiště byla třikrát dražší než obvyklá.

Měli jsme vědět, že Indie umí překvapit i na poslední chvíli. Šla jsem koupit dvě jízdenky na letiště a chtěli po mně 300 rupií (desetinásobek toho, co jsme platili jindy, dvojnásobek toho, co jsem měla v peněžence, a o 50 rupií více, než bychom zaplatili za hotelového taxíka). Kartou se platit nedalo. (Kartou jsme v Indii za celou dobu platili jenom asi dvakrát, naprosto výjimečně. Jinak vždycky chtěli hotovost, na karty nejsou zařízení.) Takže Ondra musel k nejbližšímu (dosti vzdálenému) bankomatu vybrat chybějící drobné na metro.

Teprve potom jsme pronikli do metra a do vlaku, který se nepodobá žádnému jinému metru v Dillí: je supermoderní a skoro prázdný, protože v noci na letiště moc lidí nejezdí. Posledním vlakem před půlnocí jsme tedy konečně odjeli na letiště. Říkali jsme si, že teď už se snad nic nečekaného nemůže stát… i když, v Indii člověk nikdy neví. Těšíme se domů, do civilizace, na normální jídlo – a hlavně na svoje lidi, které jsme nechali doma.

A úplně na závěr: po celou dobu našeho putování jsme na různých místech (většinou v informačních kancelářích, na nádražích a v hotelových recepcích) vídali poněkud vybledlé plakáty s fotkami krásných indických historických staveb a reklamním sloganem Incredible India! Poté, co jsem Indii zažila na vlastní kůži, si troufám tento slogan trošku neuctivě upravit: In-fucking-credible India!

 

 

Órčha

středa
Kolem půl osmé jsme už jsme byli venku. Občas drobně zapršelo, bylo šedivo a velmi nevlídno. Město ještě spalo, ani stánkaři ještě neměli vybaleno, na ulicích jsme byli jenom my, psi a krávy. Órčha je malé městečko, ale z nějakého podivného důvodu je zde obrovská a opuštěná pevnost s palácem, všechno jsou to v podstatě ruiny, a je tam taky jeden obrovský a vzhledem k velikosti městečka předimenzovaný chrám. Je to celé velice podivné a težko popsatelné.

Průzkum pevnosti a opičí chrám… to všechno za deště

Vydali jsme se tedy nejprve na obhlídku té pevnosti. Je obehnná vysokou zdí, prostor za zdí je velice rozlehlý a je tam roztroušeno mnoho budov v různém stupni rozkladu. Do těch největších a nejzachovalejších se platí vstupné, jinak se tam dá chodit zadarmo. Řekli jsme si, že to nejprve prozkoumáme a pak se rozhodneme.

Poznámka k počasí: celý den bylo mimořádně hnusně. Těžká a šedá obloha, docela chladno, každou chvíli pršelo, jednou drobně, jindy hustě, potřetí přišla bouřka, potom pršelo krátce, pak zase dlouze, chvíli nepršelo vůbec, potom přišla přeháňka, a tak to bylo celý den asi až do čtyř. Ve čtyři začalo lít a lilo bez přestávky až do večera.

A teď jak jsme ten den prožili. Nejprve jsme lehce prozkoumali část pevnosti, ale je opravdu obrovská a mezi těmi rozvalinami by se dalo chodit celý den. Jenže brzy jsme dostali hlad, protože jsme vyrazili bez snídaně, a proto jsme se vrátili do hospody, kde jsme včera večeřeli. Majitel, kuchař a vrchní v jedné osobě si nás pamatoval a byl milý. Dali jsme si nejdřív každý jednu palačinku (já s banánem, Ondra s marmeládou) a potom ještě jednu (já s ananasem, Ondra s čokoládou) a k tomu konvici čaje, to vše v přepočtu za 60 korun.

Potom jsme šli do toho obrovského chrámu, který stál prakticky na návsi (napsat náměstí by bylo hodně nadnesené) toho městečka. Vypadal přesně tak, jak jsem si vždycky představovala ten opičí chrám z Knihy džunglí. Nebyl ovšem zarostlý vegetací, byl prázdný (žádné ozdoby, oltáře, květiny, prostě úplně holý), stěny byly zanesené staletými nánosy prachu, visely tam pavučiny a běhaly opice. V jednom rohu seděl na dece u ohýnku velice starý vousatý a slepý pán a mladý chlápek v barevné čepici. Kolem nich pobíhala fenka a dvě mrňavá štěnata. Mladý muž dával fence sušenky a šťěňatům mlíko a povídal si se slepcem. Mladík se nás ptal, jestli chceme na věž, že nám odemkne. Chtěli jsme, ale zrovna pršelo, tak jsme si s nimi chvíli povídali.

Po chvíli déšť ustal a my jsme se vydali temnými schody na věž. Ondra měl čelovku, já jsem si půjčila baterku od ochotného mladíka. Kromě slepce, mladíka, psů, opic a nás už tam nikdo nebyl. Vystoupili jsme nejprve na ochoz, který vedl jakoby v prvním poschodí kolem celého chrámu. Tu a tam byl spojený s hlavní lodí takovým úzkým průchodem, dalo se tam projít na prťavý balkonek a viděli jsme pod sebou chrámovou loď. Pokračovali jsme dalšími temnými schodišti na další plošiny a stříšky. Schody byly uplně pitomé, nepravidelně vysoké a měly úzkou nášlapnou plošinu, většinou byly vysoké tak po kolena, takže se po nich docela nepohodlně stoupalo. Všude byly opičí bobky.

Konečně jsme vystoupili na prostornou otevřenou plošinu, která byla něco jako rovná střecha toho chrámu, ale z ní teprve vyrůstaly ty tři obří věže a ještě jedna jakási kupole. Po plošině se dalo dobře chodit a fotit, v tu chvíli zrovna nepršelo. Kolem nás občas proletěl zelený papoušek a mihl se opičí ocas. Ondra našel ještě jedno, mnohem užší schodiště, které vedlo do jedné z věží. Vylezli jsme o kousek nahoru a ocitli se na mrňavé plošince, to už jsme byli docela vysoko nad městem. Jedním dlouhým a šikovným krokem za roh bylo možné dostat se na další, ještě užší, strmější a nebezpečnější schody. Tam už jsem se nepustila, ale Ondra ano. Já jsem sestoupila na prostornou plošinu, ze které se tyčily ty věže. Tam jsem si chodila a fotila.

Za docela dlouhou dobu na mě zavolal Ondra, a když jsem ho uviděla, dost jsem se lekla. Stál vysoko na druhé nejvyšší věži toho chrámu, kousíček pod jejím vrcholkem na ploše asi metr čtvereční. Fotila jsem ho, na fotkách vypadá jako mraveneček. I on mě fotil, byla jsem hluboko pod ním. Když po dosti dlouhé době sestoupil, byl celý špinavý a říkal, že to byl adrenalin. A já vím naprosto jistě, že když to byl adrenalin pro Ondru, já bych se tam strachy počurala. Říkal, že to bylo opičí království, všude to od nich bylo podělané, a on se při šplhání vnitřkem kupolí musel chytat kamenných plošin – schodů vysunutých ze šikmé zdi, které smrděly opičí močí a byly kluzké opičími výkaly. Je mi jasné, že bych nejen strachy čurala, ale taky odporem zvracela. Ještě že jsem se tam nevydala.

Potom jsme se museli vrátit do hotelu, protože v jedenáct jsme museli opustit pokoj. Chtěla jsem přesvědčit recepčního, aby nás tam za stovku nechal do odpoledne, protože jsme věděli, že v tom deštivém dni by se nějaké zázemí hodilo. Recepční by nás tam klidně nechal, ale chtěl po nás zaplatit celou taxu za další den, což se nám přece jenom nechtělo dávat. Tak jsme se sbalili a nechali si bágly v jakémsi hotelovém skladišti, kde určitě taky spával recepční, měl tam na podlaze matraci.

Jak jsme pozorovali čerstvě narozené tele

Ještě pořád jsme neměli prozkoumanou celou pevnost a času jsme měli spoustu, tak jsme se tam vydali. Cestou jsme si koupili nějaké smažence do ruky jako oběd.

Órčha byla asi tak v 16. století hlavním sídlem nějakého vládce místního významu, který měl v tomto kraji patrně malé mahárádžovství. Z paláce v pevnosti obklopené hradbami vládl kraji. Později ho ale jiný vládce místního významu porazil a sídlo je od té doby opuštěné a pomalu se rozpadá. Nám to přišlo snad ještě zajímavější než pevnosti, které jsou dnes upravené jako muzea a kterých jsme už viděli asi sedm. Tato byla úplně jiná. Hlavní palác ještě držel pohromadě, ale už dávno neměl žádné ozdoby ani malby nebo vnitřní vybavení. Tam se také platilo vstupné, ale my jsme se rozhodli probádat raději menší stavby bez vstupného.

Ve střídavém dešti, pod tmavě šedými oblaky, mezi pasoucími se kravami a pobíhajícími opicemi měly ty zvětralé ruiny pochmurnou a melancholickou atmosféru. Naštěstí mezi jednotlivými stavbami byly jakési kamenné chodníčky nebo stezky, jinak bychom se museli prodírat mokrými křovinami a bahnem, a to by se nám už tak nelíbilo. Docela dlouho jsme se zdrželi v ruinách jednoho haveli (honosný a rozlehlý měšťanský dům s nádvořím a podloubími). Když jsme bloudili všemi těmi komnatami a podloubími, začalo hodlě pršet, takže jsme zůstali každý tam, kde jsme zrovna byli pod střechou: já v prvním poschodí na jakémsi částečně krytém balkoně, Ondra v přízemí v rozlehlé sloupové síni. Postávali jsme tam určitě půl hodiny.

Už předtím jsme si všimli, že do jedné sloupové síně zašla kráva. Zajímalo nás, co tam asi tak dělá, protože tam byla tma a já jsem měla dojem, že kráva sama od sebe to temných koutů polozbořeného domu nepoleze. A co jsme tam nenašli: v zadní místnosti bez oken byla jiná kráva, která právě porodila tele. Tele se ještě ani nepostavilo na nohy. Po chvíli se zmátořilo a začalo hledat vemeno, ale ta kráva možná rodila poprvé a nijak mu to neusnadňovala, spíš ho od sebe jakoby odstrkovala. Bylo nám toho chudáčka malého líto, ale nechtěli jsme se do toho nijak plést, tak jsme to jenom sledovali. Asi po půlhodině se zdálo, že je to na dobré cestě, a odcházeli jsme ve chvíli, kdy se nám zdálo, že tele konečně našlo vemeno.

Pročesávali jsme jednu ruinu po druhé, občas jsme museli čekat, než přestane pršet. Nakonec jsme se dostali k zadnímu vchodu toho paláce, do kterého se platilo vstupné. Vešli jsme dovnitř a trochu si ho prohlédli (v dobách své slávy musel být opravdu impozantní, i teď byl stále ještě působivý). Ale neprošli jsme jej celý, přece jen nám to bylo trochu hloupé, že jsme tam šli bez placení.

Jak jsme zaváhali a nejeli taxíkem

To už byly skoro čtyři hodiny a déšť byl stále hustější, vytrvalejší a protivnější. Věděli jsme, že nesmíme promoknout, protože se nemáme do čeho převléct a čeká nás celonoční jízda vlakem. V mokrém oblečení by to bylo krajně nepříjemné. Zašli jsme tedy do naší osvědčené hospody na čaj a nijak jsme nespěchali s objednáním, vypitím a zaplacením. Venku hustě pršelo a my už jsme neměli kam jít. Vlak nám měl jet až o půlnoci ze sousedního města vzdáleného asi deset kilometrů.

Jakmile jsme dopili čaj, objednali jsme si jídlo, které mělo být naší brzkou večeří. Přestože to pán vařil prakticky na koleně a na chodníku pod plachtou, bylo to velice dobré a pochutnali jsme si.

Využili jsme přechodného zmírnění deště a přeběhli do našeho hotelu, kde jsme ještě pořád měli uschované bágly. Ve skladišti jsme se dooblékli a znovu zabalili na cestu. Potom jsme se odebrali na hlavní křižovatku městečka, odkud je možné jet do Džhansi, kam jsme se potřebovali dostat. Je to systém veskrze indický, tedy nepřehledný, složitý a naprosto pitomý. Ne že by z návsi jednou za hodinu jezdil do nejbližšího většího města autobus, to by bylo příliš jednoduché a zbytečně evropské. Funguje to tak, že mezi Džhansi a Órčhou neustále jezdí sem a tam rikšáci. Každý, kdo se potřebuje dostat do Džhansi, se postaví na tu křižovatku a čeká, až přijede rikša. Potom se do toho mrňavého vozítka posadí a čeká dál, dokud se rikša nenaplní tak, že by se tam nevešel už ani mravenec, a jede se. Cesta trvá asi 20 minut a každý cestující zaplatí 20 rupií.

Zatímco jsme čekali na nějakého rikšáka, přistoupil k nám zdvořilý Ind v saku a oslovil Ondru: Sire, jsem taxikář a pokud jedete do Džhansi, mohl bych vás odvézt (o tři úrovně lepší chování než uhádaní a uřvaní rikšáci). Věděli jsme, že by to bylo drahé, ale ze zvědavosti jsme se zeptali na cenu. Pán řekl, že jezdí lacino, za pouhých 500 rupií. Poděkovali jsme s tím, že máme svůj budget a on se do něj nevejde.

V plnějším a mokřejším vozíku jsem nikdy nejela… a už asi nikdy nepojedu

Po chvíli přijel rikša směřující do Džhansi, ale my jsme trochu zaváhali a nepodařilo se nám usednout do vozíku jako prvním. Mělo to své důsledky, které popíšu později. Za normálních okolností sedí na předním sedadle řidič vozítka a vzadu na sedátku dva, někdy tři cestující. V našem vozítku (protože to byl sdílený vozík a je v zájmu řidiče narvat tam co nejvíc lidí, od kterých bude inkasovat) sedělo nakonec devět a v jednu chvíli dokonce jedenáct lidí plus řidič. My jsme ke své hrozné smůle seděli na nejkrajnějších a nejmenších sedátkách, která by snad byla malá i pro indické dítě. Znamenalo to, že jsme schytali všechen déšť a stříkající kaluže. To debilní vozítko má střechu ozdobenou třásněmi, ze kterých taky kapala voda, a třásně se mi celou dobu mlaskavě otíraly o rameno. Gumová střecha vozítka je pro nás velké Evropany moc nízká, takže jsme se tam krčili v předklonu a tlačili se co nejvíce dovnitř, abychom unikli z dosahu cákajícího deště. Ještě že jsem si před jízdou oblékla nepromokavou větrovku, ale kalhoty jsem měla stejně mokré. Ondra taky, a bylo na něm vidět, že tento zážitek by si rád odpustil. Nevím jak on, ale já jsem si několikrát vzpomněla na toho zdvořilého taxikáře a říkala jsem si, jestli jsme přece jenom neměli jet za pětistovku.

Po dvaceti nekonečných minutách jsme dorazili do Džhansi, ale pozor, nikoli k vlakovému, ale autobusovému nádraží. Tam jsme za vzrušeného pobíhání a pokřikování všech zúčastněných rikšáků přesedli do jiných vozítek, protože rikšáci z Órčhy asi nejezdí po Džhansi, na to jsou jinačí. Ve druhém vozítku už nás bylo jenom šest, bylo to o poznání pohodlnější. A taky jsme se s Ondrou dostali do vnitřních pozic a ostřikovaní vodou zvenčí byli tentokrát naši sousedé. Po dalších deseti minutách jsme konečně byli na vlakovém nádraží. Bylo osm hodin, vlak měl odjíždět v půl dvanácté.

Poslední noc ve vlaku v těsném kontaktu s indickou paní

Posadili jsme se do nádražní restaurace a prohlíželi jsme si fotky, čekání docela rychle uteklo. Vlak přijel včas, ale na našich pryčnách byla uložená početná indická rodinka včetně dvou malých děcek a všichni spali. Bylo mi jich sice líto, ale probudili jsme je, protože jsme chtěli použít svoje místa. Oni se jenom přesunuli na podlahu mezi našimi pryčnami a zůstali tam. Bylo to krajně nepohodlné pro všechny. My jsme si ani neměli kam dát bágly (prostor pod sedadly byl zaskládaný zavazadly té rodiny), takže jsme je měli na pryčnách a tím pádem jsme měli méně místa na spaní. Indka na zemi měla hlavu těsně vedle mojí hlavy, a když se pohnula, šťouchala do mě. Vrcholně mě to štvalo, ale nemohla jsem nic dělat. Několikrát jsem se chystala, že ji upozorním, že se mi opírá o hlavu, ale nebylo by to nic platné. Některé z těch děcek mě zase pořád šťouchalo do nohy a Ondra na tom asi nebyl o nic líp. Utěšovalo mě jediné: pro nás to byla poslední noc ve vlaku, za dva dny už budeme v našich pohodlných evropských obydlích, zatímco pro všechny ostatní je to každodenní realita, ze které není úniku. Neřekla bych, že jsme se nějak dobře vyspali, ale bylo to pořád lepší než jet v rikše.

 

Khadžuráho

 

úterý
Probudili jsme se ve vlaku asi ve čtyři hodiny, už se moc nedalo spát. Kolem půl šesté jsme dorazili do Khadžuráha, kde jsme chtěli vystoupit a podívat se na památku UNESCO – soubor hinduistických chrámů. Rikšáci se na nás vrhali nikoli až před nádražím (na to už jsme si jakž takž zvykli), ale už na nástupišti, ještě než jsme pořádně vystoupili z vlaku.

Na rikšáky už jsme hnusní

Dohodli jsme se s Ondrou, že odteď už napořád si budeme vybírat my, kdo nás odveze, a že se nenecháme do ničeho vmanipulovat. To, co nám na začátku pobytu v Indii připadalo jako roztomilý kolorit, nás teď ke konci už prachobyčejně sere, pardon za hrubý výraz, ale lépe to napsat neumím.

Šli jsme tedy přes nástupiště pronásledovaní hordou pěti nebo šesti rikšáků, kteří nám vnucovali svoje služby nebo spřátelené hotely, my jsme vytrvale říkali No, thanks, až Ondru nakonec popadl amok: začal kolem sebe divoce mávat rukama, jakoby odháněl mozkomory nebo je zaháněl neviditelnou silou, a hlasitě přitom volal: Leave us alone, go away… a tvářil se u toho zběsile. Zabralo to, rikšáci se lekli a ustoupili.

Před nádražím se na nás nalepil další a chtěl nás za 150 rupií odvézt k chrámům (bylo to asi osm kilometrů). Nabídla jsem mu stovku, nechtěl. Sebrali jsme se k odchodu s tím, že je tam spousta jiných, a povolil. Cestou neustále mlel, že nás bude vozit od jednoho chrámu ke druhému a potom nás zaveze zpátky na nádraží, ale to bylo přesně to, co jsme nechtěli. Ondra mu důrazně vysvětlil, že celou dobu, co jsme v Indii, nám rikšáci vykládají, co máme dělat a kam máme jet, ale že my si to chceme režírovat sami. Rikšák se urazil a byl zticha. Potom nás zkusil vysypat o něco dřív se slovy, že dál už se nesmí jet, ale nevyšlo mu to, viděli jsme tam jet jiného rikšáka. Stačilo jenom ukázat a říct: ale tenhle tam jede, a sklapl. U vstupu do areálu chrámů dostal stovku, o nic už se nepokusil a zmizel jako pára nad hrncem.

Pokus o evropskou snídani v indické restrauraci

Bylo ještě brzy, pokladna i areál chrámů se otevírají až při východu slunce. Ještě se ani nerozdenilo, měli jsme hlad a hledali jsme něco, kde bychom se mohli nasnídat. Zašli jsme do jakéhosi ušmudlaného hotýlku se střešní restaurací a dali jsme si tam omelety, toasty a čaj. Nejdříve nám přinesli konvičku čaje, skleničku medu a dva hrníčky, ale bez lžiček. Ondra šel pro lžičky a vrátil se s polévkovými lžícemi, protože malé prý nemají (i když mají na jídelníčku kávu a čaj). Potom nám přinesli nejprve jednu omeletu, pak druhou. Jedna byla úplně studená, druhá byla vlažná. Jak to dokázali, nevím, museli je v té kuchyni snad nějak chladit. Barva i struktura připomínala vymáčený hadr na nádobí. Až když jsme měli omelety skoro snězené, přinesli nám čtyři kousky mírně ohřátého toastového chleba, který se rozhodně nedal nazvat křupavým toastem. Takhle nějak si tedy Indové představují evropskou snídani. Nutno dodat, že jsme byli jediní hosté, takže v kuchyni rozhodně neměli frmol. Pochopili jsme, že nemá cenu o tom přemýšlet, natožpak se nad tím pozastavovat, protože oni očividně vůbec netuší, že by to měli přinést najednou, že toast by měl být křupavý a omeleta teplá. Pro ně jsou to jenom takové divné vymyšlenosti, protože oni by to ke snídani asi nejedli. Dávají si pálivé papriky nebo co.

Byli ale tak hodní, že nám dovolili nechat si u nich na recepci za 50 rupií naše velké bágly, abychom se s nimi nemuseli tahat kolem chrámů.

Chrámy jsou nádherné… a tu erotickou omáčku vůbec nepotřebují

Krátce před osmou jsme si koupili vstupenky a šli na prohlídku. Bylo bezvadné, že jsme tam byli tak brzy, protože tam ještě bylo málo lidí. Ne že bychom tam byli sami, to ne, ale autobusy plné turistů ještě nedorazily. V Khadžuráhu je neobvykle mnoho chrámů roztroušených kolem celého městečka. Skupina asi sedmi chrámů je největší, nejvýznamnější a na seznam UNESCO zapsaná. Chrámy jsou z pískovce a tři z nich jsou prý žulové, ale já jsem nepostřehla rozdíl mezi nimi. Všechny vznikly v letech 950-1050 a zvenčí jsou neuvěřitelně bohatě zdobené sochami. Sochy lidí a zvířat jsou umístěny do výše několika metrů, a tam, kde už oko nerozezná žádné podrobnosti, je už jenom ornamentální zdobení bez figur.

Chrámy jsou otevřené a dá se jít dovnitř, ale uvnitř to není moc zajímavé. Stačilo nám vidět jeden interiér, do druhého jsme nakoukli a do třetího už ani nešli. Je tam totiž dosti tma a uvnitř chrámu je ještě jeden, menší, taková temná svatyně, a tam je buďto lingam nebo socha toho božstva, kterému je chrám zasvěcen. Na focení je tam tma (ale dvě fotky novým objektivem jsem přece jenom udělala) a člověk se tam musí zouvat, což nás už moc nebaví.

Taky před každým chrámem postával ochotný místní člověk s baterkou, který se k nám hned přidal a chatrnou angličtinou nám vykládal, co je který bůh zač (nám je to jedno, protože kromě těch hlavních si žádné další nepamatujeme nebo si je pleteme). Na závěr nás vždycky bez výjimky požádal o nějaký peníz, a nám se už nechce platit za něco, co nám někdo vnutí, aniž bychom o to stáli. (Včera Ondra dokonce řekl, že ta Indie by byla docela pěkná země, kdyby tady nebyli ti Indové.)

Obratně jsme tedy unikali samozvaným průvodcům, procházeli jsme mezi chrámy více méně sami a udělali pár pěkných fotek, protože docela svítilo slunko. Nutno podotknout, že ve všech průvodcích a knihách se Khadžuráho zmiňuje jako chrámový komplex vyzdobený rytinami sexuálního ražení, někteří dokonce neváhají použít výraz „kamenná kámasútra”. To je hodně přehnané a zveličené. Je tam pravda několik kamenných reliéfů, na nichž jsou lidé obojího pohlaví zachyceni při radovánkách (případně i se zvířaty), ale není to nijak nápadné, a kdyby se o tom nepsalo v každém průvodci, sama bych si toho nevšimla ani to nenašla. Odhaduji, že v celém areálu je na všech chrámech několik desítek tisíc kamenných reliéfů a maximálně stovka z nich erotických, a ty jsou ještě umístěné na nepříliš významném místě na podstavci jednoho chrámu. Skoro bych řekla, že je tam nějaký umělec vytesal jako takovou srandičku. Teď tam ale průvodci vodí skupiny chichotajících se Korejců a Číňanů, kteří si to fotí. Já si myslím, že je to pěkné místo a krásné chrámy i bez té erotické omáčky kolem.

Asi v půl jedenácté už jsme měli všechno prohlédnuté a rozhodli jsme se jít si koupit jízdenky v předprodeji na pozítřejší cestu do Dillí. Než nám je prodali, chtěli kopii Ondrova pasu (bůh suď, na co ji potřebují), a Ondra se tedy vracel pěšky do hotelu, kde jsme nechali ležet zavazadla. (Já jsem mezitím byla svědkem toho, jak si nějaký zkouřený Zápaďák kupoval jízdenku. Nejdřív chtěl do Džodajpuru. Chlapík v pokladně na něj nechápavě hleděl. Napověděla jsem mladíkovi, že může jet buď do Džajpuru, nebo Džódhpuru, nebo Udajpuru, ať si vybere. Chvíli koukal a pak řekl, že je mu to jedno, ať mu prodají jízdenku do nejbližšího vlaku.)

Potkali jsme přírodní úkaz – nevtíravého rkišáka

Cestou do hotelu Ondru nějaký rikšák přesvědčil, že ho sveze. Dohodli se, že ho zaveze do hotelu pro bágly, zpátky k předprodejní kanceláři a potom ještě na nádraží, to všechno za stovku. Zdálo se nám to férové.

Měli jsme tedy všechno vyřízené, rikšáka v pohotovosti a do odjezdu vlaku zbývala ještě více než hodina. Nabídl nám, že nás odveze ještě k jiné skupině chrámů. Ptali jsme se na cenu, ale mávl rukou, že je to jedno, co mu dáme. Byl fakt o hodně milejší a ne tak útočně vtíravý jako většina ostatních. Nechali jsme se tedy odvézt asi dva kilometry daleko ke skupině džinistických chrámů, ale tam jsme zjistili, že jsme dnes už viděli chrámů víc než dost a že už nám připadají všechny stejné.

Řekli jsme rikšákovi, ať nás odveze na nádraží, že už nám to stačilo. Na nádraží jsem se ho ptala, jestli má rodinu. Prý má tři děti, holky asi třináct a deset a kluka asi osm let. Ptala jsem se ho napůl z legrace, jestli to neví přesně, a on řekl, že to fakt neví. Že to sice děcka mají někde napsané (asi v rodném listu, pokud tady něco takového existuje), ale on že neumí číst ani psát a je mu to jedno. Rodina bydí ve vesnici asi 20 kilometrů odtud a on vydělává jako rikšák. Tak jsme mu místo domluvené stovky dali dvě, něco za ten odvoz k chrámu navíc a něco pro děcka.

Historky z vlaku

V půl jedné nám odjížděl vlak z Khadžuráha do Órčhy, kde dnes máme spát. Asi po hodině jízdy zastavil na nějakém nádaží, kde stál půl druhé hodiny a nic se nedělo. Nezbývalo nám než čekat. Naštěstí už jsme nikam nespěchali, hotel jsme měli zamluvený a o nic nešlo.

Historky z vlaku: ve vagónu se zničeho nic ozval zpěv provázený drnkáním na nějaký strunný nástroj. Byl to slepý hudebník-žebrák, který nastoupí do vlaku, pomalu jím prochází, hraje a zpívá, a lidi mu do plechového kyblíčku dávají peníze. Je to dojemné, taky jsme mu něco dali. Jak už jsem psala, postiženým dáváme, zdravé odháníme.

Několik hodin vedle nás seděla jakási rodinka s asi šestiletou holčičkou. Během cesty si od prodavačky koupili několik hrstí buráků (dala jim to do novin, to se tady běžně dělá) a začali je loupat. Hádejte, kam dávali slupky? Házeli je pod sebe na zem, to je tady taky naprosto běžné. Dělalo mi úplně fyzicky zle, když jsem viděla, jak to bez jediného zaváhání odhazují na zem, až pod sebou měli docela nastláno.

Odpoledne už jsme měli hlad, protože jsme od rána byli jenom na sušenkách. Poprvé, co jsme v Indii, jsme si koupili jídlo od nádražního prodavače, což nám vždycky připadalo riskantní a ještě před dvěma týdny bych tvrdila, že to nikdy neudělám. Dnes jsme tedy spokojeně jedli jakési smažené cosi s nějakou zelenou majdou a zabalené v novinách. Normálně bych řekla fujtabl, ale skoro čtyři týdny cestování v indických vlacích nás zocelily.

Vedle nás seděla taky nějaká maminka s dítětem asi dvouletým, oblečeným do naprosto příšerně nevkusného žlutého oblečku z umělé chlupaté tkaniny, takže děcko vypadalo jako žlutý medvěd. Tyto oblečky jsou tady hrozně oblíbené a asi moderní, viděli jsme v nich spoustu děcek, a myslím, že jsem je i někde na stánku vyfotila. No a ta maminka dala děcku něco jíst a přímo ho učila, že odpadek má vyhodit z okna. Fuj.

Asi po další hodině jízdy se ve vlaku udělalo dost husto. Na místě určeném pro čtyři lidi jich sedělo osm, nekecám. Myslím si ale, že náš kousek vagónu byl zahuštěný hlavně kvůli nám, protože kolem nás seděli hlavně mladí kluci a furt na nás hleděli. Ten nejspolečenštější nás nakonec oslovil a začali jsme si povídat. Napřed obligátní otázky odkud jsme (o naší zemi v životě neslyšeli, slovo Evropa jim něco připomíná), proč jsme v Indii, kde jsme byli a co jsme viděli… a my už čekáme, kdy padne nezbytná otázka, jestli jsme matka a syn. Nikdy se nezapomenou zeptat, jenom někteří to vypálí hned a jiní se chvíli osmělují.

Náš nový kamarád byl moc milý chlapík, měl třiadvacet let. Jeho angličtina nebyla moc dobrá a slovní zásoba omezená, ale nějak jsme to vždycky dali dohromady. Nakonec jsme klukům na tabletu ukazovali fotky, co jsme nafotili z Indie (nad některými místy se upřímně podivovali a v životě o nich neslyšeli). Zajímali se o to, kde a jak žijeme, o naši rodinu, a bylo to upřímné a milé.

Do Órčhy jsme přijeli už za tmy, bylo asi půl sedmé. Drobně pršelo a před nádražím jsme měli takový nemilý zážitek. Už na nástupišti nás odchytil rikšák a domluvili jsme se, že nás odveze do města za 20 rupií za člověka a že nabere ještě další lidi, aby měl plné vozítko. Nám to nevadilo, protože když jede víc lidí, je to levnější. A teď přijde to nepříjemné. Rikšák nás dovedl ke svému vozítku, ve kterém už sedělo, nekecám, asi osm domorodců. Mezi nimi nějaká žena s asi ročním děckem v náručí. Rikšák na ně docela hnusně křičel, ať vypadnou, že má jiné lidi. Jednoho z nich popadl za rameno a doslova ho vyhodil ven. Domorodci začali vystupovat a mě bylo vysloveně trapně. Říkali jsme rikšákovi, ať je tam nechá, že pojedeme jiným, ale vůbec nás neposlouchal. Chtěla jsem, ať sveze aspoň tu paní s děckem, ale ti lidi už byli pryč, zmizeli jako pára nad hrncem. Bylo mi trapně a styděla jsem se. Rikšákovi to vůbec nebylo hloupé, nevím, jak to tady mají zavedené.

Nakonec nás tedy dovezl k našemu hotelu, ubytovali jsme se (byl to větší, lepší a levnější pokoj než ve Varanásí), zašli jsme na večeři (dobrá a levná) a šli jsme bydlet. Celou dobu hustě pršelo.

 

Varanásí

neděle
Noc ve vlaku se vyznačovala strašně hlučným chrápáním jakéhosi pána. Dlouho jsem se obírala myšlenkou, že po něm něco hodím, ale bylo by to hloupé, tak jsem trpěla. Ale navzdory tomu jsem se jakž takž vyspala. Kolem půl osmé už bylo světlo, tak jsme sbalili ležení a Ondra šel koupit něco ke snídani, když vlak zastavil. Byli jsme nemile překvapení, když jsme zjistili, že jsme teprve v Lucknow, což je jen v polovině celé cesty. No, zkrátím to. Do Varanásí jsme nepřijeli v deset dopoledne, jak jsme měli, ale až v půl čtvrté odpoledne. Prakticky celý (docela slunečný) den jsme strávili ve vlaku. Mrzelo mě to, protože jsem se těšila na Varanásí a místo toho jsem seděla ve vlaku.

Lstivý rikšák a kýbl místo sprchy
Měli jsme rezervovaný hotel a domnívali jsme se, že si u nádraží vezmeme rikšu a přesun bude otázkou minut. Jenže v Indii je často všechno jinak, než si myslíme.

Před nádražím na nás zase nastoupili rikšáci, ale byli darebáci domluvení a všichni chtěli 150. Nám se to zdálo moc, tak jsme vždycky řekli, že ne, a šli jsme kousek dál. Jenže zhrzený rikšák se nedal odbýt a následoval nás. Oslovili jsme dalšího, ten taky nasadil 150 a nechtěl slevit. Šli jsme dál, ovšem provázeni už dvěma rikšákama… nakonec jich kolem nás bylo šest. Když už jsme se s Ondrou napevno rozhodli, že jdeme dál, a energicky jsme vykročili, jeden z nich na nás zavolal, že teda dobrá, že nás odveze za stovku. Mysleli jsme si, že vyměkl, ale po čase se ukázalo, že byl ďábelsky lstivý a mstivý.

Vezl nás tedy směrem k řece (domnívali jsme se) a po nějaké chvíli zastavil, že dál už nemůže (pravda, byly tam nějaké zábrany a značky, že dál jenom pěšky). Řekl nám, že když půjdeme tímto směrem pět minut, dojdeme k hotelu. Dostal stovku a zmizel. My jsme kráčeli naznačeným směrem dvacet minut, mockrát se ptali na cestu, a hotel pořád nikde. Jenom nepřehledná změť uliček a lidí a v ní my dva ztracenci. Podrazácký rikšák vyhrál, zavezl nás do pr*** a ještě si vydělal stovku.

Při několikátém ptaní jsme narazili na chlápka (byl to kříženec bezdomovce a žebráka), který věděl, kde je náš hotel, a nabídl se, že nás tam zavede. Bez něj bychom to v životě nenašli. Taková to byla motanice odboček a uzounkých uliček, kam bych nikdy nevlezla. Konečně jsme se tedy ocitli v hotelu a našemu pomocníkovi jsem za to dala deset rupií.

Hotel nebyl nic moc, vybrali jsme si jej jenom proto, že má krásný výhled na řeku. Ukázali nám pokoj, a nebýt toho, že už jsem měla dost chození s batohem v cizím a nepřátelském městě, nebrala bych ho. Suverénně nejhorší pokoj, jaký jsme měli. Maličký, není kam dát věci, okno do chodby, a ještě netekla teplá voda – to jsme v tu chvíli ale ještě nevěděli.
Šla jsem tedy na recepci a ptala se na heslo wifi. Řekli mi, že heslo dávají za 100 rupií. To už na mě bylo moc. Nechtěla jsem to hrotit, ale poukázala jsem na nedostatky pokoje a na nepřiměřenou cenu a požadovala jsem slevu. Vymáčkla jsem z nich aspoň to heslo na wifinu zadarmo.

Teprve potom jsem zjistila, že neteče teplá voda a na pokoji máme jenom jednu deku. Znovu jsem se vydala na recepci a chtěla jsem teplou vodu. Prý neteče, ale můžou mi odněkud donést kýbl horké vody. Chtěla jsem dva, protože jsme dva a potřebujeme se umýt. Odmítli, že to už je moc a máme se o ten kýbl podělit.

Nakonec jsem se tedy i s vlasy umyla v půlce kýblu vody a tu druhou jsem nechala Ondrovi. Jak říkám, nejhorší pokoj vůbec.

Naštěstí to všechno spravil výhled ze střešní restaurace. Je impozantní: řeka Ganga, na jejím břehu změť uliček a domů, gháty a chrámy a vůbec, celé Varanásí, svaté město hinduistů.
Večeře byla slušná, ale potom už jsme nikam nešli, město potmě se nám nezdálo jako nejlepší volba.

pondělí
Včera jsem zapomněla napsat, co viděl Ondra na jednom nádraží. Mezi dvěma kolejemi bylo na zemi položené vodovodní potrubí a na něm byly asi tak ve dvacetimetrových rozestupech vodovodní kohoutky, takové ty páčky, co mají polohu zavřeno a otevřeno. Všude je spousta opic a na nádraží samozřejmě taky. A Ondra viděl jednu opici, jak si přišla k tomu kohoutku, otevřela jej, napila se a zase kohoutek zavřela.

Východ slunce na posvátné řece
A teď co nás potkalo dnes. Vstávali jsme v šest hodin, abychom byli za východu slunce u řeky. To nebyl problém, protože náš hotel byl velmi blízko u Gangy. Po chvíli nás odchytil nějaký naháněč a hned nám nabídl člun. Bylo to v souladu s naším plánem, takže jsme se nebránili. Stlačila jsme cenu z nabídkových 400 na 350. Žádný velký výkon, ale aspoň jsem to zkusila.
Náš veslař byl mladý kluk a moc se nesnažil, ostatní lodě nás předjížděly, i když měly více pasažérů. Nejprve jsme pluli proti proudu, který je dost silný. Proplouvali jsme kolem ghátů a náš veslař nám vždycky řekl, jak se který ghát jmenuje – to pro případ, že bychom neuměli číst, protože skoro na každém ghátu to bylo napsané.

Vyšlo slunce a bylo to pěkné. Pluli jsme po řece Ganze za východu slunce v posvátném městě Varanásí. Dobrý zážitek. Bylo chladno, ale hodně lidí se koupalo a umývalo, někteří taky prali a potom vyprané věci věšeli na šňůry nebo rozkládali po zemi. Bylo to dost barevné a fotogenické. Veslař se nás občas zeptal, kolik je hodin, aby náhodou nepřešvihl dohodnutou hodinu. Asi po padesáti minutách veslování obrátil loď a za deset minut jsme byli po proudu zpátky.

Tam už na nás čekal naháněč a nedal se odbýt, že nás zavede do spalovacího ghátu, který byl hned vedle. Zavedl nás tam a předhodil takovému vetchému staříkovi, který docela mluvil anglicky a popovídal nám o tom, jak tam spalují mrtvá těla, kolik to stojí, kolik je na to potřeba dřeva, jaká těla nespalují (děti do dvanácti let, těhotné ženy, svaté muže – sádhuy, nemocné leprou a uštknuté hadem). Myslím že jmenoval ještě jednu kategorii, ale tu už si nevzpomínám. Ty, které nespalují, prostě hodí doprostřed řeky.

Jak jsme koupili kilo dřeva a přispěli na něčí pohřeb
Na závěr přednášky si stařík řekl o peníze, protože se prý ve zdejším hospici stará o nemocné, kteří sem přišli umřít, aby byli spálení na břehu posvátné řeky. Jenže dřevo je strašně drahé, kilo prý stojí 250 rupií a na spálení jednoho těla potřebují asi 260 kilo dřeva. Tak že prý máme přispět na pohřeb nějakému ubožákovi, že je to dobré pro naši karmu. Dala jsem stovku a on chtěl víc. Ondra dal taky stovku a chlápkovi to nestačilo, že to není ani na kilo dřeva. Přihodili jsme ještě jednu a víc z nás už nedostal. Potom jsme celý den odmítali všechny žebráky se slovy, že dnes už jsme darovali dost. (Poznámka k žebrákům: zdravým lidem nedáváme, ale mrzáčkům vždycky něco dáme.)

Teď zkusím popsat ten spalovací ghát. Je to jedno z nejdivnějších míst, jaké jsem kdy viděla. Na schodech nad řekou stojí něco jako kamenný chrám, ale je celý očouzený od toho věčného kouře. Všude okolo jsou do několikametrové výšky vyskládané hromady velkých polen – z chrámu je vidět jen střecha, jak je obklopený dřevem. Klády nejsou kupodivu jenom tak bez ladu a skladu naházené, jak bych od Indů čekala, ale jsou překvapivě pěkně poskládané. Stojí tam také několikery ty nejjednodušší váhy a velká závaží, a na těch váhách váží dřevo, které se použije pro spálení. O tom, že je drahé, už jsem psala. Nejdražší prý je santalové.

Všude postávají chlapi, asi příbuzní těch zemřelých. Ženské na tyto pohřby nechodí, protože se tam nemá brečet, aby mohla duše zemřelého v klidu odejít. Takže i když tam panuje smutná a zadumaná atmosféra, nikdo nebrečí. Všechno je tak divně začouzené od toho kouře, ale mezi tím vším pobíhají psi, polehávají krávy a kozy.

Mrtvé tělo, zabalené do pestrých látek, tam příbuzní přinesou spletí uliček na bambusových nosítkach. Nejprve je ponoří do řeky, potom položí na hromadu dřeva a na prsa mu ještě dají další dřevo. Syn zemřelého je zahalený do bílých hader, několikrát obejde tu hranici a potom ji zapálí kusem slámy nebo něčeho podobného. Oheň bere z posvátného Višnuova ohně, který tam prý hoří už 3500 let. Chvíli to trvá, než se to pořádně rozhoří, ale pak už je to pořádný oheň. Hranice hoří prý dvě až tři hodiny. Spalovači se starají, aby to dobře hořelo, občas to trochu prohrábnou a zuhelnatělé zbytky těla porozbíjejí takovým hákem, aby to dobře prohořelo. Jakmile to všechno shoří, hodí popel na takovou velkou hromadu na břehu řeky. Později do všechno shrnou do řeky. Mrtvá těla na sobě mívají šperky a zlaté zuby, a tak spalovači, než ten popel nahrnou do řeky, to ještě prohabou a vezmou si zlato a co najdou, to je jejich mzda za spalování.

Kolem těch hromad popela pobíhají psi, jsou taky celí šediví a špinaví, a čmuchají tam a občas něco najdou, vytáhnou a žvýkají. Myslím, že jsou to nespálené kusy těl. Viděla jsem dvě štěňata, jak se porvala o nějaký menší kousek. Nejsou to velké kusy a rozhodně ne celé končetiny, ale spalovačům určitě občas něco unikne a psi to vyčmuchají.

Bylo to hodně zvláštní místo. Celý den svítilo sluníčko, ale když jsem přišla k tomu spalovacímu ghátu, bylo to, jako by najednou přestalo svítit. Ne že zapadlo nebo se schovalo za mrak, najednou jakoby nesvítilo. Těžko se to popisuje, ale když jsem to řekla Ondrovi, potvrdil, že na něj to působilo stejně.

Ve spalovacích ghátech se nesmí fotit, takže z toho mám jenom jednu fotku z dálky, blíž jsem si netroufla.

Jak jsme si na břehu Gangy dali k obědu… pizzu
A o pár metrů dál zase frčí život bez ohledu na smrt a její blízkost. Lidi se umývají, děcka pobíhají, krávy serou, psi se rvou, ženské s nemluvňaty v náručí žebrají, prodavači vnucují kde co, turisti fotí, sádhuové nastavují kyblíček na peníze…

Prošli jsme velký kus kolem všech ghátů, občas jsme si sedli a pozorovali život. Na jednom místě byli na schodech holiči (v ghátech se všechno odehrává na schodech), kteří lidem holili břitvou hlavy dohola. Viděli jsme, jak holili dokonce i dvě ženy. Přišla tam paní s dlouhýma vlasama svázanýma do culíku, a za tři minuty odcházela s úplně holou hlavou a vlasama v ruce. Proč, to nevím.

Poodešli jsme od řeky taky kousek do města, ale nebylo tam nic zajímavého. Obvyklá směsice malých i velkých uliček, zběsile troubící motorky a rikšáci, odpadky, smrad, žebráci, pouliční prodavači a tak dále. U řeky to bylo mnohem zajímavější. V jedné restauraci u řeky jsme si dali oběd – neodolali jsme a poprvé, co jsme tady, jsme si dali evropské jídlo, pizzu. Indická jídla jsou sice dobrá, ale už nám fakt lezou krkem. Zajímavý detail byl, že Ind, který nás v pizzerii obsluhoval, hovořil anglicky a předstíral italský přízvuk.

Na tu cestu na nádraží do smrti nezapomenu
Kolem čtvrté hodiny jsme si v hotelu vzali bágly a vydali se k nádraží. Měli jsme spoustu času, vlak měl jet až v 17.45, tak jsme si mysleli, že si na nádraží koupíme lístky na další přesuny, nakoupíme si jídlo do vlaku a tak.

Jenže – ani prostý přesun na nádraží nemůže být v Indii zcela prostý. Mávli jsme na cyklorikšáka a domluvili, že nás za 90 rupií odveze na nádraží. Prvních pět minut to šlo dobře, ale potom se doprava zasekla a ocitli jsme se v dopravní zácpě, jakou jsem popisovala už včera. Všechno stálo a zběsile troubilo, jenom chodci se proplétali. Chvíli jsme tak stáli a mě napadlo, že by snad bylo lepší vystoupit, překonat ucpané místo pěšky a chytit si jiného rikšáka. Nakonec jsme ale tomu našemu řekli, ať zkusí jet jinudy, jestli to jde. Pokývl a obrátil to. Jel chvíli zpátky a potom zahnul do menších uliček, kterými si chtěl nadjet a vyhnout se těm velkým ucpaným ulicím.

Uličky byly menší a menší, chodilo v nich spousta lidí a nebylo dost dobře možné, aby tam cykorikšák jel. Sestoupil tedy z kola a tlačil, zatímco my jsme seděli. Ondra po chvíli seskočil a šel pěšky za vozítkem. Já jsem o něco později udělala totéž. Vezla se jenom naše zavazadla a celé to bylo neskonale pomalejší, než kdybychom popadli bágly a proplétali se v davu bez rikši. Řekla jsem Ondrovi, abychom to udělali, ale jemu se zdálo, že bychom našeho rikšáka neměli opouštět. Já bych ho opustila okamžitě, dala bych přednost tomu, abychom chytili vlak.

Ulička byla časem ještě užší a po obou stranách byly zaparkované motorky. Naše vozítko bylo širší než volný prostor mezi motorkami, rikšák se zaklínil a nemohl ani tam, ani zpět. Mezitím se za námi nahromadil dav chodců a motorek (žádní rikšáci, protože ti ostatní dobře věděli, kam se nemají pouštět). Nezbylo nám než našemu rikšákovi proklestit cestu a motorky odstranit. Takže rikšák, Ondra, já a ještě nějaký ochotný kolemjdoucí jsme zvedali překážející motorky a stavěli je na obrubník, který byl vysoký asi 80 centimetrů. Tam jsme motorky nějak postavili, aby nespadly, a rikšák zase popojel pár metrů tou uzounkou uličkou, než se zasekl znova. S vynaložením velkého úsilí a zvedáním desítek motorek jsme překonali nekonečně dlouhou a pitomě úzkou uličku. Z rikšáka kapal pot a byl viditelně nešťastný. Patrně se naprosto znemožnil před celým městem (jak se domnívá Ondra).

Nakonec jsme se probili na širší uličku a potom na ulici, kde byl dokonce asfaltový povrch (ty předchozí byly hliněné). K nádraží zbývaly už jen tři kilometry, do odjezdu vlaku 30 minut. V duchu jsem se modlila, abychom se nedostali do další zácpy, to bychom se s naším vlakem mohli rozloučit. Nakonec nás naprosto strhaný a zničený rikšák dovezl před nádraží a ukázalo se, že nemá drobné na vrácení. Takže Ondra ještě obíhal okolní obchody s pětistovkou, abychom za tu hrůznou cestu mohli zaplatit.

Do vlaku jsme se dostali včas, ale nestihli jsme si nic koupit a kromě sušenek a vody jsme na celou noc neměli žádné jídlo.

Seděli jsme vedle tří backpackerů jako my, byli to mladí kluci, Kanaďan, Izraelec a Číňan. Chvíli jsme se s nimi bavili a komické bylo, když se Izraelec chtěl s Číňanem bavit o Tibetu. Napadlo mě, že by tak mohl začínat nějaký vtip: potkal se v indickém vlaku Izraelec, Číňan a Čech…

Noc byla dlouhá a chladná, ale přežili jsme.

 

Agra

pátek
Kolem poledne jsme tedy přijeli do Agry a vystoupili kdesi údajně na hlavní autobusové stanici, ale kolem se stejně potulovaly krávy a prasata. V okamžiku se kolem nás sjeli tři rikšáci jako vosy na bonbón v předtuše výdělku. Prvnímu z nich jsme řekli adresu a nabídl nám odvoz za 120 rupií. My jsme ale z předchozího telefonování s hotelem věděli, že reálná cena je asi 70, proto jsme stáli na sedmdesáti. Rikšák že ne, tak jsme udělali dva kroky ke druhému vyčkávači, a první už na nás volal, že teda jo, že nás vezme za 70… Dohadovali jsme se sice o 50 rupií, což je asi tak 15 korun, ale jak už jsme v této pozdní fázi našeho putování byli alergičtí na všechny vlezlé rišáky, začalo pro nás být věcí cti nenechat se utáhnout na vařené nudli.

Ubytovali jsme se v hotelu a šli na rooftop restaurant vypít si čaj. Z naší restaurace je naprosto dokonalý výhled na Tádž Mahál, až se mi tajil dech. Škoda, že se Tádž tyčil na pozadí šedivé oblohy, ale i tak byl působivý. Dnes je pátek a pro turisty je celý areál zavřený, ale nám to nevadí, stejně tam chceme jít brzy ráno.

Jak jsme zabloudili a báli jsme se zeptat na cestu
Odpoledne jsme měli v plánu podívat se na menší zdejší památky a jít pěšky. Až nás to přestane bavit, chtěli jsme se svézt rikšou. Vyrazili jsme tedy, ale nasadili jsme špatný směr (slunko bylo schované za mraky a neměli jsme se čeho chytit). Ocitli jsme se ve změti příšerných malých smrdutých uliček, kde běhaly bosé polonahé děti, psi, prasata a krysy. Bylo to špinavé a smradlavé. Na jednom místě tekla stoka plná svinstva a kolem ní se rochnila prasata. Některá vlezla dovnitř a ryla rypákem v těch hnusech, jedno tam mělo strčenou celou hlavu, že mu ani nebyly vidět oči. Poprvé, co jsem v Indii, se mi doopravdy chtělo zvracet, tak to bylo nechutné. Pochopila jsem, proč muslimové nejedí vepřové, tohle bych taky nejedla.

Jenže: v té změti uliček jsme dokonale zabloudili a fakt jsme nevěděli, kudy kam. Nepřipadalo mi to moc bezpečné a měla jsem velice stísněný pocit, protože kdyby nás někde obstoupila parta výrostků a zaútočila na nás, byl by s námi konec. Foťák jsem ukrývala, Ondra ten svůj ani nevytáhl, a sveřepě jsme kráčeli a tvářili jsme se, že přesně víme, kam jdeme. Zeptat se někoho na cestu nepřicházelo v úvahu, to bychom si jenom naběhli. V téhle čtvrti ani nebyli rikšáci, protože ti vozí turisty, a rozumní turisté do takových končin nejdou. Nakonec jsme spatřili jednoho zaparkovaného, a ten tam byl jen proto, že tam bydlel. Bylo nám celkem jasné, že takhle bychom tam mohli chodit ještě několik hodin. Taky jsme věděli, že nejsme daleko od hotelu, ale opravdu jsme jej nedokázali najít. Rikšák byl naše jediná naděje, a i když si řekl o 80 rupií, dali jsme mu je. Za chvíli nás vyklopil u hotelu a teprve potom jsme si s Ondrou řekli, jak jsme rádi, že jsme z těch příšerných uliček venku.

Potom už jsme se šli jenom podívat, jak daleko je Tádž Mahál a kde jsou pokladny, abychom zítra už šli najisto.

Mezitím začalo pršet. Stavili jsme se v restauraci na časnou večeři (od rána jsme zase přežívali na máslových sušenkách) a potom jsme šli na hotel. Dělali jsme plány na poslední dny, rezervovali si hotely a tak. Ještě jsme vyběhli ven do předprodejní agentury obstarat si jízdenky na vlak, abychom nemuseli jezdit až na nádraží. Pán v agentuře si za to sice vzal tučnou provizi, ale i tak se nám to vyplatilo.

sobota
Vstávali jsme za tmy, abychom při východu slunce byli u brány Tádž Mahálu. Bylo stále zataženo a mlha, ale nepršelo. Zaplatili jsme nekřesťanských 1500 rupií za dvě osoby, odehnali vtíravého průvodce, který nám nabízel svoje služby, a vkročili jsme velkou červenou cihlovou branou do areálu té slavné stavby. Nejprve jsme museli projít bezpečnostním rámem a naše batohy rentgenem jako na letišti.

Tádž Mahál, mlha… a my

Poněkud naivně jsem se domnívala, že tak brzy ráno tam budeme sami, ale kdepak, i v tak brzkou hodinu už tam byly stovky lidí. Od brány se obvykle naskýtá takový ten klasický pohled, který je na všech pohlednicích. Nám se ale nenaskytl, protože byla taková mlha, že Tádž se nám jevil jako nejasný přelud v dálce. Ale i to mělo svou atmosféru. Naštěstí nepršelo.

Pomalu jsme se k němu přibližovali a on se nořil z mlhy. Je to nepochybně krásná stavba, ale ze všech těch fotek ji čověk už tak dobře zná, že trochu chybí ten faktor úžasu. Mně se zdál větší, než jsem si jej představovala, Ondrovi zase připadal menší. Vstoupili jsme dovnitř, bylo tam docela šero a zvenčí tam nešlo žádné světlo (za slunečného dne to asi vypadá jinak). Všechno je z bílého mramoru, krásně vytesávaného a vykládaného polodahokamy, ale i přes tu orientální zdobnost to působí elegantně. Rozhodně jsme nebyli zklamaní.

Potom jsme to ještě chvíli obcházeli zvenku a čekali, jestli přece jenom nevyleze slunko. Nevylezlo. Taky jsme fotili lidi, kteří se fotili před Tádž Mahálem, a to byla docela zábava.

V Agře je ještě jedna památka UNESCO, a sice pevnost. Zahnali jsme všechny neodbytné rikšáky a došli tam pěšky, je to jenom asi jeden a půl kilometru. Pevnost je obrovská, obehnaná zdí dlouhou dva a půl kilometru. Velká část není přístupná veřejnosti, protože jsou tam vojenské objekty, ale i ta menší, kam můžou lidi, je rozlehlá. Je tam několik paláců z bílého mramoru, mezi nimi různá nádvoří a prostranství. Jeden z paláců měl čtvercový půdorys, v tom nejhonosnějším křídle bydlel maharádža a ve třech zbývajících měl harém. Bylo to rozlehlé a nejvíc ze všeho mi to připomínalo kravín z dob socialistického JéZéDé. Je to neuctivé a nactiutrhačné, ale nic jiného mě při pohledu na to nenapadlo.

Po pevnosti jsme zase museli odhánět rikšáky, zašli jsme si pěšky do mešity (byla holá a nic moc) a na bazaar, ten byl docela zajímavý, ale opět špinavý, smrdutý a přelidněný, a prodávají tam samé šmejdy, ještě horší krámy než u nás Vietnamci.

Viděli jsme takové zvláštní místo: ulice se větvila na dvě a měla tvar písmene Y. V tom místě, kde se to všechno spojovalo (nebo rozbíhalo), stál transformátor a u něj jakási svatyně, ale byla to jenom taková malá boudička a v ní nějaké božstvo obalené alobalem, aby se hodně lesklo. Jeden mramorový schůdek, úzký mramorový obrubník, a to bylo všechno. Na tom schůdku seděl mladík, vyráběl jakési posvátné svíčky a lidi se je od něj kupovali. Přistoupili blíž, sundali boty a na ten obrubník vstoupili bosky. Modlili se a kropili se svatou vodou, zapalovali ty svíčky a hrozně to prožívali. Mladík se v jednu chvíli zvedl, popadl jakýsi plechový nástroj, který vypadal jako gong zkřížený s plechovým bubínkem, a několik minut do toho strašně mohutně mlátil dřevěnou paličkou. Potom přestal, sedl si, vyndal z kapsy mobil a začal telefonovat. Nejpodivnější na tom bylo, jak se lidi zouvali před tím mramorem. V bezprostřední blízkosti totiž byl ten jejich obvyklý svinčík sestávající z kravských lejn, zbytků jídla, igelitových sáčků, bláta a kdovíčeho ještě. A oni než by si kolem sebe uklidili, tak mlátí do bubínku a pálí svíčky. Divní lidi.

Pokud si v Agře koupíte jídlo na ulici „do ruky“, dostanete je většinou do misky vyrobené z listů, vypadá takhle:

Připadáte si ekologicky a ušlechtile do chvíle, než uvidíte, co s organickými miskami dělají všichni místní lidi. My jsme s těmi listovými miskami chodili po ulicích a hledali místo, kde bychom je s klidným svědomím mohli odložit. Docílili jsme jediného výsledku: vypadali jsme jako pitomci. Místní lidi nám ukazovali, že misky se prostě odhazují na chodník. Šlo nám to těžko.

V blízkosti bazaaru jsme také zažili podivnou dopravní tlačenici až zácpu. Vznikla na křižovatce dvou ulic a rychle se šířila do všech stran, až nakonec široko daleko stála všechna vozidla i lidi. Nebyla tam žádná auta, tady jich vůbec jezdí dost málo, ale zato spousta motorikšů, cyklistických rikšů, motorek, kol a pěších. Pěšáci měli nejmenší potíže a občas se jim podařilo někam se prosmýkmout a posunout, ale vozidla byla do sebe zaklíněná, jak se řidiči snažili udělat myšku a nevyšlo jim to, a mezitím se za ně nacpal někdo jiný a ze strany další a mezi ně kolo, které ale už neprojelo… v životě jsem nic takového neviděla. Bylo to zábavné, protože jako pěšáci jsme měli velkou výhodu. Nakonec jsme se z toho vypletli a pokračovali dál, ale jak dlouho trvalo, než se zácpa odecpala, to si vůbec netroufám odhadnout.

Vrátili jsme se do hotelu, odpočinuli si na terase, vyfotili si ještě jednou Tádž a šli se ještě projít k řece. Asi nikoho nepřekvapí, že tam nebylo nijak čisto. Bylo to v bezprostřední blízkosti Tádž Mahálu a břeh řeky i samotná řeka vypadaly jako jedno velké smetiště. Ondra tam udělal pár výmluvných fotek.

Vrátili jsme se do hotelu a dali si večeři. Potom už byl čas jet na nádraží, vlak nám měl jet v 20.55 a chtěli jsme tam být o něco dříve. Dorazili jsme tam včas, ale vlak měl zpoždění. Zpočátku jen 30 minut, později to narůstalo, nakonec přijel asi v půl jedenácté.

Naštěstí jsme měli místa na ležení, takže jsme se uložili a docela ryche usnuli.

 

Džajpur

Je tady vůbec nějaký hotel?

V Džajpuru jsme nekompromisně zahnali všechny dotěrné rikšáky a vydali se hledat hotel pěšky. Měli jsme nějakou představu podle Lonely Planet, ale netušili jsme, jak je město rozlehlé. Plahočili jsme se dost dlouho i s bágly a žádný hotel jsme cestou nepotkali. Nakonec jsme trochu vyměkli a vzali si přece jenom rikšáka. V Džajpuru jezdí kromě motorových taky klasické cyklo rikši. Je to jako velká trojkolka, jejíž kola jsou velká jako u normálního kola. Vzadu je místo pro dva lidi a chlapík sedící před nimi šlape. Náš rikšák byl klučina asi patnáctiletý a vážil sotva padesát kilo, až jsem žasla, že nás dva i těžkými bágly vůbec uvezl.

Nakonec jsme ve starém městě přece jenom našli jeden hotel, ale vůbec se nám nelíbil: byl drahý a špinavý. V té době už jsme konečně pochopili, že z nějakého důvodu ve starém městě prostě nejsou hotely a že se budeme muset přesunout do jiné části města. Nechtělo se nám znovu se naslepo plahočit tím nečekaně obrovským městem, tak jsem radši trochu telefonovala, až jsem objevila jeden guesthouse, kde nám slíbili pokoj za 500 rupií. Tam už jsme se také nechali odvézt cyklorikšou, s těmi zavazadly se nám fakt nechtělo pěšky. Guesthouse nám vcelku vyhovoval, samozřejmě že to nebyl žádný luxus, spíš naopak, ale vyspat se tam dalo.

Celé to hledání a cestování trvalo dost dlouho, ubytovali jsme se skoro ve čtyři hodiny. Od rána jsme jedli jenom tu jednu pálivou papriku v Puškaru. Zašli jsme do blízké restaurace na jídlo a oba jsme se dobře a dosyta najedli za závratných 250 rupií.

Strhující kulturní zážitek aneb večer v indickém kině
Už od začátku našeho putování jsme věděli, že jednou chceme zajít do kina. Měli jsme pocit, že dnešek by mohl být tím správným dnem. Zjistili jsme, že v Džajpuru je nějaké proslulé a oblíbené kino, a vypravili se na podvečerní představení.

Pro to, co jsme tam viděli, jenom těžko hledám slova. Mrzí mě, že jsem tam s sebou neměla foťák, protože mě nenapadlo, že by se mohl hodit. Budu si muset vystačit bez fotodokumentace, jen se slovním popisem. Samotná budova byla velká a postavená v těžko popsatelném pompézním slohu, barvu měla růžovou. Vypadala trochu jako dvoupatrový narozeninový dort, který stál příliš dlouho na slunci. Foyer kina nám vyrazil dech. Byla to neuvěřitelná směsice orientální rádoby nádhery: všude barevná světla, obrovské nevkusné lustry, koberce, štuky, zrcadla, zlacení, ornamenty… větší nálož nevkusu už jsem douho neviděla. Bylo tam hodně lidí a všichni se vzájemě fotili a vůbec vypadali, že je to hrozně baví a vzrušuje.

V kinosálu nás čekala další porce opulentního nevkusu v podobě obrovských štuk na stropě nasvícených zeleným světlem. Drobný detail: v sále pro asi 800 lidí poletovali tři holubi a v těch záhybech na stropě patrně hnízdili, protože jsme během filmu občas slyšeli vrkání, které mohli vydávat jenom mladí holubi.

Film byl tak neuvěřitelně hloupý, že bych si nikdy nepomyslela, že něco takového může vůbec existovat. Diváci se upřímně bavili, tleskali a hvízdali a někteří ten film určitě už několikrát viděli, protože dopředu říkali repliky. Film byl samozřejmě v jazyce hindi a bez titulků, ale děj byl tak prostinký, že jsme jej pochopili i bez znalosti řeči. To hlavní byly honičky v autech a na motorkách a taky taneční čísla doprovázená zpěvem. Občas jsem se neudržela a smála se nahlas na místech, která připadala směšná jenom nám, a Ondra do mě drcal, abych byla potichu. Uprostřed projekce byla i přestávka, aby diváci mohli korzovat v tom úžasném foyer.

Odcházeli jsme z kina a nechápali jsme vůbec nic. Jak je možné, že stavějí tak „nádherné” stavby a lidi tam natěšeně chodí a koukají na ty nesmysly, a po skončení vyjdou ven a zase se brodí v kravských hovnech? Kladli jsme si podobné otázky, ale odpovědi neznáme a chytří z toho nejsme ani trochu.

čtvrtek
Růžové město… a v něm krysy a jedna divná památka UNESCO
Noc nebyla úplně klidná, protože Ondrovi bylo špatně a často chodil na záchod. Díky tomu jsme měli ráno pomalý start, než vůbec Ondra zjistil, zda bude schopen provozu. Taky dost dlouho trvalo, než se objevil někdo z hotelových pohůnků, u kterých jsem chtěla reklamovat nedostatek teplé vody a wifiny. Oba zádrhely jsme nakonec vyřešili, Ondrovi teplá sprcha prospěla a po desáté hodině už jsme byli připraveni vyrazit. Nejdřív jsme šli na autobusové nádraží koupit jízdenky do Agry. Měli jsme pocit, že v Džajpuru je co vidět, takže jsme koupili jízdenky na pozítří. Je to důležitý detail, k němuž se ještě vrátím.

Potom jsme přes neodbytné nabídky rikšáků pokračovali pěšky do historického centra. Cestou jsme se stavili v městském parku, a bylo to hodně divné. Tráva řídká a suchá, sem tam spal nějaký bezdomovec a všude byly spousty děr do hlíny, musely jich být tisíce. A z těch děr vylézaly a do nich zase zalézaly… krysy. Viděli jsme jich desítky, možná stovky.

Sedli jsme na lavičku, abychom se podívali do mapy a snědli si sušenky, které jsme si koupili ke snídani. Posléze na vedlější lavičku přisedli nějací mladíci s ksichty zahalenými šátkem a za námi stál taky jeden takový. Přestalo se mi to líbit, byli mi dost podezřelí a připadala jsem si obklíčená. Ondra sice říkal, že jsem paranoidní, ale já raději dám na ten divný pocit kolem žaludku, že něco není úplně v pořádku. Rychle jsme se zvedli a vypadli z parku prolezlého krysami do města, které je těmi krysami určitě prolezlé taky, ale není to tak vidět.

Procházeli jsme uličkami a bazary „růžového města”, které je ale spíše cihlově oranžové. Možná bych se i občas zastavila a něco koupila, ale obchodníci byl tak otravní a vlezlí, že když se člověk jen na vteřinu zastavil, už ho tahali do obchodu a měli ho ve spárech. Bylo to dost protivné, tak jsme se radši ani nikde nezastavovali.

Prohlédli jsme si stavbu jménem Hawa Mahal, je to taková podivná pětipatrová budova, kterou postavil maharádža pro své manželky, aby mohy pozorovat ruch ve městě a nemusely tam chodit. Bylo tam spousta okýnek a sedátek, ale určitě se tam nebydlelo, opravdu to byla jenom taková pozorovatelna.

Potom jsme se šli podívat na místo zvané Džantar Mantar. To zase nechal postavit jiný maharádža jako svou observatoř, on byl totiž amatérský astronom. Místo je od roku 2010 zapsané na seznamu světového dědictví UNESCO. Nejvíce ze všeho mi to připomínalo skejtpark křížený s veřejnými záchodky. Byl to komplex podivných staveb, které byly nakloněné v různých úhlech a jejich části se důmyslně protínaly a křížily, a podle toho se nějak určovaly polohy hvězd a planet… no prostě úplná ptákovina, ale vypadalo to zajímavě. Taková velká hračka pro maharádžu.

V závěru už Ondrovi zase nebylo moc dobře, tak jsme se nechali cykloriškou odvézt k našemu hotelu. Ještě jsme si v jakési restauraci dali jídlo, které bylo hodně pozdním obědem nebo velmi časnou večeří, a šli jsme na hotel.

Začali jsme plánovat poslední fázi cesty a zdálo se nám, že máme málo dní a mnoho míst, která ještě chceme vidět. Rozhodli jsme se tedy, že zkrátíme pobyt v Džajpuru (který nás upřímně řečeno moc nenadchl) a odjedeme už zítra ráno. Znamená to ale, že se musíme pokusit stornovat jízdenku na pozítří a nějak ji přesunout na zítřek. Snad se to podaří. A taky to znamená, že se chceme dostat do autobusu, který jede v 6.30. Z hotelu musíme vyrazit nejpozději v 5.45 a vstávat tak v 5.15. A doufat, že se nám to celé podaří. A taky jsme si telefonem udělali rezervaci hotelu v Agře, abychom si ušetřili tápání a vláčení batohů po městě. To jsme ale vychytralí.

pátek
Výměna jízdenek a úklid na nádraží… po indicku
Vstávali jsme třeskutě brzy, v pět ráno. V půl šesté už jsme s batohy na zádech šlapali na autobusové nádraží a i v tuto nekřesťanskou hodinu jsme museli odhánět rikšáky. Věděli jsme, že to nemáme daleko. Po chvíli jsme byli na nádraží a hbitě vyměnili zítřejší jízdenku za dnešní.

Výměna jízdenky byl hotový proces. Postarší pán seděl u klávesnice počítače a po jednom písmenku ukazováčkem vyťukával. U jeho stolu stál ještě další pán a paní, kteří zdánlivě nedělali nic, ale časem se ukázalo, jaké je jejich poslání. Po nekonečně dlouhé době sedící pán vyťukal všechna potřebná písmena a ozvalo se spásné vrčení jehličkové tiskárny, která vyplázla jízdenku. Stojící paní ji vytáhla a podala stojícímu pánovi, ten zkontroloval vytištěné údaje a podal jízdenku sedícímu pánovi. Ten to všechno ještě jednou zkontroloval a konečně nám předal jízdenku. Proces výměny byl u konce a za storno staré a vystavení nové jízdenky si počítali závratných 24 rupií.

Při čekání na autobus jsem pozorovala, jak chlápek umývá podlahu na nástupišti. Podotýkám, že to byla dlážděná plocha dlouhá asi 30 a široká přibližně 10 metrů. Byla hodně špinavá a tu a tam na ní byly velké fleky nejasného původu – možná zvratky, možná rozšlapané jídlo (kravince asi ne, krávu jsem na nádraží neviděla) a kdo ví co ještě. Takže uklízeč měl desetilitrový kýbl plný vody s mydlinkami a šel po svém úseku nástupiště a kde viděl flek, tam z toho kýble vychrstl trochu vody. Spotřeboval na to celkem tři kýble, a lidi, co tam chodili, se těm kalužím buď vyhýbali, nebo do nich šlapali. Myslela jsem, že tím je úklid u konce, ale chlápek mě překvapil. Vzal do ruky takovou obrovskou stěrku na dřevěné násadě a ty kaluže vody pečlivě rozšudlal po celé ploše nástupiště. Výsledkem samozřejmě bylo, že ty předchozí blebance už nebyly vidět, ale byly dokonale a v tenké vrstvičce rozetřené po celém nástupišti. A bylo uklizeno. Myslím, že se to tak dělá den co den a rok co rok, a na nástupišti se vrství další a další špína, kterou nikdy nikdo doopravdy neuklidí. Jsem přesvědčena, že všechna nádraží, na kterých jsme byli, se naposledy uklízela a malovala ještě za Britů (odešli v roce 1947) a od té doby už nikdy. A jednoho dne se jim to všechno rozpadne pod rukama, protože nikdo tady doopravdy nic neudržuje a všechno jenom chátrá.

Počasí bylo celý den nesmírně hnusné. Když jsme jeli autobusem (od půl sedmé asi do dvanácti), byla mlha a občas pršelo. Vypadalo to jako listopadový den u nás. Všechno bylo ještě špinavější, blátivější, ponuřejší a bezútěšnější než obvykle. Bylo docela chladno, ale moje věrná kamarádka, vlněná šála, mě zachraňuje. Umím si ji zručně omotat kolem hlavy a ramen zkušeným máchnutím, za které by se nemusela stydět žádná rodilá Indka.

 

Puškar

úterý

Uprostřed noci na okraji dálnice

Nastavila jsem budíka na pátou hodinu, protože podle informací pana Ganeše, který nám prodával jízdenky, bychom měli dorazit do Puškaru kolem půl šesté. Jaké bylo naše překvapení, když nás ve čtyři ráno probudilo bouchání na stěnu naší kukaně, že jsme v Puškaru a máme vystoupit. Několikrát jsem se ptala autobusového pohůnka, ale ten na všechno říkal jenom yes, protože mi vůbec nerozuměl. Celí rozespalí a rozleželí jsme rychle naházeli věci do batohu a vystoupili. Ještě než jsem vylezla z autobusu, ptala jsem se řidiče, jestli jsme v Puškaru. Ujistil mě, že ano. Tak jsme tedy vystoupili, i když se nám to moc nezdálo.

Autobus odjel a my jsme se v té tmě rozkoukávali. Zjistili jsme, že jsme uprostřed ničeho, u nájezdu na dálnici. Na kraji silnice stálo pár špinavých stánků, u kterých hořely dva ohníčky a postávali nějací chlápci v dekách. Obklopilo nás pár rikšáků a nabízeli nám odvoz do Puškaru. Složitým vyptáváním jsme zjistili, že autobus, kterým jsme jeli, do Puškaru vůbec nezajíždí, a nezajíždí dokonce ani do Adžmeru, odkud bychom chytili nějaké připojení. Prostě nám zastavil na jakési křižovatce, která je nejblíže Puškaru. Rikšák byl ochoten odvézt nás do Puškaru za 1500 rupií (podotýkám, že za dvě jízdenky v nočním autobusu jsme zaplatili 1100 rupií). Uvědomili jsme si, že ten hajzlík Ganeš, který nám prodal jízdenky, nás sprostě odrbal (nemám pro to slušnější výraz, zato sprostějších bych našla hned několik). Do očí nám tvrdil a na opakovaný dotaz potvrdil, že autobus jede rovnou a přímo do Puškaru. No, nejel, a my jsme stáli ve čtyři v noci u jakési silnice 40 kilometrů od Puškaru. Kdybych měla mobilní číslo na Ganeše, okamžitě bych mu volala a s velkou chutí bych ho probudila. Bohužel jsme měli jenom číslo na pevnou linku, a to do kanceláře, tam bychom ho ve čtyři ráno věru nezastihli. (Kolem osmé jsme si potom řekli, že už mu volat nebudeme, to už by se nám jenom vysmál, protože naše peníze už měl a my jsme byli nějakých 800 kilometrů daleko. Ale napíšeme to na Trip Advisor a do Lonely Planet, která Ganeše zmiňuje jako důvěryhodného člověka. Trošku mu poopravíme reputaci, hajzlíkovi.)

Ti rikšáci, co tam číhali na podobné nešťastníky jako my, měli na plechu rozdělaný ohníček a kolem něj plastové židle. Sedli jsme si mezi ně k ohni, nechali si uvařit čaj a přemýšleli, co dál. Nabídku na odvoz za 1500 rupií jsme odmítali, to byl úplný nesmysl.
Z rikšáků a stánkařů jsme nakonec vymámili informaci, že jsme asi 15 kilometrů od Adžmeru, odkud prý jede v půl deváté ráno autobus. A že nás tam odvezou za 600 rupií. Bylo nám jasné, že buďto lžou, nebo nám poskytují jenom ty informace, které se jim hodí. Od ohně jsme moc nespěchali, protože jsme nevěděli, kde se ohřejeme příště. Nakonec jsme usmlouvali odvoz do Adžmeru za 400 rupií. Bylo to předražené a samozřejmě že to nebylo 15 kilometrů, maximálně deset.

Mezitím už bylo asi půl šesté. Rikšák nás tedy odvezl na autobusovou zastávku v Adžmeru a tam jsme zjistili, že bus odjíždí každých 10 minut a nikoli až v půl deváté, jak nám tvrdili ti lháři. Nastoupili jsme do nejbližšího odjíždějícího autobusu a koupili si dvě jízdenky do Puškaru za celých 23 rupií (ten rikšák se fakt pomátl, jestli si myslel, že mu skočíme na těch 1500).

Jestli se někdo ze čtenářů začal divit, proč stály dvě jízdenky 23 rupií, a ne třeba 22 nebo 24, musím to vysvětlit. Nám to také dost dlouho trvalo, než jsme na to přišli a než nám to někdo vysvětlil: V Indii se liší ceny jízdenek na vlak i na autobus podle toho, jestli je člověk muž nebo žena. Ženy jezdí levněji. Neptejte se mě proč, to mi nikdo neřekl. Od chvíle, kdy jsme to zjistili, jsme u pokladny už vždycky říkali, že chceme jednu jízdenku pro muže a jednu pro ženu.

Asi za půl hodiny jsme byli v Puškaru, blížila se šestá hodina ranní, tma jako v pytli, naštěstí nefoukal vítr a nebyla zima. Odchytil nás nějaký majitel hotelu a chtěl nás nalákat k sobě, ale my jsme se nedali, že si něco najdeme sami. Puškar je malý a dá se tam chodit pěšky. Našli jsme posvátné jezero, které leží přímo uprostřed města. Je obklopené gháty, které jsou také posvátné. Bylo tam ještě málo lidí, obešli jsme jezero a sedli si tak, aby na nás svítilo slunce, až vyjde. Pomalu se rozednívalo a na břehu jezera sedělo takřka bez hnutí asi 25 lidí, byli obrácení k vodě a k východu a modlili se. Jakmile vyšlo slunce, vstoupili asi po kolena do vody, nabírali ji do dlaní a pouštěli ji zpátky a u toho se modlili.

V ghátech se nesmí fotit, tak z toho mám jenom jednu pokoutnou fotku. Další použití pro mou nejlepší kamarádku vlněnou šálu: schovám pod ni foťák a vytáhnu ho jenom na cvaknutí. Je to nenápadné.

Potom jsme obcházeli kolem ghátů a našli hotýlek, který má ze střechy výhled přímo na jezero a sousedí s Gándhího ghátem, kde byla rozprášena část Gándhího popela. Nabídli nám obyčejný pokojík za 400 rupií, a my, protože jsme přešli do úsporného režimu, jsme jej vzali. Pokoj má výstup na terasu, kde se dá sedět na sluníčku a je vidět na jezero a ghát. Je to strategická pozice, člověk si hoví a pozoruje život u jezera. V jednu chvíli jsem spočítala krávy, které jsem měla v zorném poli: bylo jich 25 a tři telata k tomu.

Bohužel je dnes něco jako svátek draků. Lidi pouštějí draky ze střech (to je zdejší oblíbená zábava). Bylo by to v pohodě, kdyby si k tomu nepouštěli taky příšernou pouťovou muziku, která k nám doléhá ze tří stran (samozřejmě tři různé pouťové melodie). Toto je svaté hinduistické místo a očekávala jsem tady tichou atmosféru plnou klidného rozjímání. Zase je všechno úplně jinak.

Po snídani a sprše jsme se vydali na procházku, ale nějak nás to netěšilo. Všude hrála hnusná a hlasitá hudba a vůbec se nám to nelíbilo. Vydali jsme se kousek za město, kde už byly písečné duny. Hudba se nesla i tam. Bylo dosti teplo, a to je tady zimní období. V létě bych to zažít ani nechtěla.

Když jsme šli kolem krámku, který byl něco jako lékárna zkřížená s drogerií, koupila jsem si kapky proti kašli. Lékárník chtěl, abych mu zakašlala, a jak mě uslyšel, hned věděl, pro jaké kapky sáhout. Mám si je dávat třikrát denně, jsou pěkně hnusné. Pokud panuje přímá úměra mezi hnusností a léčivostí, měla bych zítra být zdravá.

Kvůli nachazení a nevyspání mi není moc dobře, rozhodla jsem se, že si půjdu na chvíli lehnout. Kolem druhé odpoledne jsem zalehla a vzbudila jsem se asi v sedm večer. Ondra mezitím fotil venku. Po osmé jsme šli na večeři, výjimečně jsme si dali i zákusek a pochutnali jsme si. Šli jsme brzy spát, doléhá na nás únava a hromadí se. Ranní vstávání je každý den těžší, o křepkém vyskočení z postele nemůže být ani řeč.

středa
Ráno byl v Puškaru klid, po dracích a ryčné hudbě ani památky. Z terasy našeho hotelu jsem pozorovala, co se děje v ghátu pod námi. Přišla tam skupina asi patnácti žen a začaly se obřadně máčet ve vodě. Byly úplně oblečené a stály asi po kolena v jezeru. Jenom jedna z nich se svlékla do pasu a polévala se vodou. Nutno podotknout, že voda je hnusná. Je zelená jako voda v přehradě v těch horších letech, plavou v ní různé zbytky a odpadky, prostě rozumný člověk by tam nevlezl. Ženské se různě vzájemě kropily a stříkaly a na závěr dělaly něco, co mi velmi připomínalo dětskou hru „spadla lžička do kafíčka”, akorát že nedělaly to závěrečné „bác”. Později jsme je viděli, jak seděly na schodech, převlečené do suchých sárí, a ty mokré si rozvěsily po zábradlí. Klevetily a malovaly si ruce henou a červené tečky na čelo.
Rozhodli jsme se, že si obejdeme gháty a budeme pozorovat život kolem nich. Problém byl v tom, že gháty kolem vody jsou posvátné a nesmí se tam chodit v botách. Šli jsme tedy v ponožkách, ale zem byla za á studená a za bé příšerně špinavá. Člověk musel dávat pozor, kam šlape. Přišlo mi divné, že lidi tam chodí bosky, ale krávy tam klidně se***. Pozorovala jsem nějakého muže, který se usadil na okraji u vody, sedl do pozice lotosu a přibližně jednou za minutu hlasitým hlasem zavolal: Óm.

Kolem deváté jsme se sbalili a vyrazili na autobus. Původně jsme si sice mysleli, že v Puškaru spočineme, ale včera nás nějak znechutila ta pouťová atmosféra. Taky se nás zmocňuje neklid, když jsme na jednom místě déle než dva dny. Cestou na autobus jsme si koupili do ruky něco ke snídani. Bohužel jediné ještě teplé a tudíž čerstvé a snad i bacilů prosté byly plněné a smažené papriky a byly tak hrozně pálivé, že pálivější snídani jsem v životě nejedla.
Na autobus jsme nečekali dlouho a asi po půl hodině už jsme byli v Adžmeru. Tam jsme také hned chytili bus do Džajpuru. Cesta trvala asi dvě hodiny, byla bez událostí a celou jsme ji prospali.

 

Džajsalmer, poušť Thar

Dostali nás na starý trik… ale nedali jsme se

V půl čtvrté ráno jsme promrzlí, rozlámaní a nevyspalí vystoupili kdesi v Džajsalmeru a hned se na nás vrhli asi čtyři rikšáci, kteří se o nás začali přetahovat, že nás zavezou do bezvadného hotelu s teplou sprchou a tak dále. Jeden z nich předstíral, že je bratr řidiče autobusu, kterým jsme právě přijeli. Brácha prý mu volal, aby nás vyzvedl, Tak jsme nasedli do jeho vozítka. On nám ovšem sdělil, že ten pěkný hotel, který nám řidič ukázal na fotkách, je plně obsazený, ale že to nevadí, odveze nás jinam. Čuli jsme čertovinu, ale pro patřičnou obranu nám uprostřed noci chyběla průraznost. Rikšák nás odvezl do nějakého jiného hotelu, kde ovšem bylo také plno, ale že nám do rána nechají nějaký pokoj, který se normálně nepoužívá a není uklizený. Ráno, až někteří hosté odejdou, najdou nám něco lepšího.

Ten pokoj byl fakt příšerný a na posteli bylo použité povlečení a byla ještě rozestlaná. Skoro se mi chce napsat, že postel byla ještě teplá, ale to bych přeháněla. Řekli jsme, že tam zůstaneme jenom do rána, že jim za to nebudeme platit a ráno se uvidí. Přistoupili na to a nechali nás být. Znovu se ukázalo, jak je skvělé mít protiblechové a protištěnicové spacáčky. Vlezli jsme si do nich a lehli na nepřevléknutou postel (jinak bych radši spala na zemi), nasadili budíka na půl devátou (byly čtyři hodiny) a v tu ránu jsme usnuli.

Probudil nás budík, sbalili jsme věci a šli se porozhlédnout po hotelu. Byla to hrozná špeluňka, střešní restaurace taky příšerná, takže padlo rychlé rozhodnutí, že tam nezůstaneme už ani chvíli. Objevil se boreček, který nás tam zavezl, dali jsme mu do ruky stovku za odvoz a za to, že jsme se tam mohli dospat (kdybychom chtěli, mohli bychom odejít a nezaplatit nic, ale bylo nám to hloupé). Odešli jsme po svých hledat něco lepšího. Město je malé a všechny hotely jsou kolem pevnosti, brzy jsme našli něco, co se nám docela líbilo. Domluvili jsme se s majitelem, na střeše na sluníčku jsme si dali snídani a hned nám bylo líp.

Pokoj je pěkný a prostorný, s okny do ulice. Je to jeden ze starých domů s mnoha kamennými ozdobami na fasádě a je kousek od pevnosti. Dali jsme si sprchu, já jsem vyprala prádlo a šli jsme na pevnost.

Den ve zlatém městě
Pevnost v Džajsalmeru je výjimečná tím, že je obrovská a je to něco jako město ve městě. Kromě paláce je tam mnoho dalších domů, džinistické chrámy, uličky, hotýlky, obchody a tak. Celý komplex je postavený z nažloutlého pískovce, ze kterého je i celý kopec, na němž stojí, a ze stejného pískovce jsou i domy ve městě. Při západu a východu slunce se žlutý pískovec zbarví zlatavě a celé město i pevnost vypadají jako ze zlata. Proto se Džajsalmeru říká zlaté město.

Prošli jsme pevnost a strávili tam několik hodin focením a pozorováním života. Obědvali jsme na střeše tibetské restaurace a dali jsme si nějaká tibetská jídla. Dalo se to jíst. Svítilo slunce a bylo pěkně, ale na střeše hodně vyfukovalo.

Plánovali jsme zítřek a shodli jsme se na tom, že bychom přece jenom rádi do pouště, i když ne nutně na velbloudech. Vymýšleli jsme, jak to udělat, abychom to měli co nejopravdovější a bez komerce a davů turistů.

Zašli jsme do kanceláře, která je podle LP nejdůvěryhodnější a nešidí klienty. Byl tam příjemný chlapík, který očividně věděl, co dělá. Vyslechl naše představy, poradil co a jak, a nakonec jsme se domluvili, že nám zařídí toto: zítra ráno nás odveze džípem do pouště, tam nás bude čekat camel man se dvěma velbloudy, v poušti na velbloudech strávíme den, přespíme mezi dunami u ohně, velbloudář nám bude vařit a my mu pomůžeme, když budeme chtít. Druhý den dopoledne se vrátíme. Znělo to dobře a řekli jsme si, kolikrát asi tak za život se dostaneme do pouště Thar, tak jsme to vzali.

Večeřeli jsme na střeše hotelu, vařil nám Ali. Ali jse zdejší kuchař, milý drobný chlapík s křivými zuby, muslim. Když zrovna nevařil a my jsme posedávali na střeše, přišel za námi a povídali jsme si. Řekl nám, že se narodil a vyrůstal v poušti, žije tam dosud celá jeho rodina. Bydlí ve stanech a chýších jako nomádi a starají se o stáda krav, koz, ovcí a velbloudů. Má sedm sourozenců, neví přesně, kdy se narodil (myslí si, že zhruba před třiceti lety), nechodil do školy a neuměl číst a psát, to se naučil až v době, kdy začal pracovat ve městě v hotelu. Tady se taky naučil anglicky od turistů. Mluví obstojně, zná ta svoje témata. Je tady zaměstnaný jen devět měsíců v roce, když jezdí turisti. Pracuje každý den, spí v prostorách recepce nebo střešní restaurace, popsal to slovy like a dog. Neplatí nájem ani jídlo a za celý odpracovaný měsíc dostane 3000 rupií. Neustále se usmívá a tvrdí že je šťastný.

neděle
Jak jsem uzavřela výhodný obchod
Kolem půl osmé jsme dorazili do kanceláře, která organizuje camel safari. Nechali jsme tam velký bágl a s malým batohem, plným oblečení, jsme byli připraveni na cestu. Nakonec jsme souhlasili s tím, že nepojedeme sami, ale v malé skupince, takže kromě nás jely ještě dvě mladé dvojice, které se předtím neznaly, ale všichni byli z Aucklandu.

Propadla jsem panice, že mi v noci bude v poušti zima, a ještě narychlo jsem si šla koupit nějaký teplý kus oblečení. V nedalekém obchodě jsem našla jakési vlněné pončo s kapucí, vyjednávací cena byla 700, srazila jsem to na 400. Potom jsem dostala nápad. Bylo mi jasné, že ten kus oblečení budu potřebovat jenom na jednu noc v poušti, a nechtělo se mi to potom s sebou tahat. U nás doma by to taky nikdo nenosil. Tak jsem navrhla obchodníkovi, že mu za pončo zaplatím 400 rupií, zítra mu je přinesu a on mi vrátí 200. Může to potom prodat jako nové, protože mu s tím nic neudělám. Přistoupil na to a podali jsme si na to ruku. Já jsem tím získala kus teplého oblečení v přepočtu za 60 korun, on z toho bude mít taky kšeft, takže klasická win-win situace.

Posnídali jsme v jakési malé restauraci a potom jsme nasedli do džípu, který nás měl odvézt do pouště. Jízda prašnou silnicí s pološíleným řidičem trvala asi hodinu. Řidič si nechal říkat Mister Soda a pokaždé, když jsme míjeli nějaké svaté místo (jehož svatost poznal jen on), pustil volant a začal rukama dělat nějaké posvátné pohyby. A taky se často divoce a bez příčiny chechtal. Nacházeli jsme se asi 150 kilometrů od pákistánských hranic a Mister Soda na to téma hloupě žertoval. Předstíral, že nás veze do Pákistánu, a při té představě mi nebylo moc dobře. Ale nakonec nás přece jen zavezl na místo, kde už čekala skupinka devíti osedlaných velbloudů se třemi honáky, nebo jak je mám nazvat. Byli tam také turisté, kteří vyjeli předchozího dne a právě svou jízdu skončili. Ptali jsme se jich, jestli bylo v noci zima, a prý že ne.

Velbloudí safari
A přišla ta chvíle, kdy jsme usedli na velbloudy. Byli opravdu velcí a vysocí, na sedlech měli nastláno spoustu pokrývek, kolem sedel visely pytle se zásobami na náš výlet. Všichni velbloudi byli k sobě navzájem přivázaní provazy, které by ale roztrhli, kdyby chtěli. Jenže nechtěli, byli to mírní tvorové. Jízda na nich byla jednodušší než na koni, nevyžadovala žádné zvláštní dovednosti. Asi po hodině jsme zastavili u nějaké vesnice, kde jsme sestoupili a mohli se tam porozhlédnout. Stálo tam pár hliněných domků, seběhla se kolem nás místní děcka a žadonila o rupie nebo propisky. Propisky jsme nechali ve velkém batohu, protože nás nenapadlo, že by se v poušti hodily.

Velbloudáři nám nabídli, že jestli máme zájem, koupí ve vesnici kozu a večer ji zaříznou a uvaří nám ji. Nijak mě to nelákalo a ukázalo se, že tato představa nenadchla ani ostatní. Z celé skupiny se k pojídání masa hlásil jenom jeden chlapík, takže nebohá koza přežila. Kdo ví, jak dlouho, v příští skupině se možná našli zájemci… Po chvíli jsme znovu usedli na velbloudy a vyrazili dál.

Poušť nebyla úplně bez života a nebyla to krajina, kde by nebylo nic jenom písečné duny. Byla mírně zvlněná a porostlá nějakou suchomilnou vegetací, napočítala jsem tak osm až deset druhů křovin a travin. Všechno bylo hodně suché, o svěží zeleni nemohla být ani řeč. Sem tam jsme zahlédli nějaké kozy, volně žijící vebloudy, pouštní lišky a něco jako srnce, ale menší. Bylo docela teplo, ale nebyl to spalující žár. Na obzoru se rýsovaly desítky větrných turbín. Takže zas až taková divočina to nebyla. Ptala jsem se našeho průvodce, jak je poušť velká. Odpověděl: Very big. Ptala jsem se ho, jestli je v noci chladno. Odpověděl: Very cold. Ptala jsem se ho, kolik je tam vesnic. Odpověděl: Many. Neřekla bych, že nás zahrnul vyčerpávajícími informacemi.

Tu a tam jsme míjeli něco, co by se dalo nazvat políčkem. Bylo to trochu zkypřené a vypadalo to, jako by do písku někdo přimíchal trochu hlíny. Vyptáváním jsem zjistila, že vesničané tady pěstují nějaké plodiny, ale prší jenom v dubnu a v květnu, pak je celý rok sucho. Takže jakmile sklidí, pole jsou vyprahlá až do dalšího deště.

Na okraji jednoho takového prašného políčka jsme pod stromem zastavili. Velbloudáři odsedlali velbloudy a svázali jim přední nohy tak, že sice mohli chodit, ale daleko neodešli. Velbloudi se odploužili k okolním keřům, které začali ožírat, a velbloudáři rozdělali ohníček Na něm nám velmi zručně a rychle uvařili skromný oběd, který podávali na plechových talířích. Jedli jsme rukama. Po obědě vydrhli nádobí pískem a suchou trávou.

Pokračovali jsme dál do nitra pouště a po čase už jsme ani neviděli větrné turbíny. Velbloudáři občas popohnali velbloudy do klusu, a to jsme na nich teprve nadskakovali. Jednou jsme také zastavili u napajedla a velbloudi se napojili. Šli jsme kousek pěšky a zjistila jsem, že i když velbloudí krok vypadá na pohled pomalý, jdou rycheji než člověk. Měla jsem co dělat, abych jim stačila, ale nutno přiznat, že v písku se jde blbě, bořila jsem se a oni ne. Když klušou, odhaduju, že mají rychlost tak 8 až 10 km v hodině.

Vyptávala jsem se velbloudáře a zjistila jsem, že velbloudi se dožívají asi 25 let a ti, na kterých sedíme, mají sedm až osm let. Jsou to divná zvířata: když jdou, tak strašně prdí a smrdí, smrdí jim taky z huby a vydávají divné zvuky, něco mezi bučením, ryčením a hýkáním. Taky občas vyfouknou vzduch přes uvolněné škraně (u člověka bych napsala tváře), což vydává takový divný mlaskavý zvuk. Všichni naši velbloudi ale byli trpěliví a hodní. Sami se postarali o svoje žrádlo, v každé volné chvíli okusovali suché větve. Pracovali pro velbloudáře, vozili nás, a v podstatě za to nic nechtěli.

Velbloudi chodí v řadě za sebou, provaz od huby toho zadního je přivázaný k sedlu toho, co jde před ním. V jednu chvíli se přetrhl provaz, který spojoval velblouda přede mnou s tím, který byl ještě více přede mnou. Velbloudář jenom řekl chlápkovi, který seděl na volném velbloudovi, jak ho má švihat provázkem a kdy ho má trochu kopnout do boků, a velbloud klidně pokračoval. Myslím, že si ani nevšiml, že je volný a mohl by jít, kam se mu zachce.

Kolem páté hodiny jsme dorazili na tábořiště. To už jsme byli opravdu mezi písečnými dunami. Větrné turbiny zmizely za obzorem. Zatímco velbloudáři vařili večeři, šli jsme se projít. Chodili jsme s Ondrou v zapadajícím slunci mezi dunami a fotili jsme.

Nocleh v poušti
Potom už byla večeře: rýže, placky a brambory v jakési omáčce. Bylo to dobré, a taky jsme měli hlad. Jakmile zapadlo slunce, udělala se zima. Seděli jsme u ohně, krmili jej suchým pouštním roštím, které hořelo jako papír, a vyměňovali jsme si informace z cest.

Kolem deváté hodiny už všichni usínali. Velbloudáři nám nachystali spaní: vybrali vždycky místo za větrem a tam rozprostřeli houně pro každou dvojici zvlášť. Každý z nás měl dvě houně pod sebu a dvě na přikrytí. Protože jsem opravdu nechtěla klepat kosu jako ve vlaku, důkladně jsem se na noc oblékla. Maminka by ze mě měla radost: na nohou jsem měla troje ponožky, spodky od termoprádla a plátěné kalhoty. Na těle jsem měla triko merino s krátkým rukávem, termotriko s dlouhým, merino s dlouhým, vršek od termoprádla s dlouhým, lehkou cyklistickou větrovku a to dekové pončo, které jsem si na jednu noc půjčila od obchodníka ve městě. Celá jsem se omotala do vlněné šály, která je moje nejlepší kamarádka, a zalezla jsem do spacáku. Přes sebe jsem přehodila dvě houně. Bylo mi teplo, ale i když se mi v noci chtělo čurat, ani za nic bych nevylezla, protože podruhé už bych se tak úhledně nezabalila.

pondělí
Kolem sedmé nás vzbudilo rachocení nádobí, velbloudáři vařili snídani. Postupně jsem odkládala vrstvy a s východem sluníčka už mi stačily asi čtyři. Posnídali jsme vařená vajíčka a tousty, spolupoutníci nám nabídli arašídy, zapili jsme to vodou. Kolem deváté bylo tábořiště sbalené a my na velbloudech. Vraceli jsme se jinou cestou na jiné místo, velbloudi většinou klusali. Ne že by to bylo dvakrát pohodlné, ale je to mnohem lepší než chodit v písku pěšky. Ondra se tvářil dost otráveně a bylo vidět, že ho to moc nebaví. Kolem jedenácté jsme přijeli na místo, kde už čekali noví turisté. Rozloučili jsme se s velbloudáři, dali jim nějaké spropitné a nechali se v džípu odvézt zpátky do Džajsalmeru. Vezl nás zase šílený Mister Soda. Ondra potom říkal, že až na ty velbloudy to bylo dobré. Myslím, že je dost nesnášel.

Organizátor safari pan Ganéš má v Džajsalmeru taky malý hostel se střešní restaurací a je tam k dispozici i sprcha. Tu jsme využili a v restauraci jsme si dali pozdní oběd. Byli jsme docela utahaní, takže jsme seděli na střeše, skypovali, psali zápisky a dobíjeli všechny baterky, Ondra dokonce spal.

Obchodník ze včerejška dodržel dohodu, vzal ode mě pončo zpátky a vrátil mi 200 rupií.
Kolem půl šesté měl odjíždět noční autobus do Puškaru. Před odjezdem jsme si koupili nějaké oříšky a ovoce, aby se nám ta noc lépe přečkala. Tentokrát jsme si koupili místa na spaní, která byla jenom o 100 rupií dražší než místa k sezení. Měli jsme horní dvoulůžko, které se dá pošupovacími skleněnými dvířky zavřít a člověk má takové kupátko pro sebe. Může buď ležet nebo polosedět, je to docela pohodlné. A vejdou se tam i všechna zavazadla, takže i bezpečné. Brzy po setmění jsme usnuli. Kolem půlnoci byla nějaká delší zastávka, probudilo nás rachocení nad hlavou, když na střechu autobusu nakládali nějaké balíky. Dost často tady převážejí spoustu věcí na střeše autobusu.

Podle plánu jsme měli do Puškaru dorazit asi v půl šesté ráno. Nastavila jsem si mobil, aby mě probudil v pět. V té chvíli jsme ještě netušili, že všechno bude zase úplně jinak.

Džódhpur

čtvrtek

Vstávali jsme zase za kuropění, abychom byli brzy sbalení a vyrazili do ulic. Rozhodli jsme se totiž, že se přestěhujeme do levnějšího hotelu, ale ten jsme si chtěli najít při procházení městem. Takže jsme uvolnili pokoj, zavazadla jsme nechali na místě, které by se dalo nazvat recepcí, oznámili jsme, že přijdeme odpoledne, a vyrazili jsme.

Mířili jsme k pevnosti, která se tyčí nad městem. Je postavená z načervenalého pískovce, ze kterého je i celá skála, a pevnost proto vypadá, jako by z ní vyrostla. Hrozivě se tyčí nad městem, je obrovská, je zdejší dominantou a největší památkou a říkají jí Mehrangarh (připadá mi to jako něco z Pána prstenů).

Už samotná cesta na pevnost byla zajímavá, zde je několik postřehů a zážitků: Krávy po ránu postávají na ulici, po chladné noci se vyhřívají na sluníčku a žerou zbytky zeleniny, ovoce a tak. Dnes jsem několikrát viděla, že jim lidi nosí staré placky čapátí, které jim nejspíš zbyly od včerejší večeře.

Když jsme tak stoupali vzhůru k pevnosti, procházeli jsme kolem skupiny domů, před kterými to vypadalo jako na nějakém venkovském dvorku (podotýkám, že Džódhpur má asi 800 tisíc obyvatel): hemžili se tam kohouti, slepice, psi, a napočítla jsem osm krav, které očividně patřily k jedné domácnosti, paní jim totiž nesla nějaké žrádlo. Zajímavý detail: vyklopila žrádlo na zem, ale předtím holou rukou z té země smetla prach, aby krávy žraly z čisté země. O pár kroků dál nějaký chlapík, patrně její manžel, topil pod zčernalým kotlem a něco tam vařil. Všimla jsem si, co přikládal do ohně: byly to takové velké placky sušeného kravského lejna smíchaného se slámou. A ještě kousek dál byl jiný pán, který ty placky zrovna vyráběl. Vyfotila jsem ho, jak míchá ty kravské kobližky a slámu holýma rukama, hněte tu hmotu jako těsto a potom z toho uplácá takové bochánky, zploští je na placku a tu potom mlaskne na kámen, aby se usušila. Jakmile uschne, přiloží ji do ohně.

Dobrý skutek, maharádžova pevnost a útočná kráva

Stoupali jsme dále k pevnosti, když vtom na nás z domu u cesty někdo zavolal na pozdrav. Odpověděli jsme mu (už jsme si zvykli, že nás lidi srdečně zdraví a ptají se, jak se jmenujeme a odkud jsme). Pán se stejně jako desítky jiných přátelských Indů ptal, odkud jsme. Odpověděli jsme mu a on hned halekal, ať chvíli počkáme, že nám musí něco ukázat. Vyběhl z domu a zval nás dál, ať vstoupíme, že nám něco ukáže. A ukázal nám… českou stokorunu a dvacetikorunu. Bůh ví, kde k nim přišel. Něco nám o tom vyprávěl, ale moc jsme mu nerozuměli. Ptal se, kolik je to rupií a jestli bychom mu to nevyměnili, protože potřebuje spíš ty rupie než koruny, a že manželka má cukrovku a nemocnou štítnou žlázu a tak… no, udělali jsme dobrý skutek a vzali si od něj koruny a dali mu rupie. Byl šťastný jako blecha, objímal nás, děkoval, přál nám dobrý osud a dlouhý život, pořád mi říkal good mama a vůbec vypadal, že dnešek je jeho nejšťastnějším dnem v životě. Zavolal i tu svou nemocnou manželku ta nám taky blahořečila, vypadala na pětašedesát a byla stejně stará jako já. Ukončili jsme jejich jásot slovy, že jsme dnes něco udělali pro svou karmu, a šli jsme dál.

Vystoupali jsme k pevnosti, zaplatili nekřesťanských 900 rupií za vstup a povolení fotit (místní to mají asi za 20), a nelitovali jsme. Bylo to zase něco úplně jiného, než co jsme doposud viděli. Pevnost je dosud majetkem zdejšího maharádži, který v ní už ale nežije, neb má jiný a asi pohodlnější palác ve městě. Když člověk zaplatí to vysoké vstupné, má v ceně sluchátka s výkladem. Zjistili jsme, že mají velice pěkné, srozumitelné, poučné a zajímavé komentáře, které se vyplatí poslechnout si. Takže jsme několik hodin procházeli pevností a koukali a fotili. Zajímavost: z komentářů několikrát promlouval žijící maharádža a jeho matka. Maharádža vzpomínal, jak byl jako dvanáctiletý korunován po smrti svého otce a jak to pro něj byl významný den… Komentáře byly tak legračně tendenčně podlézavé panovníkovi, ale byly informativní a bavily nás.

Cestou dolů z pevnosti jsme měli dva zážitky: Ondra něco fotil a vetřeli se před něj kluci, ať je vyfotí (to se stává velmi často). Ondra je vyfotil a ten nejmaldší natahoval ruku: Money. Starší kluk ho přetáhl a řekl: No money! a šli dál.

Druhým zážitkem bylo nečekané setkání s útočnou krávou. Všechny krávy, které jsme tady potkali, jsou mírná stvoření, která si nás nevšímají. Tahle byla jiná: stála napříč přes ulici, občas hlasitě zabučela (to zdejší krávy také nedělají), a když jsem kolem ní procházela, zaútočila na mě. Prudce mi drcla hlavou a rohem do těla a do ruky. Lekla jsem se, protože to bylo fakt nečekané. Když jsme se o chvíli později vraceli, ještě tam stála a bučela. Dali jsme si záležet na tom, abychom ji zdaleka obešli.

Potom jsme přišlu do dnešního hotelu, zaplatili a odhásili se. Přitom jsme dali řeč s tím chlapíkem, který nás obsluhoval. Hotel byl totiž velmi starý a krásný dům typu haveli, ve kterých tady vždycky bydleli bohatí lidé. Mladý muž nám řekl, dům že patří jeho rodině, je starý skoro 500 let, že ho daroval maharádža jeho prapředkovi, protože prapředek byl maharádžovým ministrem. Dům se předává z generace na generaci v rodině a před dvaceti lety z něj udělali heritage hotel.

Zapomněla jsem napsat, že cestou na pevnost jsme našli jiný hotel, s pěkným výhledem a restaurací na střeše. Pokoj stejně dobrý jako ten předchozí, jenom cena třetinová. Takže jsme si přenesli zavazadla do nového bydlení.

Šálek čaje u barvířů

Byly sice už čtyři hodiny odpoledne a my jsme od rána neměli kromě dvou placek v ústech, ale rozhodli jsme se, že nebudeme marnit čas sezením v restauraci a koupíme si něco do ruky cestou. Už jsme totiž tak oražení, že jíme i na ulici, jenom to musí být čerstvě připravené.

Zahlédli jsme, že u jednoho stánku zrovna smažili nějaké placky. Rozhodli jsme se, že si počkáme, až je vyndají z kotle, a ještě horké si je koupíme a sníme. Já jsem čekala na placky a pozorovala, jak se smaží, Ondra popošel o kousek dál, že si něco vyfotí. Jak jsem tak pozorovala to smažení, napadlo mě, že tato země je peklo pro hygieniky a ráj pro fotogorafy. Kdybyste viděli, jak ten chlápek přímo na ulici sedí na špinavém hadru a na plechu šudlá rukama placky a potom je smaží v obrovské pánvi na oleji, který vypadá jako vyjetý motorový olej, asi byste to nejedli. Ale my, Indií otřískaní poutníci, už se neošklíbáme a jíme. A mimochodem, ještě teplé byly výborné.

S horkými plackami v ruce jsem popošla k Ondrovi. Mezitím se spřátelil se staršími manželi (vypadali na sedmdesát, byli možná mladší než já), kteří přímo na ulici batikovali látky a sušili je. Ondra je filmoval a fotil, povídal si s nimi a nakonec od nich za neuvěřitelných sto rupií koupil velice pracně nabarvený a batikovaný šátek. Pozvali nás taky na šálek čaje, Ondra si vzal jejich adresu, že jim pošle fotky. Vyfotil pánovy upracované ruce zčervenalé od barvy, kterou nejspíš už nikdy neumyje, protože je hluboce zažraná. Na rozloučenou jsme si potřásli rukama a vyrazili znovu do hlučných, přeplněných, prašných, smradlavých, ale svým způsobem velmi okouzlujících ulic.

Na tomto místě musím učinit drobnou vsuvku: škoda, že si musím vystačit jenom se svými fotkami. Ondra jich má spoustu a jsou mnohem lepší než moje, ale v současné době se zaměstnává něčím jiným a nemá čas doplňovat tento blog. Trpěliví čtenáři se možná někdy dočkají toho, že v rublice „Ondrovy fotky“ ve fotogalerii se objeví něco z toho, jak Indii viděl Ondra.

pátek

Jak už je naším indickým zvykem, vstali jsme za kuropění, což je tady kolem sedmé hodiny. Naplánovali jsme si další fotovýpravu, ale počasí nám to trochu zhatilo. Obloha byla kalná, sluníčko sice svítilo, ale bylo nanicovaté a rozhodně neslibovalo jiskřivé světlo. Vydali jsme se tedy víceméně nazdařbůh do ulic, že třeba uvidíme něco zajímavého. Vyhlíželi jsme zajímavá místa. Po chvíli jsme skutečně jedno uviděli. Bylo to ve zcela neturistické části města: na pahorku stála prapodivná skála vysoká asi padesát metrů a na ní vlály prapory. Zjistili jsme, že pod ní je džinistická svatyně (linuly se z ní typické džinistické zpěvy), a když projdeme svatyní, jak nám gestem naznačoval jakýsi chlapík, můžeme vystoupat na skálu. Zpočátku tam byly vysoké, nepravidelné a nepohodlné schody, a nakonec už jenom kovový žebřík, který byl naštěstí připevněný ke skále. Lezli jsme po něm jen v ponožkách, před vstupem do džinistických chrámů a svatyní se totiž musí každý zout. Vystoupili jsme nahoru a zatajili jsme dech. Ocitli jsme se na plošině velké asi 6 krát 3 metry, kde byl na konstrukci připevněný jakýsi zvonec a na žerdích ve větru vlálo asi šest barevných praporů. To celé se tyčilo asi 50 metrů nad terénem a pod námi se na všechny strany prostíralo nekonečné město plné modrých domků s obří pevností v pozadí. Dlouho jsme tam fotili, až nám bylo zima, protože jsme byli bosky a fakt tam vyfukovalo.

Do včerejšího dne patří ještě jeden postřeh, který jsem zapomněla napsat: na balkoně jednoho domu ve výši prvního poschodí jsme viděli přivázanou kozu. Byla očividně členem domácnosti.

S batohem do obchodu? Ani náhodou…

Potom jsme se vydali na nádraží, abychom si zajistili nějaké jízdenky na dnešní večer. Dočkali jsme se nemilého překvapení: vlak byl plný a neprodali nám jízdenky ani do té nejnižší a nejobyčejnější třídy. Nezbylo než se poohlédnout po autobusu. Při pátrání po autobusovém nádraží jsme míjeli něco, co zvenku vypadalo jako obchod evropských parametrů. Byli jsme zvědaví, jak to vypadá uvnitř, a chtěli jsme vstoupit. Nejprve jsme ovšem museli zanechat v úschovně před vchodem své batohy. Ondra tam ten svůj batoh plný foťáků nechtěl nechat, takže mu pan Úschovna napsal lístek, že jde dovnitř s batohem. Potom pevně zajistil zipy Ondrova batohu tou plastovou stahovací páskou, kterou používám doma na přivazování rajčat ke kolíkům. Můj batoh zůstal v úschovně. Po vstupu do obchodu nějaká paní orazítkovala a podepsala Ondrův papír z úschovny. Teprve potom jsme mohli vkročit mezi regály. Pokud jsme někde v koutku duše přechovávali stín naděje, že bychom tam snad našli normální pečivo a kousek másla nebo sýra, naděje brzy pohasla. Nic tak evropského tam neměli. Zato mnoho obrovských nerezových džberů s mnoha různými druhy volně sypané rýže. V přízemí byly potraviny, v prvním a druhém patře oděvy. Celkově to na mě působilo dojmemem, jako by si Vietnamci otevřeli obchoďák. Bylo vidět, že z Indů tam nakupuje střední třída, a bylo jich tam opravdu poskrovnu. Koupili jsme si dvoje sušenky za 50 rupií oboje, a než jsme po zaplacení opustili obchod, museli jsme předložit účet, který nám paní u východu orazítkovala. Tolik tedy k nakupování v indické samoobsluze.

Potom jsme už rychle našli předprodej jízdenek na autobus a koupili si noční bus do Džajsalmeru. Bude to zase chuťovčička, odjíždíme v deset večer přijedeme tam v půl čtvrté ráno.

Výš už to nejde

Procházeli jsme uličkami a zlákala nás jedna, která vedla do kopce a stály v ní samé modré domy. Bylo to fotogenické, stoupali jsme vzhůru, vyhýbali se kravským kobližkům a fotili.

Ondra mířil na nejvyšší místo v okolí, protože říká, že odtamtud bývají dobré fotky. Přiblížili jsme se k hradbám a chtěli na ně nějak vylézt. Vedla tam nějaká přístupová cesta, ale byl to očividně něčí dvorek. Vtom se na hradbách nad námi objevil asi desetiletý kluk a mával na nás, že máme jít za ním a že nám ukáže cestu. Šli jsme tedy dál a on nás vedl přes můstek z kamenných plátů do míst, kam bychom si bez něj už netroufli. Ukázal nám vodárnu pro celou část města, stáli jsme vlastně na její betonové střeše. Opodál byl prťavý domeček s prťavým betonovým dvorkem zalitým sluncem. Kluci byli nakonec tři, (10, 8 a 6 let) a bydleli v tom domečku, který nám docela hrdě ukazovali. Na dvorku klečela paní v růžovém sárí a prala, byla to jejich maminka. Kluci nám ukázali místo, odkud se dalo vylézt na plochou střechu jejich domečku, který byl stoprocentně nejvýše položený domek západně od pevnosti Mehrangarh. Stáli jsme na betonové plošině, která byla střechou domku, pod sebou jsme viděli malé údolíčko s vodní nádrží a za ní se tyčila skála, na níž stojí pevnost. Měli jsme ji jako na dlani a u našich nohou se prostíralo město. Kluci nám to pyšně ukazovali, jako by jim to patřilo.

Z toho pohledu se opravdu tajil dech, měli jsme ten nejlepší možný vyhídkový bod ve městě, a to díky malému klučinovi, který nás tam vytáhl a pozval. Seděli jsme tam, povídali si s kluky (ten nejstarší docela mluvil anglicky, i když jeho možnosti byly samozřejmě omezené). Fotili jsme město, pevnost i kluky, oni potom fotili našimi foťáky nás a měli z toho obrovskou radost. Nakonec nás ten nejstarší pozval k nim domů na šálek čaje. Sestoupili jsme ze střechy na dvoreček a maminka nás pozvala do domečku, který byl přilepený k hradbám jako vlaštovčí hnízdo a neměl ani jedno okno. Celý domek sestával ze dvou místností. Ta první, průchozí, sloužila jako kuchyně a byla velká tak 3 x 4 metry. Nebyl tam stůl ani židle, všechno se odehrávalo na podlaze. Z kuchyně se vstoupilo do pokoje, který byl asi stejně velký. Byla v něm jedna postel trochu širší než pro jednoho, druhá postel byla zvednutá a opřená o zeď. Pak tam byla ještě lednička a stolek, kde měla maminka šicí stroj. A to bylo všechno. V té místnosti se dvěma postelemi bydleli rodiče se třemi kluky (a maminka byla těhotná, asi tak 6. měsíc). V kuchyni ještě bydlel jejich strýc.

Maminka nám uvařila čaj a kluk začal vythovat bonbony a sušenky, aby nás pohostil. Bylo to doslova dojemné. Potom vytáhl nějakou krabičku a ukazoval nám svoje poklady: cizí mince. Měl tam čínské, americké a ruské drobné mince. Přidali jsme mu tam českou dvacetikorunu a pak jsem mu ještě dala všechny indické drobné, co jsem měla v peněžence. Ondra se potom ještě šel podívat na střechu, protože se nemohl nabažit toho pohledu. Já jsem mamince dala 20 rupií za čaj. Poděkovala a vzala si je, ale sama by si o ně neřekla.

Vrátili jsme se do hotelu, dali si na střeše večeři, zaplatili všechno a čekali, až bude čas odjet. Kolem deváté jsme vyrazili. Rikša nás zavezl na zastávku autobusu a v deset jsme odjeli.

Byl to spací autobus, ale my jsme měli koupená jenom sedadla. Z postelí nebyly všechny obsazené, takže jsem si na jednu vylezla a Ondra pro sebe měl obě sedadla. Byla zase pekelná zima, ale naše nové vlněné šály (Ondra si nakonec taky jednu koupil) dost pomohly. Moc jsme nespala, ale občas jsem zdřímla.

Ještě před odjezdem z Džódhpuru se Ondra bavil s řidičem a ten mu doporučil nějaký pěkný hotel v Džajsalmeru. Řidič byl dokonce tak ochotný, že zavolal do hotelu, aby pro nás někdo přijel k autobusu. Jako všechno v Indii, i toto mělo háček, jak jsme se měli ráno přesvědčit.

Ranakpur

středa

V 7.45 nám jel autobus do Ranakpuru. Rikšu jsme si objednali na 7.15. Bylo chladno, zabalila jsem se do svojí nové deky. Rikšák na sobě měl starou deku a Ondra si povzdychl, že by se taky zabalil, kdyby nějakou deku měl. Mohl si ji koupit, ale byl vybíravý a nelíbily se mu vzory a barvy.

Rikšák nás vezl prázdnými ranními ulicemi na autobus a všimla jsem si, že tu a tam někdo na ulici shrábl odpadky na hromádku a zapálil je. U ohníčku se potom hřáli dva až tři lidi.

Komický detail: pán v kukani na nádraží, který nám prodával lístky, sice seděl u počítače, ale byl taky zabalený do deky.

Cesta busem trvala asi tři hodiny a vedla malebnou krajinou. Jedno údolí bylo tak hluboce zaříznuté a silnice byla tak úzká a klikatá, že Korsika vedle toho vypadala jako nevinné dětské dobrodružství.

Dojeli jsme do Ranakpuru, kde není celkem nic, až na ten nejfantastičtější a nejúžasnější chrám, jaký jsem kdy viděla. A jestli není na prvním místě ze všech chrámů, které jsem navštívila, tak na druhém. Je to džinstický chrám vytesaný z bílého mramoru, starý asi 600 let. Má 1444 sloupů, každý jiný, na jeho stavbě pracovalo 2500 lidí 50 let. Je velice symetrický, má různé kupole a nádvoříčka, je hodně otevřený a vzdušný a jedním slovem nádherný. Strávili jsme tam několik hodin, kdy jsem úplně zapomněla na čas, letopočet, století. Byl to jednoznačně jeden z vrcholných zážitků této cesty. Skoro se mi chce napsat, že celá cesta by stála za to, i kdybychom viděli jenom tento jediný chrám.

Ani se nám odtamtud nechtělo, ale museli jsme na autobus. Pokračovali jsme do Džódhpuru a jeli jsme asi pět hodin kodrcavým busem. Byla jsem nachlazená, měla jsem rýmu, teklo mi z očí a mluvila jsem s velkými obtížemi. Ještě že jsem se balila do své nové šály. Ondra se celou cestu v autobuse bavil s jedním ukecaným Angličanem, já jsem ležela na zadním sedadle a snažila jsem se spát.

Do Džódhpuru jsme přijeli za tmy, v osm hodin večer. Rikšou jsme se nechali odvézt do hotelu, který jsme si vytipovali podle Lonely Planet, protože na vlastní hledání už jsme neměli čas. Hotel byl opravdu zajímavý (později o něm napíšu víc), ale měli už jenom drahé pokoje, bydleli jsme za 1200 rupií. Už se nám nechtělo nic hledat, tak jsme zůstali, ale nazítří jsme chtěli najít něco levnějšího.

Udajpur

pondělí

Brzy po rozednění jsme konečně celí zmrzlí a nevyspalí (za celou noc jsem spala asi deset minut) vystoupili z vlaku v Udajpuru. Měli jsme jakousi představu, kde bychom chtěli bydlet. Před nádražím nás oslovil starší sympatický rišák, a i když jsme původně nechtěli, nechali jsme se odvézt. Pán byl velmi milý, zavezl nás, kam jsme potřebovali, a doporučil hotýlek na dobrém místě. Jmenoval se Bilu a ukázal nám osm sešitů, které s sebou vozí a kam mu lidi píšou, jak s ním byli spokojení. Na jeho doporučení jsme se ubytovali v pěkném a centrálně umístěném hotýlku na břehu jezera, v prostorném pokoji za 600 rupií. Ale to havní, čím nás hotýlek dostal, byla střešní restaurace s nádherným výhledem na historické město a na jezero. Na střeše svítilo sluníčko, po kterém naše zimou zkřehlá těla tak toužila. Příjemným bonusem byla wifina, takže jsme věděli, že budeme ve spojení s domovem a budeme si moct taky objednat jízdenky na vlak bez těch šílených front a zmatků na nádraží.

Nechali jsme si věci na pokoji, vystoupili na střechu, obsadili jednu velkou válendu a rozehřáli se na dopoledním sluníčku. Po tom hnusném Bhópálu a dlouhé noční cestě nám Udajpur připadal jako rajské zjevení. Krásné počasí, modrá obloha, po chladném ránu začalo sluníčko hezky hřát, ale nebylo vedro. Posléze jsme vyšli na procházku. Město, alespoň jeho střed, je pěkné, ale je to o hodně turističtější než všechna místa, kde jsme dosud byli. Udělali jsme malou průzkumnou procházku a dali si oběd v jiné střešní restauraci (v Udajpuru jsou na střeše všechny a předhánějí se, která bude výš). Ceny byly sice trochu vyšší, to byla daň za ten rozhled, ale i tak jsme za celý oběd platili asi 500 rupií, a to jsme si dali po dlouhé době jedno pivo napůl.

Potom už jsme se vrátili k hotelu, kde nás ve dvě hodiny měl vyzvednout náš spřátelený rikšák Bilu, který nás ráno vezl od nádraží. Nabídl se totiž, že nám udělá projížďku po městě a zaveze nás i na místa, kam bychom se bez něj asi nedostali. Chtěl za to 500 rupií, to se nám zdálo slušné.

Nakonec jsme vůbec nelitovali, protože nás celé odpoledne vozil po městě a ukazoval nám různá zajímavá místa. Některá bychom bez něj nenašli, nebo bychom ani netušili, že tam jsou. Vždycky nás někam přivezl a řekl, co tam je. Potom na nás čekal, než jsme si to prohlédli. Kromě jiného nás zavezl do tržnice, a tam se nám líbilo. Pozorovali jsme jednoho chlápka, jak ve velkém kotli smaží bramborové lupínky. Koupila jsem nám sáček čerstvě usmažených a byly mňam.

Bilu nás kromě jiného zavezl na místo, které bylo něco jako hřbitov, ale jeho náplní bylo 375 velkých kamenných monumentů vybudovaných na počest zemřelých panovníků tohoto města a jejich manželek a dětí a příbuzenstva. Velice zvláštní místo, nepodobalo se ničemu, co jsem kdy viděla. Bylo oplocené a hlídali je dva vojáci, ale Bilu nám řekl, že jim máme dát dvacet rupií a pustí nás tam. Přesně tak to bylo. Tak jsme tam s Ondrou chodili suchou trávou mezi těmi kamennými stavbami, nikde nikdo, jenom nějací ptáci a dva toulaví psi. Ondra to filmoval a bylo to úplné psycho. Klidně by se tam mohl odehrávat závěr nějaké bondovky, kdy proti sobě stojí Bond a zlosyn a je jasné, že jeden z nich to nepřežije.

Potom jsme ještě objeli pár pěkných vyhlídek a před setměním nás Bilu zavezl zpátky k hotelu.

úterý

Vstávali jsme ještě za tmy, abychom se do ulic dostali s prvním světlem a dříve než ostatní turisti. Podařilo se a měli jsme město sami pro sebe, dělili jsme se o ně jenom s krávami, psy a kozami. Chvíli jsme fotili u ghátu, to jsou takové ty schody do vody, kde si místní lidi perou a myjí se, něco jako veřejné lázně a prádelna v jednom. Ke snídani jsme si koupili těstové bochánky plněné nějakou kořeněnou zeleninovou směsí, byly čestvě usmažené a ještě teplé, jinak bychom se neodvážili je jíst.

Kolem deváté otevřeli pokladnu paláce a v půl desáté i samotný palác. Šli jsme na prohlídku a bylo to velmi zajímavé. Palác je obrovský, se stovkami místností. Má úplně jinou strukturu než naše paláce. Naprosto chybí nějaký velký sál nebo něco podobného, je to spletitá soustava nádvoří obklopených sloupořadími, uprostřed každého nádvoří je fontánka, kolem jednotlivé místnosti na bydlení, ale ty jsou malé. Jinak se asi dost života odehrávalo venku, protože je tady většinou dost teplo. Zapomněla jsem napsat, že teď je tady vlastně zimní období, denní teploty kolem pětadvaceti, noční klesají až na deset. V létě tady prý bývá i přes 40, v noci kolem třiceti.

Celý palác je neuvěřitelně zdobný, čím více barev a lesku, tím lépe. Některé místnosti byly dokonce celé oblepené malými zrcadélky, aby toho třpytu bylo ještě více. Napadlo mě, že Le Corbusier by se tady asi pozvracel.

Odpoledne jsme se šli podívat do jednoho starého domu, který dříve sloužil jako obydlí nějakého vysokého státního úředníka, dnes je z něj muzeum. Domy tohoto typu se jmenují haveli a později jich uvidíme ještě více. Více než vystavené podivnosti (třeba sbírka turbanů) nás zajímal ten dům, který byl nadmíru hezký a starobylý.

Potom jsme šli na procházku do uliček s cílem najít autobusovou zastávku (nádražím bych to nenazvala) a zjistit autobusy na zítra. Zrovna jsme se snažili přejít přes jednu rušnou ulici a nenechat se přejet stovkami povozů, když vtom jsme oba součsně řekli: Slon. A opravdu, uprostřed toho neuvěřitelného uličního ruchu důstojně kráčel slon s nějakým nákladem na hřbetě.

Teď se musím zastavit u toho, kolik zvířat jsme během jediného dne potkali na ulicích půlmilionového města: Slona už jsem napsala, a dále to byli psi, osli, kozy, krávy, tři sněhobílí koně, slepice, kohouti, holubi… a velbloudy jsme viděli včera.

Tak trochu jsme i bloudili a nakonec jsme se nechali popovézt rikšou, jinak bychom se asi dlouho hledali. Jak jsme tak chodili těmi ulicemi, viděli jsme, že jednotliví řemeslníci se vysktují vždy ve svých uličkách, takže jsme šli uličkou plnou zlatníků, v jiné byli jenom opraváři motorek, o kousek dál zase prodavači zeleniny… bylo to rušné, hlučné, malebné.

Už dříve jsme si všimli, že po ránu a k večeru tady všichni chodí zabalení do jakýchsi dek. Po poslední studené noci ve vlaku jsem se rozhodla, že si taky nějakou opatřím. Koupila jsem si velký červěný vlněný šál, senzačně hřeje a jsem ráda, že ho mám.

Bhópál, Sánčí, Bhimbetka

pátek

Probudila jsem se za svítání a postupně jsem ze sebe sundávala vrstvy, do kterých jsem se v noci balila. Ondra říkal, že se taky moc nevyspal. Kolem desáté hodiny jsme vystoupili na nádraží v Bhópálu, což je město asi s milionem obyvatel. Naším prvním úkolem bylo koupit jízdenku na neděli, abychom měli jistotu, že odsud odjedeme. Vyklubal se z toho problém, jehož řešení nás stálo tři hodiny času, dobrou náladu a kýbl nervů. V rezervační kanceláři na nádraží v Bhópálu mě totiž velmi rychle opustil nezaslouženě získaný pocit, že se vyznám v indickém rezervačním systému a umím nakupovat jízdenky v předprodeji.

Jak se dostat z Bhópálu aneb Kdo je tady natvrdlý

Z Bhópálu do Udajpuru nejede přímý vlak, který by byl napsaný v Lonely Planet a na který bychom si mohli jednoduše rezervovat jízdenku. Aby si člověk mohl zarezervovat jízdenku, musí znát číslo vlaku, jeho název a hodinu odjezdu. Jenže jízdní řády nikde nejsou, na tabuli na nádraží jsou uvedeny jenom přímé vlaky, návazné spoje nikde. Je možné udělat rezervaci přes internet (kde snad jsou i ta čísla vlaků), ale my jsme za celou dobu, co jsme v Indii, ještě nebyli on-line. Je k tomu taky potřeba indické telefonnní číslo, a to my taky nemáme, i když jsme se snažili. Prostě situace jako vystřižená z Hlavy 22.

V rezervační kanceláři si mě naštěstí všiml nějaký vlídný železniční úředník za okénkem a ptal se, co potřebuji. Vysvětlila jsem u to a on mi ochotně čmáral na kus papíru jeden přes druhý potřebné časy a čísla vlaků a do toho mi všechno vysvětloval jazykem, který byl možná angličtina, ale kterému jsem vůbec nerozuměla. Skončila jsem s papírem plným čísel a hlavou jako balón, ale nebyla jsem o nic chytřejší. Ještě musím podotknout, že ve větších městech a na velkých nádražích bývá speciální rezervační pokladna pro cizince, což opravdu celý proces zjednoduší. K naší smůle ale v Bhópálu cizinci žádné výhody nemají, musí si vystát stejné fronty jako Indové. A musím ještě podotknout, že nám pár dní trvalo, než jsme se dokázali oprostit od našich středoevropských zdvořilých zvyků, že se ve frontách nemačkáme na ty, co stojí před námi. Já i Ondra jsme vždycky nechávali mezi sebou a člověkem před námi takovou tu zdvořilostní mezeru. Těžce se nám to nevyplácelo, protože se do ní vždycky vmáčkl nejméně jeden, ale častěji i dva Indové. Pochopili jsme… a za pár dní jsme se tlačili tělo na tělo jako oni, jinak bychom na některém indickém nádraží stáli dodnes.

Tak jsme s Ondrou asi hodinu vymýšleli jiné vlaky a jiná řešení, a až jsme si mysleli, že už to nějak máme vymyšlené (bylo to sice něco úplně jiného, než jsme chtěli původně, ale v tu chvíli už nám to bylo dost jedno), chtěli jsme přistoupit k procesu rezervace. Na to se musí vyplnit papír a odevzdat u okénka. Než člověk přistoupí k okénku, musí mít token, tedy lísteček s číslem. Ten se v každé jiné zemi získá tak, že se stiskne tlačítko a strojek vyplivne lístek s číslem. V Bhópálu ne. V Bhópálu na nádraží musí člověk strčit ruku do jakéhosi otvoru (tam mu ji asi oskenují nebo co), pomalu ji předepsanou rychlostí sunout, zastavit na přesně stanoveném místě a čekat. Teprve potom stroj vyplivne lístek s číslem. Dělala jsem všechno podle pokynu jednou, dvakrát, třikrát, čtyřikrát… sunula jsem ruku pomalu, sunula jsem ji rychle, zastavovala jsem na povel, hýbala jsem prsty, nehýbala jsem prsty… a pořád nic. Za mnou se mezitím utvořila fronta asi šesti lidí. To už na mě bylo moc. S tlumeným výkřikem o zasr** pitomcích jsem opustila frontu a poprosila Ondru, aby to šel zkusit on. Chudák musel vystát tu frontu, kterou jsem tam vyrobila, a lístek získal, protože je šikovnější než já.

Lístek měl číslo 434, na tabuli v té chvíli svítilo číslo 380. Už docela odevzdaně jsme čekali na to, až budeme moci přistoupit k okénku s vyplněným papírem. Po chvíli si mě všiml můj laskavý pomocník (který mi předtím vysvětloval vlaky) a řekl, ať nečekám a jdu hned k okénku 10. Tam si všiml, že jsme s Ondrou vyplnili jiné vlaky, než které mi předtím nadiktoval. Přiznala jsem se mu, že se v tom nevyznám a že jsem to vzdala. On vzal nový lístek, všechno nám vyplnil a předal pokladnímu. (Škoda, že to neudělal rovnou, to by nám dost pomohlo.) Pokladní koukl do systému a řekl nám, že všechna sedadla jsou vyprodaná a jestli chceme na waiting list jako jedenáctí. Náš dobroděj nám poradil, že jo, že se do vlaku určitě dostaneme. Jenom musíme přijít dvě hodiny před odjezdem vlaku a přihlásit se na pokladně.

Tolik tedy k rezervačnímu systému, ze kterého by se jeden zbláznil. Celý proces trval tři hodiny. Potom jsme si koupili bez rezervace obyčejnou jízdenku do Sánčí, to je asi hodinu jízdy od Bhópálu. Jsou tam nejstarší buddhistické památky v Indii. Vlak měl jet v 15 hodin, do odjezdu zbývaly dvě hodiny a my jsme se rozhodli, že se půjdeme podívat po městě.

 Noční můra jménem Bhópál

To, co jsme viděli, bych si nikdy nedokázala představit. Tolik špíny, bordelu, výkalů, odpadků, čpící moči, smradu, hluku, horka, lidí, motorek, prachu… a to všechno ještě na druhou, a ani to ještě plně nevystihuje všechno, co jsme viděli. A to mluvím o městě s milionem obyvatel.

Táhli jsme s Ondrou městem s bágly na zádech, odháněli jsme rikšáky a žebráky, a já jsem byla tak naštvaná na rezervační systém, dráhy, Indii a všechny Indy, že jsem na každého zavrčela česky „odpal” a on skutečně odpálil, protože v mých očích viděl smrt.

Procházeli jsme, nebo spíše jsme se brodili odpadky, asi hodinu, a na mě přišla akutní, ale opravdu akutní potřeba, a nebylo kde ji vykonat. Nechtěla jsem si dřepnout na ulici, i když by to nijak nezhoršilo celkový stav města. Uviděla jsem barák s nápisem hotel a v zoufalství tam vstoupila. Recepční v mých očích neviděl smrt, ale nejvyšší nouzi, a vydal mi klíč od pokoje, kam jsem se uchýlila. Ten pokoj i záchod byl stejně čistý jako celé město, takže hnusný. Ale svůj účel splnil. Potom jsem laskavému recepčnímu dávala deset rupií, ale nechtěl.

Před třetí hodinou jsme byli na nádraží, našli jsme nástupiště, a když jsme šli kolem stánku s novinami, jenom tak cvičně a ze zvyku jsem se zeptala, jestli mají brožuru Trains at Glance, kterou sháníme od prvního dne. Mají tam být všechny vlaky a jejich čísla, po kterých vyloženě prahneme, ale brožura je prakticky nedostupná (incredible India). Bez znalosti čísla a názvu vlaku se snaha koupit jízdenku kamkoli podobá snaze najít jehlu v kupce sena, ale s tím rozdílem, že člověk napřed musí najít i tu kupku a netuší, kde ji hledat. No a tady tu vytouženou brožurku měli, slááááva. To nám ušetří spoustu hádání a dohadování, protože konečně známe čísla a odjezdy vlaků.

Madam v tlačenici

Náš vlak měl půl hodiny zpoždění a přijel plný. Na vlastní kůži jsme zažili to, co jsme vídali jenom ve filmech. Tlačenice, lidi visící ze dveří, zmatek při nastupování, chlapi běžící vedle vlaku a naskakující do něj… Vmáčkli jsme se dovnitř s vědomím, že hodinu to nějak vydržíme. Vlak byl plný do té míry, že na sedadlech pro jednoho člověka seděli dva lidi. Na horních policích, kam se normálně dávají zavazadla, seděli lidi, měli vyzuté boty a ty si dali seshora na větráky. Na lavicích pro čtyři sedělo sedm lidí, lidi seděli v otevřených dvřích vagónu s nohama ven… snad seděli i na záchodcích, ale to nemohu tvrdit s jistotou, nebyla jsem tam.

My jsme s Ondrou normálně stáli v uličce. Po chvíli jakási indická paní, která seděla pode mnou a na klíně měla slepého synka, šťouchla do pána, co seděl naproti ní a dělil se o sedátko s jiným pánem. Příkaz byl jasný: pustit bílou madam sednout. Bílá madam (to jsem já, špinavá a zmačkaná po předchozí noci ve vlaku) řekla, že bude stát, ale pán ji přece jen pustil sednout. Madam tedy usedla na půl zadku vedle cizího indického chlápka, a ten, který ji pustil, se vmáčkl jinam, kde už sedělo šest jiných. Mezitím se pošoupli chlapi sedící nahoře na místech pro zavazadla a vzali mezi sebe Ondru i s jeho báglem. Vytála jsem foťák a začala fotit, oni se začali smát, každou fotku jsem jim musela ukázat. Ondra se s nimi vesele bavil (on anglicky, oni nejspíš hindi), nikdo nikomu nerozuměl ani slovo, všichni byli veselí a v pohodě a já jsem si přestala myslet, že jsou to zas*** debilové.

S Ondrou jsme se později shodli, že jako národ jsou příšerní, nemožní, smradlaví, nechutní bordeláři, ale jako jednotlivci jsou příjemní, milí, veselí, ochotní, přátelští a k bílým velmi uctiví.

Cesta netrvala víc než hodinu, vystoupili jsme v Sánčí. Je to vesnice asi s pěti tisíci obyvateli. Hned na nádraží nás odchytil majitel hotýlku, kam bychom asi stejně šli, protože ve městečku jsou jenom dva  nebo tři. Odvezl nás rikšou, ukázal pokoj… no nic moc, ale na poměry slušný, a chtěl za něj jenom 400 rupií, což je asi 120 korun a nesrovnatelně méně, než co jsme platili doposud.

Ještě nás odvezl opodál, kde se konala nějaká slavnost s maskovanými herci, hráli nějaké mytologické příběhy a sledovala je polovina vesnice. Byli jsme tam zase jediní bílí (myslím, že tady víc bělochů dnes není). Snažili jsme se být nenápadní, ale dařilo se nám to asi stejně, jako by se to dařilo dvěma Indům na vesnickém posvícení u nás v Rozdrojovicích. Trochu jsme fotili, a nakonec se kolem Ondry seběhla děcka a žadonila, aby je vyfotil a koupil jim zmrzlinu. Ondra je musel odhánět. Když jsme si uvědomili, že nás sleduje víc lidí, než kolik se jich dívá na představení, radši jsme zmizeli.

U domácího jsme si objednali večeři (dohromady za 130 rupií). Přinesli nám ji až na pokoj. Potom jsme ještě šli do zdejší internetové kavárny a poprvé se ozvali těm, které jsme nechali doma. Ufff, to byl zase den!

 sobota

Sánčí: trochu jiná Indie

V půl osmé nám přinesli na pokoj snídani, jak jsme si včera objednali: vajíčkové omelety, jedna za 40 rupií (12 Kč). Po snídani jsme svižně vyrazili na zdejší pamětihodnost, kvůli které tady jsme: je to komplex nejstarších buddhistických staveb v Indii na návrší za vesnicí, pocházejí ze 2. nebo 3. století př. n. l. a jsou na seznamu světovéhu kulturního dědictví UNESCO. Byli jsme tam už před devátou, a byl to velmi chytrý tah, protože jsme celou památku měli prakticky sami pro sebe a ještě ani nebylo horko. Ne že bychom tam byli úplně sami, nějací lidi tam byli, ale bylo jich maximálně dvacet. Chvílemi jsme dokonce neviděli vůbec nikoho, a to je v Indii velký luxus.

Největší stavbou je docela velká polokulovitá stúpa. Kolem ní jsou čtyři kamenné brány, krásně zdobené reliéfy z Buddhova života. Nebylo jednoduché se v nich vyznat, protože v té době buddhisté ještě Buddhu nezobrazovali, používali jenom symboly (lotos pro narození, kolo pro učení, atd.). Tak jsme tam s Ondrou v klidu a míru obcházeli, fotili, já jsem chvíli i rozjímala, a moc se nám tam líbilo. Docela jiná Indie: ticho, čisto, žádní lidi.

Po chvíli jsme potkali skupinku asi pěti mladých mužů, oslovili mě, odkud jsem a tak. Příjemně jsme pokecali, zajímalo je hlavně, co si myslíme o Indii, jak se nám líbí a co je u nás doma jiné než v Indii. Byla jsem ještě plná bhópálských zážitků, ale nechtěla jsem se mladých mužů dotknout, a tak jsem těžko hledala slušná slova, kterými bych vyjádřila své pocity. Myslím, že jsem nakonec použila výrazy interesting a different. Byli to vzdělaní lidi, sociální pracovníci. Ptala jsem se jich na platy v Indii. Kvalifikovaný dělník má prý asi 9 tisíc rupií měsíčně, superkvalifikovaný vysoce postavený státní úředník bere asi 20 tisíc. Ostatní si nepamatuju, i když nám to říkali, ale od té doby uplynulo asi dvanáct hodin a přibyla spousta nových vjemů a informací. Jakmile jsme nabyli dojmu, že už jsme všechno viděli a že na místo začínají proudit davy, odešli jsme.

Až jsme byli pod kopcem, uvědomili jsme si, že je tam ještě jedna stúpa, kterou jsme vynechali, a že máme dost času a měli bychom to napravit. Nechtělo se nám jít znovu stejnou cestou zpátky, tak jsme obešli kus areálu, který je oplocený, a našli jsme místo, kde se dal podlézt plot. Udělali jsme to s klidným svědomím, protože vstupenky jsme měli (cizinci na rozdíl od Indů platí na tyhle památky docela vysoké vstupné, tady to pro nás oba bylo 500 rupií). Podlezli jsme plot, vystoupali znovu na kopec a našli stúpu, kterou jsme dosud neviděli. Stála trochu stranou a u ní se modlilo asi sedm starých buddhistických žen, prozpěvovaly nábožné písně a kladly se na zem tím jejich obřadným způsobem, napřed na kolena, potom položí ruce za zem, potom si lehnou na břicho, dají ruce k hlavě, a zase v opačném pořadí zpátky. Bylo to působivé, ale nechtěli jsme je rušit, tak jsme nefotili.

Cestou zpátky jsme se ještě stavili v místním muzeu, koupili si celý ananas a na pokoji jsme ho snědli. Dojedli jsme náš lovecký salám, k tomu indický bílý chleba, a bylo po obědě.

 Odpoledne na kole

Rozhodli jsme se, že si na odpoledne půjčíme kola a trochu se projedeme, jenom pro tu legraci. Jak jsme řekli, tak jsme udělali. A cestou do půjčovny jsme v naší ubytovně potkali dva nově příchozí bílé kluky, lehce přes dvacet, z New Yorku. Byli rádi, že vidí nějaké kolegy, my v podstatě taky, tak jsme dali řeč a domluvili se, že spolu zajdeme na večeři.

Potom jsme si půjčili kola. Cena závratná: 7 rupií za hodinu. Kola byla asi padesát let stará, těžká, samozřejmě bez přehazky a s tvrdým sedlem, ale jela. Vyjeli jsme směrem k jakýmsi jeskyním vzdáleným asi 15 km, ale bylo celkem jasné, že tam asi nedojedeme. Zpočátku jsme jeli po dosti rušné silnici, která se v jednom místě ještě dramaticky zúžila kvůli nějaké opravě. Provoz byl celkem hustý se vším, co už jsem jednou vyjmenovala, ale ještě to zopakuji: chodci, lidi na kolech, na skútrech a motorkách, nová auta, stará auta, rikši, náklaďáky, dodávky, autobusy, krávy, kozy, prasata, psi a k tomu všemu jedna velká bílá madam na kole s foťákem na krku a se synem na druhém kole. Nemohu říct, že bychom byli nenápadní. Všichni na nás troubili a mávali, někteří se s námi za jízdy dávali i do řeči.

Po několika kilometrech usilovného šlapání jsme narazili na úzkou a klidnou odbočku, která byla asfaltovaná. Předpokládali jsme, že snad vede naším směrem, a i kdyby ne, bylo nám to jedno, protože už jsme chtěli vypadnout z té rušné silnice. Na klidné cestičce jsme se fotili a filmovali na kolech a dobře jsme se bavili. Nedojeli jsme sice k těm jeskyním nebo co to bylo, kam jsme chtěli, ale to nevadilo, protože jsme si užili zábavu. Vraceli jsme se asi po třech hodinách a za půjčení kol jsme zaplatili celkem 50 rupií, to je asi 15 korun.

Odpoledne se stalo něco, s čím už jsem vůbec nepočítala, a o to větší jsem z toho měla radost: moje indická sim karta překvapivě a zničeho nic začala fungovat. Hned jsme zavolali domů a pochlubili se, že jsme na cyklistickém výletě.

V podvečer jsme ještě jednou zašli na místní hřiště, kde bylo zase další lidové představení, potkali jsme tam Amíky z našeho hotelu a řekli si, že opravdu spolu půjdeme na večeři. Ještě jsme se stavili v obchůdku u jednoho příjemného pána, kterého jsme viděli dopoledne, a dobře jsme pokecali. Radil nám, že v Indii máme smlouvat. Potom nám poradil, jaké ovoce si máme koupit. Ukázala jsem mu, že už jsme ho koupili. Vyšlo najevo, že on si koupil stejné množství za 20 rupií a já za 10. Tolik tedy k umění smlouvat.

V hotelu jsme si dali sprchu, stáhli fotky a šli na večeři. Přidali se k nám ti dva mladí Amíci a nějaký Australan s dredy. Byl to mladý kluk, po Indii se potuloval už asi půl roku a byl na drogách. Ukazoval nám nějaké svinstvo v ampulce, co prý si šlehá… přišlo mi to dost nechutné. Moc cestovatelských informací jsme z nich nedostali: kluci z New Yorku jsou v Indii ještě kratší chvíli než my, a ten Australan byl dost mimo a jako zdroj informací prakticky nepoužitelný. Dali jsme si nějakou vegetariánskou masalu s rýží a zaplatili dohromady asi 70 korun. Potom jsme ještě zaskočili do internetové kavárny a odeslali domů nějaké fotky a zprávy.

neděle

Vstávali jsme brzy, vlastně ještě za tmy, abychom se včas sbalili a byli v osm na nádraží. Vlak jel docela na čas a nebyl ani moc narvaný, seděli jsme docela pohodlně v prostoru nad sedadly, kam se u nás dávají zavazadla.

Hned po příjezdu do nejhnusnějšího města na světě (Bhópál) jsme se zašli do rezervační kanceláře zeptat, jak to vypadá s našimi jízdenkami, protože jsme byli pořád na čekací listině. Neměli pro nás jinou zprávu, než že se máme zeptat ve tři odpoledne.

Na otočku do Bhimbetky

Bylo krátce po deváté a Ondra vypátral, že asi hodinu cesty od města je místo zvané Bhimbetka, které je na seznamu kuluturního dědictví UNESCO kvůli skalním malbám. Časově to vycházelo tak tak, ale bylo to natolik lákavé, že jsme se do toho pustili. Nejprve bylo nutné najít autobusovou zastávku. Dotazem jsme zjistili, že je asi kilometr a půl od nádraží. Cestu pěšky jsem vyloučila, protože po nočním dešti byla všude na ulicích tenká vrstvička mazlavého bláta.

Mávli jsme na rikšáka, ten nasadil cenu třicet, nabídla jsem mu dvacet a kývl na to. Za chvíli jsme byli u autobusu, aniž bychom smočili nohy v mazlavé břečce. Rychle jsme se zorientovali a skočili do zrovna odjíždějícího autobusu. Jel neskutečně pomalu, pořád zastavoval, cesta byla úzká a plná traktorů. Na rozcestí k Bhimbetce jsme vystoupili až v jedenáct.

Od místa našeho zájmu nás dělily ještě tři kilometry, nikde žádná rikša a autobusy tam nejezdí. Náš odpolední vlak už jsem začínala vidět černě. Naštěstí jsme po pár metrech chůze narazili na koleje se zavřenou závorou. U závory stálo několik aut a v jednom z nich dva mladí muži, které jsem odhadla na znalost angličtiny. Zeptala jsem se, zda by nás vzali k Bhimbetce, a oni že jo. Zavezli nás až nahoru, protože se tam taky jeli podívat.

Samotné místo mě velmi překvapilo. Je to dosti rozsáhlý komplex velkých načervenalých skal, které jsou různě od přírody vykotlané a tvoří místa jako stvořená pro bydlení dávných lidí. Nejsou to jeskyně, ale spíše vykotlané dutiny ve skále, celé je to vzdušné a otevřené, zkrátka ideální pravěké bydlení. A hlavně, jsou tam skalní malby různého stáří, od paleolitu až do nevější doby, nevím přesně do jaké. Je tam něco jako naučná stezka dlouhá asi dva kilometry, která spojuje patnáct skalních obydlí. Ondra bez ustání fotil, já jsem fotila spíš Ondru, protože jeho fotky skalních maleb budou lepší než moje.

Jakmile jsme skončili prohlídku, oslovil nás mladík, se kterým jsme se svezli nahoru, jestli chceme dolů. Jasně že jsme chtěli, však jsme měli v plánu ho o to požádat. Ukázalo se, že mladík byl členem početné rodiny, která si v několika autech vyrazila na výlet. Všichni jeli do blízkého města, tak nás vzali až tam a ještě nás zavezli k autobusu. Byli opravdu moc milí a strašně nám pomohli, bez nich bychom to v žádném případě nezvládli.

Chytili jsme první autobus, naprosto přecpaný, jak jinak, a vydali se zpět do Bhópálu. Zpočátku jsme stáli a všimli jsme si, že v té řidičově kukani, o které jsem už psala, sedělo tentokrát 13 lidí. Po nějaké době někdo vystoupil a průvodčí na mě mávl, že si mám vlézt do té kukaně. Sedla jsm tam na půl zadku na takové improvizované sedátko a pozorovala lidi. Byla tam rodina se dvěma malými dětmi, tomu menšímu jsem dala sušenky, které mi zbyly z letadla. Pak tam byla paní s nemluvnětem, mělo tak tři měsíce (na okraj: dětí je tady spousty, kočárek jsme neviděli ani jeden – neměl by sebemenší smysl. Na těch površích, po kterých se tady chodí, by prostě vůbec nefungoval. Děti se nosí v náručí nebo různě přivázané k tělu). A dalších asi osm lidí. Postupně se bus vyprazdňoval a nakonec jsem si místo v kukani vyměnila s Ondrou, který to všechno nafilmoval.

Nechali jsme si zastavit přímo před nádražím a šli se přeptat na rezervace. Jedno místo se uvolnilo, takže budeme mít jedno lehátko, ten druhý z nás se prostě musí nějak vmáčknout. Musíme improvizovat. Pak jsme si zašli na oběd do restaurace naproti nádraží. Výraz restaurace je hodně nadnesený, byl to spíš takový bufál, ale na zdejší poměry to opravdu byla restaurace. Dali jsme si jídlo odhadem, stejně nevíme, co jejich jídelní lístek znamená, a měli jsme štěstí, pochutnali jsme si. Při jídle jsme pozorovali provoz na ulici. Přímo před námi, uprostřed rušné silnice, vedle kandelábru v tom prachu a blátě ležel nějaký chlápek. Asi spal. Přemýšlela jsem, proč si vybral zrovna takové místo, a nic mě nenapadlo.

Říkali jsme si s Ondrou, že Bhópál je jedno obrovské smetiště (doslova, hromada odpadků o rozloze mnoha kilometrů čtverečních), na kterém shodou okolností žije asi milion lidí. (Možná jsem nespravedlivá, neviděli jsme celé město, ale to, co jsme viděli, tomu nasvědčuje.)

 Jak jsem na sebe navlékla všechno, co jsem našla v batohu

V pravý čas jsme nastoupili do vlaku, podělili jsme se o jedno sedadlo a čekali na odjezd. Před odjezdem procházel vlakem slepý žebrák, ani neměl bílou hůl, jenom hliníkovoou trubku, a bylo směšné a smutné, jak sebou škubl, když uslyšel zahvízdání oznamující, že vlak vyjede. Rychle metl ven, aby s ním vlak neodjel. Bylo mi ho líto, dala jsem mu nějaké drobné.

Následujících sedm hodin jsme s Ondrou strávili na pryčně, která byla dlouhá 170 cm a široká asi 50 cm. Vynalezli jsme asi čtyři různé polohy, jak si tam oba současně lehnout. Ani jedna nebyla pohodlná. Nejdéle po deseti minutách nás něco začalo bolet nebo tlačit a hledali jsme jinou, méně zkroucenou polohu. To horší ale mělo teprve přijít. S postupujícím večerem se ochlazovalo a okna indických vlaků netěsní, takže za jízdy jimi krutě fouká. Naše sedadlo a lůžko v jednom bylo umístěno rovnoběžně s uličkou přímo pod takovým oknem (je to zdaleka nejhorší místo ve vlaku, nikdy nebrat), takže nám brzy začala být dost zima. Oblékli jsme na sebe všechno, co se dalo. Já jsem nakonec na sobě měla merino triko s krátkým rukávem, dvě termo trika s dlouhým rukávem, termo spodky, indické bavlněné kalhoty, české plátěné kalhoty, cyklo větrovku proti dešti s reflexními prvky (do vlaku ideální!) a červené merino triko s dlouhým rukávem omotané kolem hlavy a krku, abych se nenachladila. Vypadala jsem komicky, ale nikoli nepatřičně, protože všichni pasažéři ve vlaku byli postrojení podobně. V Indii se na to vůbec nehledí, každý domoredec se obalí do čehokoli, co má po ruce. Taky se hodně nosí deky: jakákoli deka jakékoli barvy a velikosti a stupně ušpinění se prostě omotá kolem těla i hlavy a je to. Má to svoje výhody, taková deka je multifunkční a tedy vlastně lepší než naše sofistikované bundy. Na deku se dá lehnout na nádraží na zem (takových jsme viděli stovky), lecjaké svinstvo se s ní dá smést, když je člověk cimprlich, a taky se do ní dá položit řvoucí mimino a ukolébat ke spánku (to dělala jedna maminka vedle nás).

Takže od pěti odpoledne do tří do rána jsme se takto vystrojení choulili ve studeném průvanu na jednom sedadle/lehadle. Ve tři ráno jsme vystoupili v Čitorághu, kde jsme potom asi dvě hodiny čekali na další vlak do Udajpuru. Od pěti do sedmi jsme klepali kosu zase v jiném vlaku.

Znovu v Bombaji, ostrov Elefanta

čtvrtek

Než jsme ráno odjeli, pan domácí nám přinesl jako pozornost ke snídani dvě misky sladké kaše sypané skořicí. Byl to opravdu milý pán. Při čekání na rikšu ho Ondra fotil, jak krmí velké hejno vran. Bylo to působivé: ptáci se kolem něj slétali po stovkách a někteří mu dokonce usedali na hlavu. Starý pán na to byl náležitě pyšný.

Rikšák nás za 250 rupií zavezl na místo zvané Mandwa, odkud nám plula loď do Bombaje. Měli jsme výborný čas, bylo teprve devět hodin. Chytili jsme první loď a asi za hodinu už jsme byli v Bombaji u Gateway to India.

Rozhodli jsme se, že se podíváme na ostrov Elefanta, kde jsou chrámy vytesané do skály, a je to památka UNESCO. Hlavní výhodou bylo, že lodi na Elefantu odplouvají z toho místa, kam jsme připluli z Mandwy, a nemuseli jsme nikam přejíždět. Loď na ostrov plula dost pomalu, cesta trvala víc než hodinu. Jakmile jsme přistáli a vystoupili, šli jsme asi 500 metrů po jakémsi kamenném molu k místu, kde jsme zaplatili 10 rupií daň, nevím proč a na co, ale bez toho bychom nesměli dál. Nic podobného už po nás nikde jinde nechtěli, i když jsme památky UNESCO vyloženě vyhledávali.

Na tomto místě nás odchytil jakýsi stařík v uniformě se slovy, že nahoru je to 125 schodů a že nám pohlídá zavazadla. Ukázal nám chatrč, kam si je máme dát, a řekl si o 100 rupií. My jsme si nejdříve svázali zipy páskami, potom zamkli batohy cyklozámkem k lavici a teprve potom jsme měli pocit, že můžeme odejít. Foťáky a cenné věci jsme samozřejmě brali s sebou.

Stoupali jsme po těch schodech, kolem kterých byly rozestavené stánky s cetkami. Schody i stánky byly přikryté modrými plastovými plachtami kvůli stínu, což celé scéně dodávalo namodralý nádech a Ondra tvrdil, že je to pěkné na focení. Posléze jsme došli k první a největší jeskni. Dalo by se to celé popsat jako kopec, do kterého lidi začali odspodu vykutávat jeskyně, které posléze vyzdobili reliéfy božstev a mytických bytostí, a aby jim to celé nespadlo na hlavu, nechali tam kusy kamene v podobě sloupů, které samozřejmě také umně vyzdobili. První jeskyně byla největší, nejzdobnější a nejnavštěvovanější. Byly tam i další, ale ty už zdaleka nebyly tak velké a působivé.

Docela dlouho jsme tam pobyli a fotili. Byla jsem ráda, že mám nový objektiv, padesátku f/1.8, protože se starým bych si tam moc neškrtla. Cestou dolů jsme fotili a filmovali malé opičky, které tam pobíhaly a snažily se ukořistit nějaké jídlo od turistů. Chovaly se přitom stejně jako ta malá žebravá holčička na nádraží v Alibagu. Přistupovaly k lidem se stejnou směsí oprsklosti a obav, přichystané k okamžitému útěku, kdyby hrozil kopanec.

V jednom stánku jsem si koupila laciné hadrové kalhoty (za 300 rupií) v úžasné kvalitě: začaly se rozpadat hned druhý den, ale snad ještě pár dní vydrží. Taky jsme si dali vegetariánský oběd v malé restauraci za závratnou cenu 130 rupií, to je asi 40 korun – za oba. Potom jsme se vrátili lodí do Bombaje, byli jsme zpátky brzo odpoledne.

Vlak do Bhópálu měl jet až v 19.40, takže jse se rozhodli pro poznávací procházku po staré části města s tím, že budeme hledat směnárnu a prodejnu Vodafone. Směnárny aby v Bombaji pohledal, a to mě zarazilo, myslela jsem, že jich tam bude plno. Po několikerém vyptávání jsme nakonec našli směnárnu Thomas Cook a překvapilo mě, že tam měli horší kurz než na nádraží, kde jsem první den kupovala jízdenku za dolary a vraceli mi rupie.

Měli jsme taky čas sledovat bombajskou architekturu. Je zvláštní: velké honosné budovy postavené ještě za Angličanů, ale od té doby se tiše rozpadají, sem tam z nich roste nějaký malý stromek – a to nejsou opuštěné, používají se… Taky jsou takové začernalé, asi od mořského vzduchu. A je docela zvláštní vidět budovy, které vypadají, jako by mohly stát v Londýně, a kolem nich rostou palmy a jezdí taxíky jako vystřižené z filmu z 50. let.

A ten provoz kolem, to je něco nepopsatelného. Kam se hrabe Bangkok, ten je oázou klidu. Ondra správně podotkl, že semafory nemají na provoz sebemenší vliv – všichni chodí a jezdí bez ohledu na to, jaká barva na semaforu zrovna svítí. Je to všechno strašně hlučné, protože řidiči neustále troubí, ale bez přehánění, troubení se ozývá neustále. Nic podobného jsem nikdy nezažila. Nemusím snad ani psát, že po půlhodině z toho bolí hlava, po hodině se chce zvracet a po dvou hodinách člověk nemyslí na nic jiného, než kam utéct a schovat se.

Však já tu indickou sim kartu oživím… nebo taky ne

Taky jsme našli hlavní turistickou informační kancelář v Bombaji, a ta opět nezůstala nic dlužná heslu Incredible India. V každé jiné zemi jsou turistické informace viditelně označené a nacházejí se na frekventované třídě nebo na náměstí a podobně. Ne tak v Indii. Budova s kanceláří byla v boční ulici, vstup k ní byl uměle a schválně zúžen jakýmsi zátarasem, aby tam lidi mohli chodit jen husím pochodem, a kancelář na dotazy nebyla vpředu a v přízemí, ale vzadu a v patře, a když se tam Ondra šel zeptat, kde je nejbližší obchod Vodafone, musel se zapsat do knihy a napsat tam jméno, národnost a telefonní číslo a důvod návštěvy (kopii pasu kupodivu nechtěli). Fakt je, že Ondra tam byl jediný informací chtivý turista, protože jenom my jsme si dali tu práci, abychom to místo našli… Ale dobře nám poradili, kde najdeme Vodafone store.

A tam začalo druhé kolo mého snažení o indickou sim kartu. Vystála jsem frontu (bez té by to nešlo), dostala se k pohůnkovi a řekla mu, co mám za problém. Zkontroloval to u sebe v počítači a řekl mi, že moje karta není aktivní. To jsem věděla i bez něj. Požádala jsem ho, aby zařídil, aby byla aktivní. On na to, že mi musí prodat novou. Já jsem řekla, že už jsem jednu kartu zaplatila a chci, aby fungovala. Slíbil, že mi dá novou kartu a nebudu muset platit, ale musím mu dát znovu fotku a vyplnit papíry… všechno, co jsem už jednou absolvovala v Alibagu. Tvrdil, že karta bude za 20 minut aktvní, tak jsem to všechno podstoupila znovu. Zkrátím to: od té chvíle uplynulo už 26 hodin a karta nefunguje v mém ani v Ondrově telefonu. K čertu s indickou simkou, budu telefonovat z české. Neušetřím sice peníze, ale čas a nervy ano.

Poprvé v indickém vlaku… aneb Lidi, co jeli za války do lágru, to měli o něco horší

Potom už byl čas vydat se na nádraží. Šli jsme pěšky, nebylo to moc daleko. Znovu jsme byli vystaveni tomu šílenému provozu, a ještě k tomu se na nádraží hrnuly ne tisíce, ale určitě desetitisíce lidí. Victoria Terminus je totiž údajně největší nádraží v Indii. Ondra nám razil cestu a já jsem ho nespouštěla z očí v hrůze, abychom se nerozdělili. Nádražní hala je obrovská a na každém volném kousku sedí a leží lidi, kteří tam asi čekají dlouhé hodiny na vlak… a zase jich nebyly stovky, ale rovnou tisíce.

Našli jsme 18. nástupiště. Náš vlak už tam stál, protože neprojížděl, ale vyjížděl přímo z Bombaje. Šli jsme podél něj a hledali náš vagón a já jsem měla pocit, že jsme snad už v půli cesty do Bhópálu, jak byl vlak dlouhý. Vagón, do kterého jsme nastoupili, mi připadal hodně jako dobytčák. Ve svém odhodlání cestovat stejně jako místní lidi jsme totiž zavrhli první vlakovou třídu, zavrhli jsme dokonce i druhou, a cestovali jsme nočními vlaky kategorie sleeper, které jsou jen o fous pohodlnější než nákladní vagóny. Sedadla jsou skrovně čalouněná, ale jinak je všechno úplně obyčejné, otlučené, stísněné, a jak jinak – také špinavé. Nad normálním sedadlem je ve výši hlavy stojícího člověka ještě pryčna, která ve dne slouží pro zavazadla a v noci jako lehátko pro člověka. To, co je přes den opěradlo sedadla, se v noci povytáhne a zavěsí a je z toho prostřední pryčna, a to, na čem se ve dne sedí, je spodní pryčna.

Ondra měl horní a já spodní lůžko. Našli jsme naše určená místa a měli jsme ještě čas, tak Ondra zaběhl ven koupit nějaké teplé jídlo, které po tom náročném dni bodlo.

Kolem osmé jsme vyjeli z Bombaje. Vagonem a celým vlakem neustále procházeli prodavači, každý s jedním artiklem. Jeden prodává řetězy a zámky na zamknutí zavazadel, další čaj, jiný jídlo… Zajímavé bylo, že ten chlapík, co prodával řetězy a zámky, byl slepý. Prodával taky nafukovací polštářky pod hlavu a jeden z nich si nesl před sebou, kdyby narazil. Měl taky skládací slepeckou hůl, ale s tou by ve vlaku moc neobstál, tak ji měl natřikrát složenou a zastrčenou za pasem. Asi ji používá, když neprodává.

Po desáté už jsme byli fakt unavení, nachystali jsme si spaní a zalehli. Předtím jsme ještě našli záchod západního typu s umyvadlem, ale všechno bylo dost hnusné a špinavé. Akrobaticky jsem si tam vyčistila zuby v drkotajícím vlaku, aniž bych se čehokoli dotkla a aniž bych přitom upadla.

Během noci jsem přišla na to, že naše hedvábné lehounké spacáky s protihmyzí úpravou nejsou do vlaku to pravé ořechové. Ulehla jsem totiž jen v tričku s krátkým rukávem, ale posléze mi začala být zima. Ležela jsem totiž na spodní pryčně a strašně tam foukalo od okna, které nedovíralo. Nakonec jsem si oblekla celkem tři trička i ponožky, a stejně jsem se choulila a moc nespala. Noc byla krušná, snažila jsem se spát, ale neustále tam chodili lidi, vlak sebou házel, troubil, prodavači chodili a vykřikovali „čaj, čaj”, lidi nastupovali a vystupovali a bavili se, já jsem pořád podvědomě dávala pozor na batohy (i když jsme je měli zámkem připevněné k sedadlu).

Když jsem konečně usnula, zdálo se mi, že jedu v autobuse, vedle mě sedí cizí člověk a zvrací na mě… a potom jsem se ve snu bavila s Klausem, což byl zážitek asi tak stejně příjemný jako to zvracení, a z toho je patrné, jak dobře jsem se asi vyspala.